Od lásky k šílenství, od šílenství k lásce

Pokud jde o literární část díla Hany Fouskové, nedokážu odhadnout, nakolik je v současném literárním poli známá, neboť zemřela před více než deseti lety a její poslední kniha vyšla v roce 2008, tedy v době, kdy jsem v podstatě začínal svá vysokoškolská studia a kdy mě k tvorbě Fouskové (stejně jako k mnoha dalšímu spisovatelstvu) přivedly inspirativní texty Jaromíra Typlta, jenž je dlouhodobě nejenom propagátorem její literární a výtvarné tvorby (po autorčině smrti mimochodem sestavil pásmo věnované autorce v Kalmanachu na rok 2016/2017, jenž je celý dostupný online), ale také společně s autorkou sestavil jak její první knihu Jizvy (1998, Fokus MYklub), tak rovněž poslední sbírku Psice (2008, dybbuk). Mezitím ještě Vladimír Justl a Viola Fischerová sestavili soubor Troud (2003, Host), jenž obsahoval jak malonákladové Jizvy, tak výběr z veršů z let 1998—2001 a jenž byl nominován na cenu Magnesia Litera. Hana Fousková se v sedmdesátých letech pohybovala poměrně krátce v okruhu výtvarníků Křižovnické školy a rovněž krátce zažila společnost undergroundu, kde její výtvarnou tvorbu zařadila Věra Jirousová do jedné kolektivní výstavy. Zanedlouho ovšem Fousková odchází z Prahy, vrací se do Podještědí a desítky let tvoří osamoceně. Její výtvarné i literární dílo vyrůstá jak z této dobrovolné izolace, tak rovněž z dlouhodobé duševní nemoci a silného traumatu: po porodu dvojčat její syn umírá a dcera jí je den po smrti syna odebrána, zároveň prožívá trauma ze sebevraždy svého partnera.

Na jednoho člověka je tedy položena takto nesmírná existenciální a vlastně i existenční nálož, neboť Fousková žila v invalidním důchodu takřka celý svůj život na pokraji totální chudoby. Stavy šílenství, návraty k novorozenému synovi a místy i k partnerovi, reflexe marnosti života bez nich, život v chudobě a příroda Podještědí — to jsou její základní a v podstatě neměnná témata, která se propojují v neustálých návratech k vlastní smrti a zároveň k přežívání v stále přítomném objetí touto smrtí. V letošním roce vydalo nakladatelství Větrné mlýny za redakce Zuzany Gabrišové souborné dílo Hany Fouskové Zaříkávání smrti, které obsahuje jak výše uvedené sbírky, tak nedokončený poslední soubor, podle nějž se kniha jmenuje. Čtenářstvo se tak může začíst do všech autorčiných knih, které jsou samostatně v dnešní době již v podstatě nesehnatelné, a může se střetnout s výše uvedenými tématy, jež mají o to intenzivnější sílu vzhledem k tomu, že se navzájem všechny sbírky nejen tematicky a motivicky doplňují, ale dle mého názoru mají vzestupnou kvalitativní a řekněme i drásavější existenciální křivku.

Tato čím dál intenzivnější existenciální katarze není ovšem způsobena nabývající temností tvorby, právě naopak je intenzivnější o to víc, čím více se v nových básnických souborech otevírá šíře a jistá barevnost celého světa, což lze pozorovat nejenom ve vlastním výtvarném doprovodu oněch autorčiných sbírek, do nichž se po víceméně ponurých úvodních barevných paletách dostává po autorčině zkušenosti s klinickou smrtí čím dál víc žlutá, a vůbec se ono spektrum barev projasňuje, a tím pádem intenzifikuje, ale rovněž v literární tvorbě se objevuje širší paleta motivů. Svět je o to temnější a prožívanější, o co více vidíme jeho šíři. Není to ovšem markantní, nebývalá proměna — básně Hany Fouskové jsou v nejlepším smyslu silně monotematické. Ocitáme se tady v bezčasí, v nekonečnu utrpení vlastního pobývání, v životě takřka bez smyslu, kde je na všechno příliš brzy a zároveň příliš pozdě — existuje tady pouze jeden den, jedna noc, neustálá tematizace svítání a soumraku jakoby pouze jednoho nekonečného dne, snu bez konce a bez začátku, plného nesmírného utrpení a zároveň i jisté nesmírné radosti. V modu utrpení jako bychom sledovali weinerovského ptáka, který se během vlastního letu rozpadá, až se z něj stane letící přízrak (ono přirovnání není samoúčelné, a to ať už vzhledem k silné básnické expresivnosti její poetiky, tak vzhledem k častému užívání motivu křídel jako motivu smrti), zatímco si dovolím tvrdit, že zde existují i ony mody radosti ve chvílích, kdy se objevují zejména přírodní krajiny, ať už je můžeme vnímat jako odraz podještědské krajiny, nebo jako spíše psychický odraz (tzv. psychické krajiny) tohoto areálu v nitru. Snad v každé druhé básni zaznívá ona tematizace svítání a soumraku, ale je nutné dodat, že proměnlivost vnímání těchto „zázraků“ je u Fouskové nesmírně variabilní — byť subjektka žije ve zdánlivé nicotě nekonečného dne, přece jen vedle nekončícího utrpení z života je tu rovněž nekonečná proměnlivost přírody.

