Prosekat si vlastní cestu, když ta vedlejší je vám protivná

Nedělní chvilka poezie nově spouští i nakladatelství. Co vás po dvanácti letech motivovalo převést projekt i do papírové podoby?

Karel Škrabal: Občas se mi při práci pro web sešlo tolik textů od jednoho autora a takových, že už to bylo na sbírku. Občas jsem je poslal do nějakého vydavatelství, ale to je vždycky na dlouhé lokte a otázka různých vkusů a preferencí. A občas se mi sešly tak povedené texty, že mi přišlo nejlepší se o to postarat vlastními silami. Nemalou roli v tom sehrála a sehrává moje manželka Eva, která má vydavatelské zkušenosti ze zaměstnání, a věci, které jsou pro mne neprobádané území, jsou pro ni hračka. A sama mi nabídla tu pomoc, které si velmi vážím.

Zároveň se rozbíhání nakladatelství může zdát jako odvážný krok za současného ministra kultury Klempíře, kdy se udělování grantů a podpor, jejich výše a celkově jeho kulturní politika zdá být dost nepředvídatelná. Sázíte tím pádem spíš na nezávislost a podporu komunity, které jste si za ty roky vybudovali? 

KŠ: Od státu a nahnědlé bandy, která teď stát privatizuje pro své oligarchy, nečekám vůbec nic. Nezříkáme se samozřejmě všech možných forem podpory, i od institucí, ale není to nic, na co by se dalo spoléhat. Stát je teď v pařátech, v jakých je, kulturu možná budou podporovat navzdory celostátní situaci o to víc města či jejich části. I proto jsou tak důležité blížící se komunální volby. Současná garnitura ničí vše zavedené a fungující, destabilizuje různé instituce, aby mohli z chaosu těžit. To dělaly mafie vždycky.

Jsou lidé, kteří už pochopili, o co nám s Nedělní chvilkou poezieCZ jde, a podporují nás, dalším to možná časem dojde. Mým vzorem je undergroundová kultura a jejich zkušenosti z minulých dějinných období. Ze současné garnitury, co nyní uzurpuje stát pro sebe podle slovenského vzoru, se kvůli nějakým drobným nepoděláme. To raději budu básničky přepisovat přes kopírák na psacím stroji a roznášet je po hospodách…

V dřívějším rozhovoru pro H7O jste chtěl vydáváním v Teletextu ČT „prorvat nějakou sociální bublinu“. Jakou bublinu chcete prorvat knižním vydáváním? 

KŠ: Bohužel musím konstatovat, že publikování poezie na teletextu skončilo ze strany České televize. Důvodem jsou finanční škrty a rušení celých bloků na teletextu. I když s poezií od nás ČT neměla z naší strany žádné náklady, připravoval jsem to zadarmo na klíč a Ctrl C a Ctrl V. Měl jsem snahu to zachránit, ale nějak se s tímto kácením lesa „svezly“ i naše třísky. I tak to byl podle mě dobrý pokus dostat básně jinam, než je běžné, a občasné ohlasy potvrzovaly, že nějaký zásah to mělo. 

U knih jde spíše o vlastní cestu zarostlým lesem, kterou musíte občas prosekat, protože silnice vedle, po kterých všichni jezdí, je vám už protivná. Chceme vydávat autorky a autory, kteří jsou s námi podobně naladěni poeticky, ale i mentálně. Nechce se vám pracovat s nějakým protivou jenom proto, že je „velký básník“. To raději pomůžeme do světa nějakému malému, ale zajímavému tvůrci, který nezpívá tak, jak tady píská hrstka kritiků, co ještě píšou o poezii.

Jak toto mentální naladění poznáte? Stačí vám k tomu jen rukopis?

KŠ: Díky webu a dalším aktivitám, které děláme jak s Vítrholcem, tak Nedělní chvilkou poezieCZ či v klubu Za školou, ten provoz znám dost osobně. Takže, že by to byl jen rukopis, to je takřka vyloučeno. 

Když jsem se díval na vývoj Nedělní chvilky poezieCZ, přišlo mi úsměvné, že formou vlastně cestujete zpět časem. Z internetového blogu jste se rozšířili do televize, pořádáte veřejná setkání, nyní se přesouváte k nejtradičnějšímu papíru.

KŠ: Vidíte, co chcete vidět. Máme sociální sítě, kde máme na tuzemskou literaturu slušnou základnu lidí, které poezie, co publikujeme, zajímá. Od začátku Vítrholce před více než třiceti lety hledáme různé formy, jak dostat básně mezi lidi, kteří nejsou jejími tradičními konzumenty, a ukázat jim poezii jako živé a zajímavé prostředí. To dělá i Nedělní chvilka poezieCZ. Proč jsem začal dělat nově třeba videoblog Básník v karavanu? Zase do příspěvků o cestování starým obytňákem dávám básně. Nejenom svoje, ale podle toho, jak se co hodí a navazuje. 

Když jsme založili Vítrholc, žádný internet nebyl. Pak jsme měli hodně brzy internetovou stránku, kde jsme tlačili poezii, kam se dalo. A až internet zdechne, protože co by mělo zdechnout první, až nastane ta apokalypsa, kterou všichni očekávají, čehož se možná ještě my oba dožijeme, tak budou pořád ještě ty knížky. Proto.

Co budete číst vy, až bude po apokalypse?

KŠ: Třeba znovu ty knížky, co přežijí, pokud i my přežijeme. Nebo návod na výrobu a sestavení vozové hradby. Uvidíme, co bude potřeba.

