Přepsat neurózy v kostní dřeni

Název Vzdálenější zahrada odkazuje ke stejnojmenné básni, v níž rezonuje téma přírody, člověka a určité rozpolcenosti mezi nimi. Je tento motiv pro sbírku ústředním?

Je jedním z hlavních motivů. V podstatě bych si přála psát převážně environmentální texty a alespoň několik čtenářů jimi třeba oslovit, nebo výjimečně možná dokonce vzburcovat, ale nemám to tak, že bych si dokázala stanovit téma a na toto téma pak psát. Nepíšu moc „intelektuálně“ — nesedím nad psaním hodiny a netrávím dlouhý čas vymýšlením textů nebo úpravami. Spíš si jen zapisuji, co mě spontánně napadá, pak to nechávám uzrát a později upravuji. Těžší filozoficko-společenská témata ráda přenechávám intelektuálně zdatnějším autorkám a autorům.

Z básní je zřejmý stesk po nedotčené krajině. Ta vinou člověka mizí a současně je s ním neoddělitelně spjata. Ať už tomu říkáme environmentální žal, nebo klimatická úzkost, doufáte v nějaký restart? Ve svých verších ho zmiňujete.

Kdysi jsem bývala optimističtější, v poslední době jsem ale poměrně skeptická. Necítím moc naděje, že by lidstvo jako celek změnilo svůj přístup a klima a životní prostředí by se začaly zlepšovat. Restart tedy bude možná vypadat spíš jako pořádný pohlavek — zažijeme asi extrémní změny klimatu, nedostatek vody…

Nedávno jsem na zahradě pozorovala jednu holčičku. Uviděla v trávě luční kobylku, motýla a byla nadšená, kolik je okolo ní přírody. Lidé se přizpůsobují, a pokud děti nezažijí, jaké to je, když vám na louce od nohou odskakují desítky kobylek, bude jim suchá tráva s jedinou kobylkou připadat jako normální, bohatá příroda, ve které budou ve svém dětství a mládí šťastné. I to je podle mě jedním z projevů syndromu vařené žáby. Nepřísluší mi ale předpovídat, jak to všechno dopadne.

Pocházíte z Kutné Hory, už patnáct let žijete v Tišnově. Nakolik se tato krajina otiskla do vašeho básnického debutu?

Tato krajina se do mé tvorby určitě propisuje, například v básni „Květnice“. Nosím v sobě ale i spoustu jiných krajin, ve kterých jsem v minulosti žila: slovenské lazy v okolí Zvolena, Irsko, Kutnohorsko. Vzpomínky na všechny tyto životní etapy se ve mně neustále probouzí, často právě v podobě básní. Myslím, že je u řady textů ve Vzdálenější zahradě patrné, kterou z těchto konkrétních krajin jsou ovlivněné.

Ve své poezii zaznamenáváte také pocity či obavy zralé ženy. Pohráváte si s tématy, jako jsou sebepřijetí, menopauza, vyšetření prsou. Líbí se mi myšlenka, že ženy jsou bezedné jako jejich kabelky. Vše se do nich musí vejít.

Ano. Přestože jsem začala psát přibližně před osmi lety, zahrnuje toto období mého psaní etapu, kdy jsem v sobě pociťovala ještě notnou dávku mládí, a stejně tak dobu, kdy už vnímám lehké náznaky stárnutí a přechod do jiné životní fáze. Mně samotné se líbí, že jsou pak zejména ve druhém oddílu Vzdálenější zahrady jednak básně plné určitého mladistvého náboje — tyto básně mohou možná působit i juvenilně — a zároveň jsou zde texty o pocitech zralé ženy, které zmiňujete. Ten přechod — jak příhodné slovo! — byl záměrný. Na jednom mém autorském čtení za mnou přišly tři ženy přibližně stejně staré jako já, a právě tyhle básně velmi oceňovaly. Jedna kamarádka, která vede arteterapeutické dílny, pak s mými básněmi dokonce pracovala na jednom ze svých seminářů.

Báseň o sebepřijetí vetkla název druhé části sbírky nazvané „Nechat si hlavou protékat řeku“. Ta analogie je zřejmá: Je už vážně na čase, vzít vlastní tělo do náruče jak dítě. (…) Jemně svléknout starou kůži a vpustit dovnitř světlo. Přepsat neurózy v kostní dřeni… Co vše ze svých rodinných anamnéz jste v dospělosti „přepisovala“? Z jakých nechtěných vzorců se vymaňovala?

Tato báseň je zčásti skutečně o sebepřijetí, pro mě osobně je ale zároveň i jednoduše o tom, že o sebe máme pečovat, zvlášť například po náročných obdobích, poté, co jsme spotřebovaly/i spousty své energie a potřebujeme si ji dobít.

Otázka na rodinné anamnézy je velmi osobní, s dovolením na sebe nebudu prozrazovat až tak intimní podrobnosti. Uvedu jen jeden příklad: když jsem byla malá, byla moje mamka přesvědčená, že si na veřejnosti musíme úplně všechno sdělovat tak, aby to nikdo neslyšel. Tak mi i to, že po cestě ještě zaskočíme pro rohlíky, šeptala do ucha téměř neslyšně. Takové klasické dědictví socialistického režimu, poměrně běžná reakce na panující nejistotu, co se smí a co se nesmí říkat. Naštěstí jsem ale už v dětství měla ráznou kamarádku, která na mou tichomluvu na ulici reagovala hulákáním: „Proč prosím tě mluvíš tak potichu, já tě vůbec neslyším!“ Ta mě už tenkrát alespoň částečně vyléčila.

Když se na internetu objevila vaše báseň „Dcera“, provázely ji i negativní odezvy. Přemýšlíte při psaní o interpretaci? A jak se autorsky vypořádat s nepochopením?

