Chtěla bych být básnířkou bez filtru

První báseň ti vyšla už v devíti letech v antologii mladého autorstva. Myslíš, že té devítileté holce dala poezie něco, co jí běžný jazyk dát nemohl?

Poezie pro mě v devíti letech byla čistá zábava. Přihlásila jsem se do soutěže, kterou jsem vyhrála, a následně mi byly básně publikovány znovu v deseti a jedenácti letech. Témata, o kterých jsme měli psát, tehdy vybírali organizátoři. Dnes si témata volím sama, ale občas se záměrně nutím psát na různá zadání, protože výsledná tvorba pak bývá jiná. Stále ve mně žije tvůrčí svoboda a odvaha, kterou jsem měla jako dítě.

V rozhovoru pro Westminster Extra jsi řekla, že ses původně nevnímala jako performerka — šlo ti spíš o sdílení vlastních příběhů. Kdy se z psaní stalo něco, cos chtěla prezentovat před ostatními lidmi?

Už od pěti let jsem se ve škole učila a zkoušela texty pro divadelní představení, takže v jistém smyslu jsem „performerkou“ už nějakou dobu. Miluju vyprávění příběhů. Psaní za účelem sdílení začalo působit jako povinnost ve chvíli, kdy mi lidé začali říkat, že je inspiruju a že se jich moje slova dotýkají. Když mě někdo někam pozve nebo se objeví příležitost něco sdílet, cítím povinnost ji využít.

Říkala jsi, že často slyšíš rytmus ještě předtím, než vůbec začneš psát, a že text musí mít „vlastní flow“. Znamená to, že pro tebe poezie začíná spíš jako hudební zážitek než literární?

Odjakživa jsem se učila především prostřednictvím sluchu. Někdy si říkám, že bych měla studovat neurovědu, protože bych chtěla pochopit, proč můj mozek zpracovává informace právě tímto způsobem. Obvykle, když napíšu první verš básně či písně, je rytmický a udává tón zbytku textu. Kdybych nechala někoho, kdo mě nikdy neviděl vystupovat, přečíst nebo přednést některou z mých básní, nemyslím si, že by jí dokázal dát to, co potřebuje. To, jak moje poezie zní, je její důležitou součástí.

Psaní popisuješ jako způsob uvolnění a terapii. Jakmile se ale něco hluboce osobního stane performancí a uslyší to stovky cizích lidí, přestává to být výhradně tvoje. Cítíš napětí mezi psaním, které ti pomáhá porozumět sobě, a psaním pro publikum?

Ať už píšu pro sebe, nebo pro publikum, vždy v daném textu zůstávají osobní prvky. Mé texty často mluví o prožitých nebo sdílených zkušenostech, protože si myslím, že nejlíp může příběh vyprávět ten, kdo ho sám prožil. Byla jsem požádána, abych jako ghostwriterka psala o situacích, které jsem nikdy nezažila, a zatímco se daný člověk, který mě o text požádal a připravil důkladné zadání, může v té básni poznat, nemám pocit, že by tyto texty definovaly mě.

Ve své tvorbě se opakovaně vracíš k tématu identity. Tvé EP Triple Threat (Trojitá hrozba) obsahuje mimo jiné báseň jednoduše nazvanou „Black Female Muslim“ (Černá, žena, muslimka). Myslíš, že poezie ti pomáhá zjistit, kdo jsi, nebo ti pomáhá vzdorovat identitám, které se ti snaží přisoudit ostatní?

Moji identitu tvoří tolik různých faktorů. Přesto ty navenek nejviditelnější aspekty mé identity často vedou k tomu, že musím zpochybňovat stereotypy a vysvětlovat lidem, že jsem mnohem víc než to, co vidí na první pohled. Cítím povinnost dávat hlas lidem, jako jsem já. A poezie je pro mě jednoduše nejlepší umělecká forma, jak tímto hlasem promlouvat a zároveň jeho prostřednictvím něco sdělit.

Název „Black Female Muslim“ je velmi koncentrovaný — tři identity postavené vedle sebe. Snažila ses ty identity přijmout a přihlásit se k nim, prozkoumat je, nebo zpochybnit skutečnost, že společnost nahlíží na lidi právě skrze podobné kategorie?

Když mě napadl název projektu Triple Threat, řekla jsem si, že musím co nejjednodušším způsobem vysvětlit, co ta trojitá hrozba vlastně znamená. Proto ten výrazný a jednoduchý název. Cílem té básně je ukázat výzvy, které s sebou každá z těchto charakteristik přináší. Je to hořkosladký text. Každý si z něj odnese to, co si odnést chce.

Na univerzitě sis prošla několika životními etapami, které tě zásadně změnily, mimo jiné ses stala praktikující muslimkou, a psaní se pro tebe stalo způsobem, jak tuto cestu prozkoumávat. Co dokáže poezie vyjádřit o změně identity, co možná běžný rozhovor nedokáže?

