O jazykové optimalizaci

Člověk je od přírody líné stvoření. Nedávno to potvrdili vědci. Kanadští. Tým profesora Maxe Donelana před šesti lety dokázal, že základ lenosti je fyziologický. Naše tělo, respektive mozek, který ho řídí, neustále optimalizuje vynakládanou energii. Výzkumný tým napasoval dobrovolníky do důmyslného robotického exoskeletu, který zásadně ztěžoval běžnou chůzi, aby zjistil, že mozek se na ni v tu chvíli vykašle a volí jiný způsob pohybu, byť by měl ušetřit naprosto nepatrné množství energie. Hypotézu, že člověk minimalizuje fyzické i mentální úsilí, aby ušetřil, formuloval nicméně ve své knize Human Behaviour and Principle of Least Effort. An Introduction to Human Ecology americký lingvista George Kingsley Zipf už v roce 1949. Příhodně nazvaný princip nejmenšího úsilí prověřoval Zipf pomocí statistické analýzy vybraných lingvistických fenoménů, až zformuloval několik tezí, pro které se vžilo označení Zipfovy zákony. Ať už jde o frekvence výskytu jednotlivých slov, nebo o zvedání nohou, vyplývá z toho jediné — nepředřeme se.

Je tedy lenost evolučně výhodná? Hm, je tu jeden problematický aspekt, kterého si všímají lidé spravující informace (třeba knihovníci). Člověk, který něco hledá, tenduje k co nejpohodlnějšímu způsobu zjišťování. Jakmile nalezne alespoň minimálně akceptovatelné výsledky, přestává hledat. Internetový vyhledávač je božský nástroj, když s ním umíte zacházet. Stejné je to s Wikipedií (do které opravdu nemůže psát, kdo chce, co chce. Jestli si to pořád ještě myslíte, tak to zkuste). I hyperpohodlné fulltextové vyhledávání může přinést velmi sporné výsledky, neumí-li hledající nalezené informace usouvztažnit. V důsledku nám tak lenost brání věci do hloubky pochopit. 

Jak tohle všechno souvisí s jazykem? I při používání jazyka neustále optimalizujeme. Říká se tomu jazyková ekonomie a optimalizujeme na úrovni lexikální (velkým kytovcům říkáme velryby, občanskému průkazu občanka, jisté politické straně ódéska a plzeňskému pivu plzeňské nebo plzeň), i když mluvíme. To je typické třeba pro angličtinu (stažené tvary), ale čeština to umí také — „Kams dala oči, děvčico,“ komentuje Lízal před Maryšou jejího nápadníka. Často zkracujeme při přepisu vysloveného, s čímž mají bohaté zkušenosti audiovizuální překladatelé. Promluvy jednotlivých postav se z různých důvodů zkracovat musí. Dvaačtyřicet znaků na řádek a podmínky časování titulků vám takový Netflix nadiktuje, ještě než se pustíte do práce.

Otázka je, zdali za jazykovou ekonomii považovat i zestručňování vycházející pravděpodobně spíše z národní povahy. Věta „Promiňte, nerozuměl jsem, co jste říkal. Mohl byste to prosím zopakovat?“ zní norsky nejčastěji „Hæ?“ (Něco jako pražsky protáhlé „Cožééé?“) Podobně nevinné konstatování „Nezlobte, že jsem do vás vrazila. Jsem to ale nešika,“ se norsky vyjádří exklamativním „Oi!“ („Jejda!“). Nejzábavnější je univerzální použití zájmena du (ty), které vyslovené s otazníkem znamená „Prosím vás, můžu vás na minutku obtěžovat?“ Tímto způsobem se na vás v Norsku klidně obrátí i náhodný kolemjdoucí a bude u toho udržovat seversky vstřícný dvoumetrový odstup. Podobnou ekonomizaci uplatňují všude na světě ruští turisté. Věta „Gde Těsko?“, která bez úvodu poněkud zaskočí, navádí k podobně stručné odpovědi: „Těska nět.“

To je všechno sice hezké, namítnete, ale co je to platné, když někteří lidé (zvláště ti hovořící nám neznámými jazyky) mluví tak rychle, že nechápete, jak to jejich krajané stíhají. Omyl — nedávné výzkumy (tým byl tentokrát ukázkově mezinárodní) dokazují, že nezávisle na tom, jak rychle v průměru hovoří mluvčí různých jazyků, procesují přibližně stejné množství informací, což souvisí s našimi kognitivními schopnostmi, které jsou univerzální (39 bitů za sekundu je prý takový lidský standard). Rozdíl je v tom, kolik má který jazyk slabik a kolik jich spotřebuje. Čím méně slabik, tím více informací v jedné slabice. Mimochodem věděli jste, že rozdíl v počtu slabik mezi angličtinou a japonštinou je v řádu přibližně 7 000 : 700?

Emotikony jsou také způsob optimalizace? Ne. Smajlíci vznikli původně z interpunkčních znamének a dalších znaků ASCII jako přídatné vyjádření emočního náboje textu. Jejich funkce je tedy pragmatická, ale také organizační a členící. Do určité míry jsou obdobou mimiky, gest, intonace a dalších zvukových prostředků. A emoji? Tak to je jiná. Emoji se chovají podobně jako logografické písmo, jednotlivé vizuální symboly se pojí s významem a jejich hlavní výhodou je, že mohou částečně fungovat mezinárodně. Chce to trochu cviku, ale po zážitcích z posledního roku následující doporučení jistě dešifrujete:

🚫🤦 
🚫🤝 
💧👏
🚇😷🛒