Svorníkem života je zde samota a šílenství, ale ovšem i neustále přítomná, byť dávno ztracená láska. Šílenství má ovšem rovněž dva póly — jeden konstruktivní a druhý destruktivní. Šílenství pomáhá rozbíjet mříže a stěny, které jsou jako brnění. Šílenství dopomáhá v dobrovolné samotě přežít, otevírá se nesmírně expresivnímu zaznamenávání světa, toto otevírání má zdroj právě v mateřské lásce, v lásce k čisté nevinnosti. Právě proto mají ona silně expresivní imaginativnost i užití stejně expresivního lexika svůj zdroj v lásce mateřské i lásce ke psům (zároveň zde funguje motiv psa jako motiv společenského vyvrhele, šílence, samotáře, ale rovněž jako symbol božství) a zvířatům obecně a ne náhodou se často variuje imaginativnost spojená s mateřstvím a nocí (smrtí): Mraky jak černá vemena (v tomto výboru s. 41); Z vemínka mé luny / už odkapalo všechno mléko (s. 58) apod. Existenciální horizonty stmívání a soumraku, onoho jediného dne, jsou rovněž často spojeny právě se zvířecí (ostatně i my jsme dle jednoho z veršů jen zvířata bez srsti) a expresivní imaginací, kterou ovšem uvozuje velmi něžný obraz: V jablkové tmě […] Divoké spřežení jitra […] a jitro vytryskne jak krvavá rána / za nožem (s. 43). Zároveň je ovšem šílenství časoprostorově spojeno s horami, skalami, propastmi a škvírami — to má společné v oné silně existenciální expresivitě např. s Ladislavem Klímou. Všechno tady v té výhni tmy a jitra ovšem žhne — tvoř a hoř, to je zásadní maxima Hany Fouskové.

Budoucnost je černá díra; Žijem jen proto, že jsme / se narodili / život je jen Danajský dar; můj život je jen prázdný škleb, lyrická subjektka se pohybuje od šílenství k šílenství a konečně je jen boží konečník, to je jeden pohled Hany Fouskové, ovšem je tady i výzva nenech mě smrti napospas, ono tvoř a hoř a ovšem Nikdo není sám / kdo jednou miloval. Poezie Hany Fouskové je jistě velmi expresivním a často velmi temným vztahem ke světu, ale zároveň je to sice nekonečně smutně marná, ale přece jen vyslovená a neustále vyslovovaná touha po životě i neustálé vyslovování marnosti z něj, je to vytrvalá reflexe jednoho dávno ztraceného snu a ta neustále přítomná temnota společně s neustále přítomným rozbřeskem se budou proplétat nejen v její tvorbě, ale vůbec ve smyslu světa jako takového, donekonečna. Jsem velmi rád (nejenom proto, že se Fouskové třeba dostane širšího čtenářského ohlasu), že vyšel tento soubor, a přeju si, aby vyšla v jednom celku její próza Schizofrenička, jež vznikala mezi léty 1993 až 2003 a která byla porůznu publikována napříč českými literárními časopisy. Pokud dobře vím, hovořilo se o problematickém tvaru rukopisu, tak můžeme přát Jaromíru Typltovi a případně dalším, ať může být česká literatura obohacena vedle jedněch z nejsilnějších básní v její historii o podobně intenzivní prózu. Specifikum literární tvorby Hany Fouskové neleží totiž pouze v její intenzitě, ale i v paradoxním spojení této intenzity, o níž se často hovoří jako o nesmírně autentické a silné expresivní stylizaci, a proto je její dílo nezastupitelnou hodnotou české literatury.