Vydáním sbírky se moje texty rozletěly do světa a už nemůžu úplně ovlivnit, co se s nimi bude dít. Báseň „Dcera“ se objevila na facebookové stránce Poezie pro každý den. Ukázalo se, že ji různí čtenáři mohou interpretovat různě: někteří se domnívají, že je o smutku ženy, která nemohla mít dítě, jiní si myslí, že je o potratu nebo o umělém přerušení těhotenství. Přitom pro mě samotnou je báseň o pocitu ženy, které se nenarodila dcera (mohl se jí narodit syn), avšak ona svou dceru cítí jako součást sebe a je s ní ve spojení. Negativní reakce na stránce mě nejdřív nepříjemně překvapila, teď už si ale uvědomuji, že to není vůbec o mně a že se mě reakce v podstatě netýká. Je to o tom, co se děje v samotném autorovi komentáře.

Vzdálenější zahrada je vaším debutem. Jak dlouho sbírka vznikala a z jakého období jsou básně, které obsahuje?

Sbírka obsahuje výběr ze všech básní, které jsem doposud napsala, to znamená z básní napsaných v posledních osmi letech. Měla jsem velkou radost, když mě básník a editor Dan Jedlička z opavského nakladatelství Perplex oslovil a nabídl mi, že by mi básně mohli vydat.

Jaká to pro vás byla zkušenost? Vydat knihu, podílet se na grafické podobě, propagaci knihy a autorských čteních?

Zkušenost je to pro mě velmi zajímavá, moc mě to bavilo a baví. S Danem Jedličkou jako s editorem se mi spolupracovalo výborně: myslím, že mám někdy tendenci mít hlavu dost v oblacích a zanášet své básně velkým množstvím patosu, i když někdy je, myslím si, na místě. Danovi se podle mě podařilo můj rozlet trochu uzemnit. Vypustili jsme pár už příliš patetických drobností a výsledek je podle mě dobrý. Do výběru se dostaly i pro mě méně zajímavé básně, a naopak jiné, podle mého názoru také dobré, se do sbírky nedostaly, ale nijak mi to nevadí. Nechávám už sbírku, aby si žila vlastním životem.

A ona výtvarná část?

Od začátku jsem si přála, aby Vzdálenější zahradu svými ilustracemi doprovodila výtvarnice Barbora Masaříková. Považuji ji za velmi zkušenou umělkyni a ani jsem moc nedoufala, že by byla ochotná poskytnout nám své koláže. Bára ale hned souhlasila a z výsledku mám opravdu radost.

Předtím jste básně publikovala v časopisech Tvar a Host, také na literární stránce Nedělní chvilka poezie. Jak často máte chuť a příležitost psát?

Chuť psát mám pochopitelně, jen když mám klid, jsem odpočatá a nemám moc práce nebo starostí. Na druhou stranu, jak jsem už uvedla, protože psaním netrávím hodiny, ale spíš si jen zapisuji, co mi přijde na mysl, napadají mě texty třeba na procházkách nebo po cestě vlakem do práce. Někdy celé měsíce nenapíšu nic, a pak se ke mně psaní samo znovu vrátí a začnu zase psát.

V kolika letech jste si k poezii našla cestu?

Úplně první báseň jsem napsala na základní škole, jmenovala se „Komár“. Dodnes si vybavuji pár veršů: na kůži ti komár sedá / a pít už se chystá, / když na něj tvá ruka padá, / hned odletí z místa. (smích) Báseň se dostala na třídní nástěnku, a dokonce se zvažovalo, že by ji spolužačka mohla přednést na recitační soutěži. Myslím, že k tomu nedošlo.

Pak jsem napsala pár básní na gymplu, ale opravdu jen pár. Od té doby nic, až ve čtyřiceti se provalila nějaká hráz a já se pustila do psaní. Začalo to tím, že mi kamarád poslal jednu báseň Bernardety Babákové. Báseň se mi moc líbila a já si řekla, že je přece úžasné zaznamenávat si zážitky nebo vzpomínky podobným básnickým jazykem.

Ze začátku pro mě byl stav, do kterého se při psaní dostávám, tak opojný, že jsem chtěla pořád jen vymýšlet básně, až mě z toho bolela hlava. Brzy jsem samozřejmě přišla na to, že to takhle nefunguje, protože se ve mně musí něco „nasbírat“, než mohou další básně vzniknout. Trochu jako když se třeba sbírá mléko ve vemeni: po dojení v něm nezbyde skoro ani kapka, musíte počkat, než se zase samo nashromáždí.

Později, když už jsem měla pocit, že jsou některé mé texty docela dobré, poslala jsem je právě do rubriky Hostinec časopisu Host. Tehdy tam zrovna ještě poslední měsíc působil Ladislav Zedník. Moje básně ho zaujaly a požádal mě o další. Získala jsem od něj velmi cennou zpětnou vazbu a doporučil můj první rukopis k vydání, ke kterému nakonec nedošlo.

Kteří autoři vás ovlivnili a ke kterým se ráda vracíte — sledujete jejich tvorbu kontinuálně?

Jako středoškolačky jsme si se spolužačkou na chatě u Sázavy čítaly básně autorů, o kterých jsme mluvili na gymnáziu. Bavilo nás to, ale až teprve básně Václava Hraběte mě opravdu vymrštily do vesmíru. To byl skutečně iniciační zážitek. Obdivovala jsem, jak svobodná a zdánlivě prostá může poezie být. Na vysoké a v pozdějších obdobích jsem upřednostňovala prózu a poezii, hlavně českou, jsem začala znovu intenzivněji číst až mnohem později. Bylo to dáno i tím, že jsem studovala anglistiku a germanistiku, takže jsem během studií a po nich dost četla literaturu těchto regionů.