Hlasy proti zapomnění

Marianna Kijanovská opakovaně říká, že při jejím psaní válku prožila poprvé, dlouho před únorem 2022. Později jezdila do osvobozených oblastí na východě země, naslouchala svědectvím lidí, kteří přežívali ve sklepech nebo pohřbívali své blízké. Pochopila, že se její kniha znovu otevírá přítomnosti. Babí Jar. Hlasy proto nepůsobí jako historická rekonstrukce, ale téměř vizionářské dílo.

Babí Jar, rokle na okraji Kyjeva, se stal symbolem „holokaustu kulkami“. Na konci září 1941 zde nacisté během dvou dnů zavraždili přes třicet tři tisíc Židů. Kijanovská však nevytváří básnický pomník ani historickou fresku válečným obětem. Slovo „válka“ v její knize sublimuje v nadčasové a univerzální zlo, které se se slepou touhou po mocenském obsazení „cizího území“ v dějinách neustále opakuje.

Sbírka je vystavěna jako pásmo desítek monologů. Promlouvají děti, ženy, starci, sousedé, matky, otcové. Někteří už stojí na okraji rokle, jiní teprve tuší, že se kolem nich stahuje smyčka. Tragický účinek nevzniká z vědomí smrti, ale z její blízkosti. Postavy ještě doufají. „Prý nikoho nezastřelí,“ říká jedna z matek, zatímco děda její naději odmítá jako „hloupost“. Čtenář už ví to, co oni ještě netuší. Kijanovská důsledně odmítá patos. Její poezie nestojí na efektních metaforách, ale prostých větách, pozornosti, kterou věnuje drobným předmětům. Smrt přichází spolu s kufry, svetry, šitím, rozinkami schovanými na horší časy nebo zapomenutými klíči. Jedna žena si cestou na popravu vzpomene na „svetřík s bílým lemem“, který jí před válkou dokonale seděl. Jiná odchází z domu a „zapomněla klíče“. Dějiny vstupují do života skrze jeho nejbanálnější detaily.

Právě všednost se stává největším protivníkem smrti. Jeden z nejsilnějších hlasů neřeší vlastní osud, ale holuby, kteří zůstali doma: „mí holubi jsou zavření / to přece není možné vždyť je to hřích / nepustit je ven“. Jinde žena, která přežila razii, sedí v opuštěném bytě a objímá psa, jedinou živou bytost mezi mrtvými. Tyto motivy se vracejí s až obsesivní pravidelností — jablka, med, chalva, šicí potřeby, dětské boty, psi. Připomínají, že oběť není číslo ani symbol, ale člověk, který ještě před chvílí přemýšlel, co uvaří k večeři nebo zda nezapomněl zamknout.

Zkušená překladatelka a literární vědkyně Kijanovská ví, že katastrofa nepotřebuje ornament. Verše jsou úsporné, často rytmizované opakováním nebo prostým výčtem. „Nechci umírat tady takhle ne,“ říká jeden z hlasů. Drásající je, že ta jména jsou konkrétní: „rozhlížím se a vidím tamaru“, „edik v davu, ruce houslisty“, „já ljoňa a jakiv jsme tu pálili ohně často za soumraku“. Obraznost vyrůstá z tělesnosti, nikoli z básnické efektnosti. Všechny ty obrazy jako krev, hlína, rozbité kufry, psi roztrhaní minami či bláto smíchané s krví působí o to silněji, že nejsou estetizovány. Kijanovská nepoužívá verzálky, nová sdělení začínají obvykle tam, kde končí předchozí obraz — na konci řádku. A přesto Babí Jar. Hlasy nejsou knihou o smrti. Jsou knihou o životě, který smrt nestihla vymazat. Každý hlas si uchovává vlastní rytmus, vlastní slovník i vlastní omezený obzor.

Významnou vrstvu sbírky tvoří biblické motivy. Abrahám, vyhnanství, oběť nebo lamentace se objevují nenápadně, téměř mimochodem. Když jeden z hlasů prosí: „kdo otevře okna dveře víka oční víčka / mně abrahámovi / abrahámovu národu“, nejde o vznešenou modlitbu, ale o vyčerpání člověka ležícího tváří v prachu. Bůh v těchto básních není útěchou. Je spíše mlčením, k němuž se člověk obrací, protože už nemá ke komu jinému. „Boha se ptám proč zůstali jsme sami opuštění,“ zazní jinde. Kijanovská je silně věřící, přesto v tomhle ohledu zůstává její pohled realistický.

Závěr sbírky přináší pozoruhodný obrat. Po desítkách individuálních hlasů se náhle ozve hlas básnířky. „Verš, kterým křičím,“ začíná poslední báseň. Jazyk se proměňuje, roste a nabývá téměř liturgického rytmu. Lyrický subjekt jako by se postupně vyvazoval z bolesti a vstupoval do prostoru archetypu, paměti a svědectví. Už nemluví za jednotlivce, ale za samotnou možnost poezie: postavit se zapomnění. Dokud z Babího Jaru znovu zaznívají jména, nedokončené věty, vzpomínky na svetr s bílým lemem nebo starost o zavřené holuby, zůstává rokle místem smrti i paměti zároveň. A právě v tom spočívá mimořádná síla i aktuálnost této sbírky, zejména v kontextu se současnou stejně tak děsivou situací opakující se v historii její rodné země.

Marianna Kijanovská: Babí Jar
Přeložila Tereza Chlaňová
Větrné mlýny, Brno, 2026
152 stran