V mé debutové sbírce je báseň „How I Embraced the Deen“ (Jak jsem přijala víru) a upřímně řečeno, když se mě lidé ptají na mou cestu k islámu, raději jim přečtu tuhle báseň, než abych jim ten příběh vyprávěla jinak. Poezie mi umožňuje ho během několika minut velmi dobře shrnout.

Báseň „Being Black’s a Crime“ (Být černý je zločin) má velmi rytmický, téměř neúprosný proud jazyka. Dává ti práce s formou — rým, rytmus, kadence — možnost svůj hněv ovládat, místo abys ho pouze vyjadřovala?

Pro mě je v rýmování určitý druh léčby. Rozhodně mi pomáhá zmírnit bolest a přednášení takových textů je úžasným způsobem, jak ji ze sebe dostat. Co se týče hněvu, poezie mi jej pomáhá udržet a dát mu nějakou formu.

Máš pocit, že můžeš psát o čemkoli, o čem chceš, i když se věnuješ citlivým nebo kontroverzním tématům? Cítila ses někdy cenzurovaná — ze strany nakladatelů, publika, institucí, nebo dokonce sama sebou — kvůli tomu, co jsi chtěla říct?

Chtěla bych být básnířka „bez filtru“. Říkám věci tak, jak jsou, říkám svou pravdu. Lidé mi za to často děkují, takže je zřejmé, že si toho váží. Už se stalo, že jsem odmítla vystupování kvůli cenzuře. Je mi jedno, kolik mi nabízíte peněz — pokud chcete diktovat, co smím a nesmím říkat, nebudu pro vás vystupovat. Kvůli penězům své hodnoty, morální zásady ani pravdu nezředím.

Tvoje báseň z roku 2025 „I Am My Own Idol“ (Jsem sama sobě vzorem) má velmi zajímavý název, protože idol je obvykle někdo mimo nás — někdo, ke komu vzhlížíme. Co vlastně znamená stát se sám sobě vzorem?

Když se podíváte na vizuál, uvidíte, že když se dívám do zrcadla na svůj odraz, jediným člověkem, ke kterému vzhlížím, jsem já sama. Společnost a celebrity nás mohou ovlivňovat, ale tahle báseň má lidem připomenout, aby byli hrdí na to, co jim bylo dáno, a přijali sami sebe bez ohledu na barvu pleti, tvar těla nebo velikost.

Báseň konfrontuje evropské standardy krásy vnucované ženám a dívkám s tmavou pletí. Jak se člověk naučí obdivovat sám sebe, když ho kultura kolem něj roky učí, co by měl obdivovat místo toho?

Klíčem je sebeláska! Některé věci nemůžu změnit a některé změnit můžu, ale to rozhodnutí by mělo být pouze na mně a já sama bych si měla určit standardy, kterými se chci řídit.

A jakou roli v tom procesu hrálo psaní „I Am My Own Idol“?

V téhle básni se toho děje opravdu hodně. Hlas mladé dívky tam má ukázat, že pochybnosti a sebenenávist začínají už v dětství. Potřebovala jsem začít u svého mladšího já, abych ukázala cestu, která vedla k tomu, že jsem se stala vlastním idolem, protože tomu tak vždycky nebylo.

Vystupovala jsi po celé Velké Británii, ale i například v Malajsii a v Řecku, účastnila ses čtení na Novém Zélandu nebo v Abú Dhabí. Co se s tvou tvorbou stane, když se dostane do kulturního kontextu, který není tvůj vlastní?

Mám to vlastně raději! Je snadné vystupovat před přáteli ve svém rodném městě. Mým oblíbeným publikem jsou lidé, kteří mě neznají, ale pak za mnou přijdou a poděkují mi, že jsem se s nimi podělila o své příběhy. Díky tomu můžu s čistým svědomím říct, že moje slova na lidi zapůsobila. Také mi to ukázalo, jak univerzální mohou mnohé z mých básní být.

V sobotu 29. srpna vystoupíš v Ostravě na festivalu Inverze. Je něco, co bys od publika na zcela novém místě, jako je Ostrava, skutečně chtěla?

Chci jen uši a energii všech! Jsem typ básnířky, která přichází na pódium proto, aby něco skutečně sdělila. Chci, aby to lidé na sebe nechali působit, sdíleli tu chvíli se mnou. Chci, aby za mnou lidé po vystoupení přišli a promluvili si se mnou. Jsem velmi přístupná.

Co může ostravské publikum od tvého vystoupení očekávat a proč by mělo zažít spoken word naživo, místo aby si ho jednoduše poslechlo ze sluchátek?

Jsem absolutně neschopná, co se týče zaznamenávání a následného sdílení svých vystoupení, a zvlášť teď, protože mám pauzu od sociálních sítí. Ale myslím si, že jsem typ básnířky, kterou je mnohem lepší vidět naživo. Abyste moje texty opravdu zažili, musíte mě slyšet osobně a cítit tu energii a emoce. Doufám, že se tam uvidíme!