Imaginární pobřeží: co může české literatuře přinést moře

Ve třetím dějství Shakespearovy Zimní pohádky se skrývá slavná geografická chyba. Loď zachvátí bouře a zmítá jí u rozeklaného, neúprosného pobřeží. Scénická poznámka je stručná a uvozuje děj geografickým nesmyslem, který badatele baví už celá staletí: Čechy. Pustá země u moře.

Dlouhou dobu se to přecházelo jako nedbalá chyba dávného dramatika, který si zkrátka nedokázal představit království bez mořského břehu. Či se nechal unést svou imaginací. Nebo prostě neměl v té době k dispozici správné informace. Ve chvíli, kdy se naše literatura vydává letos na podzim zakotvit ve Frankfurtu a přijímá právě tuto krásnou nemožnost za své motto, tedy „Česko: Země na pobřeží“, zbavuje se tato fráze slupky historické ironie. Přestává být omylem a začíná působit spíše jako určitý výraz naděje, že absenci moře navzdory můžeme s našimi literárními příběhy vyplout do ciziny.

Být vnitrozemským státem může pro leckoho implikovat určité zapouzdření. Střední Evropa je místo uzavřené vlastní historií, sevřené horami a v minulosti proměnlivými, často násilnými hranicemi větších impérií. Jsme do jisté míry kultura zvyklá na klaustrofobii vnitrozemí. Historicky se naše literární imaginace v zájmu přežití často obracela dovnitř a nacházela svůj rytmus v uzavřené smyčce vesnice, zakouřeném interiéru hospody, izolovaném bytě, švejkovském humoru a střílení si z těch nahoře, kteří nás ovládají, nebo také v cynickém pragmatismu, který bují, když má národ pocit, že už nemá kam utéct. Naše literatura tak byla pevně svázaná s půdou, později také se zkušeností s komunistickou totalitou, které, zdálo se, nedokáže tematicky uniknout. Se zpracováním reality nového kapitalismu se pak nejlépe popasoval Jáchym Topol ve svém porevolučním románu Sestra o vzniku nových outsiderů a ne-míst, kde žít, když ani v nově nabyté svobodě nejste vítáni.

Frankfurtským sloganem načrtnuté pobřeží ale implikuje něco docela jiného. Není to jen topografický prvek, ale i hranice. Je to absolutní okraj známého světa, linie, kde spolehlivá a pevná půda národní jistoty ustupuje chaotické, nepřeložitelné rozloze vnějšího světa. Přihlásit se k pobřeží znamená aktivně se odvrátit od vnitrozemí, dojít na okraj kontinentu a čelit nekonečně modravému horizontu plnému příležitostí.

Když vnitrozemský stát najednou vyhlásí, že má břeh, vynutí si to částečně posun v tom, jak chápeme vlastní paměť. Jsme zvyklí zacházet s naší minulostí jako s monumentem. Něčím vytesaným z kamene, nepohyblivým, postaveným přímo doprostřed náměstí. Paměť se ale nechová jako kámen; funguje spíše na principu moře. Je to neúprosná, nelineární síla. Rozbouřené úseky našeho dvacátého a jednadvacátého století neprobíhaly v úhledné, chronologické linii.

Přicházely ve vlnách, přelévajících se přes regiony, budovy, vesnice, města i maloměsta, folklor, zvyky i obyvatelstvo, a zanechávaly na pomyslném břehu vnitrozemí trosky a lidi, myšlenky, postoje a individuální osobnosti typu Hrabala, Linhartové, Klímy, Hodrové, Kundery či Balabána, který se svými povídkovými hrdiny na Ostravsku zápasil s odvrácenou stranou porevoluční volnosti tak sugestivně, že jeho knihy stále vítězí v anketách o ty nejlepší posledního čtvrtstoletí.

Současní spisovatelé už nejsou jen kronikáři vnitrozemí; jsou to hledači na pláži, kteří stojí na okraji velké vody. Zabývají se tichým, postupným odkrýváním času a ze svého specifického pohledu zkoumají, co moře vyplaví. Ať už jsou to současné technologie, odcizení ve společnosti, queer zkušenosti, hry s magickým realismem, stárnutí žen, či magická koule na nebesích. Literatura vnitrozemí se zaměřuje na konzervaci, na udržování ohně v kamnech. Literatura pobřeží vyhlíží dál, ale nemusí nutně přejímat. Jenom se otevřít komunikaci s jinými vlivy a s jejich pomocí růst a psát vlastní zkušenost o to zajímavěji.

Spustit takové plavidlo na vodu však znamená okamžitě pochopit jeho křehkost. Pro malý jazyk je vnitrozemí bezpečným, byť izolovaným ekosystémem. Čeština je jazyk postavený na intimitách a stínech. Silně spoléhá na zdrobněliny, dvojsmysly a sdílený, nevyřčený kontext malé populace, která přečkala tytéž historické bouře. Když píšeme sami pro sebe, opíráme se o rozsáhlou podzemní síť kulturních zkratek. Známe přesnou váhu konkrétního ticha v liberecké kavárně, zděděnou úzkost byrokratické funkcionalistické chodby na úřadě, specifický odstín šedi odpoledne na maloměstě.

Jakmile se ale text přiblíží k pobřeží a připravuje se na překlad, nemění se jen slova, mění se samotný kontext. Frankfurt nám letos neukazuje jen to, jak těžké je obstát venku, ale především to, že už tam vlastně jsme. Výběr autorek a autorů, kteří nás v Německu reprezentují, jasně dokazuje, že česká próza už dávno umí mluvit jazykem, jenž je pro zahraničí zajímavý. Nejsme jen specifičtí hosté z Východu, kteří nabízejí výhradně lokální traumata. Dnešní česká literatura obstojí díky své vlastní strukturální integritě a schopnosti ohmatávat témata, která rezonují celým současným světem.

To je ten nejcennější vzkaz, který může letošní hostování vyslat domů. Literární kritika u nás dlouhé roky volala po tom, abychom začali „psát světově“ — abychom opustili bezpečnou ohrádku malých domácích příběhů a nebáli se velkých, palčivých narativů dneška. Frankfurt ukazuje, že u řady tvůrců tato změna už dávno proběhla.

Nejde tu o nějakou nabubřelou iluzi, že hned začneme ovládat žebříčky světových komerčních bestsellerů. Jde o něco podstatnějšího. O sebevědomé vykročení na mezinárodní trhy, o trvalou účast v té nejvyšší lize umělecké prózy. Když se podíváme do sousedních zemí, na fenomén polské nobelistky Olgy Tokarczuk nebo na globální věhlas maďarského autora Lászlóa Krasznahorkaie, vidíme, že i literatura ze středoevropského prostoru může udávat tón celosvětovým debatám.