Bude se výběr básnictva pro nakladatelství v něčem zásadně lišit od těch, které vybíráte pro blog?

KŠ: Určitě ano. Web, kterému vy říkáte blog, je už hodně rozkořeněný poetický biotop. (Vůbec jsme zatím nemluvili o veřejných akcích, které děláme: pravidelné večery v Praze a teď od září nově plánujeme pravidelnou akci i v Brně, Poetický stan na festivaly apod.) Web i další aktivity dokážou pojmout různé autory a velké množství, což je super, knih bude naopak logicky (stojí to více práce i peněz) málo. Vybírat je budeme společně s Filipem Klegou, který se stal a doufám i zůstane nejbližším redakčním kolegou. U každé knížky musíme mít jistotu, že za tu snahu i náklady stojí.

K veřejným akcím jsem se chtěl i dostat. V Praze je máte spojené s klubem Za školou. Na co se můžeme těšit v Brně? 

KŠ: Máme plány s Jardou Škvarnou z Kamenné kolonie dělat pravidelné literární pořady v místním malém kulturáčku, který tam teď právě ožívá. Je to nádherné kultovní místo s geniem loci i historií jako stvořené pro poetické akce.

Odstartovali jste poměrně atypicky sbírkou básnířky podepisující se pseudonymem Jana Středa. Proč zrovna takovou autorkou začít vydávání?

KŠ: Protože je to skvělá poezie, i když obestřena tajemstvím kolem autorky. Je to radikální, a přitom dospělá feministická poezie. Jsou to básně, které nikdo jiný nepíše, a my jsme rádi, že jsme je mohli vydat. Neděláme byznys ani marketing, děláme umění. A k tomu tajemství patří.

Co myslíte tím dospělým feminismem?

KŠ: Autorkou je žena středního věku, intelektuálka, se kterou se znám desetiletí. Má toho dost za sebou a v hlavě to má srovnané, má za sebou řadu profesních úspěchů, je to žena etablovaná ve svém oboru. Básně jsou velmi osobní a ona chce chránit své nejbližší okolí, proto pseudonym. Její kritika patriarchátu je věcná a přesná, psaná originálním poetickým jazykem. Má to odžité až dost do dna, nejsou to jenom povrchní pocity naštvanosti z toho, že někam pozvali víc chlapů než žen.

V literárních kuloárech se nelze nedoslechnout o domněnkách, že možná vy jste autorem Jany Středy.

KŠ: Jak plyne z výše uvedeného, nejsem. Ani nemůžu být, protože ta kniha je kurevsky autentická. 

Sbírka Exorcismus Jany Středy funguje na opakujícím se refrénu „Jsem Jana Středa“. Díku tomu výborně funguje při kolektivním čtení nahlas, jelikož kdokoliv může být Janou Středou a tímto zaklínadlem je k tomu vyloženě vyzýván. Byl tento princip na samotném prvopočátku, či jste k němu došli během redigování?

Filip Klega: Mám za to, že to byl záměr autorky — texty takto přišly, refrén Jsem Jana Středa mě okamžitě nadchl. Při kolektivním čtení nahlas po vydání knihy se ukázalo, jakou to má sílu.

V rámci Měsíce autorského čtení v Ostravě jste představili druhou básnickou sbírku Ctnosti prokletých Davida Molnára. Čím vás jeho poezie nadchla natolik, že jste se ji rozhodli vydat knižně? 

FK: Urputností. Syrovostí. Neochotou přistoupit na kompromis. Vůbec celou osobností Davida — málokdo z dnešního autorstva by si lajznul to, poslat všechny z literárního provozu do háje, a přitom mít připravený rukopis k vydání. O to nám s Karlem taky trochu jde — vydat něco, co by v jiných nakladatelstvích jen těžko hledalo prostor a prostředky. Vydat knihu někomu, kdo je z první promáchlej odpal, ofsajd, nebo dokonce faul. A přece je to poezie, je to život, je to literatura, je to umění — to je David Molnár.

Když jste se po Janě Středě přesunuli ke Ctnostem prokletých, připadalo mi paradoxní, že tyto dvě sbírky vydáváte přímo po sobě. První zastává feministická stanoviska a kritizuje patriarchální společnost, druhá ženy objektivizuje a chová se k nim necitlivě. 

FK: To je v tom případě dobrá interpretace — první kniha dospělý feminismus, druhá dospělý solipsismus. Myslím, že jak Molnár, tak Středa dokáží ve svých knihách druhé pohlaví objektivizovat a projevit určitou necitlivost, zároveň však dokáží být velmi citliví i něžní — Středa kupříkladu k přátelům a dětem, Molnár ke zvířatům a… k literatuře a chlastu. Prokleté ctnosti.

Jak se vám celkově pracovalo s Molnárovými texty po jeho desetileté odmlce? Liší se práce s texty autora, který se po deseti letech vrací k publikování, od práce s texty básnictva publikující kontinuálně?

FK: S Molnárovými texty se mi pracovalo úplně stejně dobře nebo blbě, jako kdybych s ním dělal v roce 1996 jeho první knihu, kterou tehdy nenapsal, protože ještě nepsal. S člověkem, který vydává něco kontinuálně, bych asi pracovat nechtěl, jelikož si myslím, že redaktor nebo editor je přinejmenším stejně důležitý jako autor či autorka — tedy aby to nebylo stále na jedno brdo, je fajn, aby na to koukaly různé oči. Velice se třeba těším na další Molnárovu knihu, což by měla být už jen próza, a hledám člověka, který by se s tím editorsky popasoval. Těším se na to.