Dělník je smrtelný, práce je živá

Smrt opět sáhla mezi slavné a na beztak už dost zdecimovaném maďarském kulturním kolbišti uchvátila do svých spárů jednoho z nejuznávanějších prozaiků, dramatiků a esejistů, mezinárodně proslulého a hojně překládaného Pétera Nádase, narozeného roku 1942. Literární vodstvo se 26. srpna, po zveřejnění zprávy o spisovatelově úmrtí, mocně rozvlnilo smutečními reakcemi, vyznáními a osobními vzpomínkami. Je vidět, že onen mnohokrát zdůrazňovaný, jedinečný Nádasův vliv na jeho současníky, následovníky a na celou maďarskou literaturu nikdy nebyl pouhou frází, ale pro mnohé skutečně esenciálním zážitkem poznamenávajícím člověka navěky, ať už máme na mysli kolegy literáty, nebo běžné čtenáře. Kondolence přicházejí jak z domova, tak zpoza hranic; vedení Domu překladatelů v Balatonfüredu si připomnělo nejen Nádasovo hostování, ale i živý a vytrvalý zájem překladatelských rezidentů z nejrůznějších zemí o jeho dílo, který nyní, jak už to v takových případech bývá, alespoň na nějakou dobu jistě rapidně vzroste.

Nobelovy ceny za literaturu se sice nedočkal, ale jinak získal tento špičkový autor maďarských i zahraničních ocenění nepočítaně; patří mezi ně i Cena Franze Kafky, kterou mohl převzít v Praze v roce 2003. V českém překladu Anny Valentové vyšla tři Nádasova díla: Kniha pamětí (1999), Dům paní Kláry (2003) a Konec jedné ságy (2014). Zdůrazněme, že Péter Nádas nebyl vždy jen spisovatelem: vyučil se řemeslu fotografa, pracoval pro několik budapešťských časopisů jako fotoreportér a novinář, jazykový redaktor, jednu dobu dělal dramaturga v městském divadle v Győru, rok strávil jako stipendista v Západním Berlíně. Od fotografa přebírá spisovatel přesné vidění a schopnost ostrého zobrazování, vždyť jádrem dobré fotografie není jen zachycený předmět či portrétovaná osoba, ale i viditelné nebo alespoň tušené souvislosti, v jejichž světle se nám ukazují. Nikdo a nic neexistuje ve vzduchoprázdnu, víme, že na některých snímcích se právě takzvané „pozadí“ může stát výmluvným popředím.

Pátrání po souvislostech se nejpozději od vydání Knihy pamětí stalo autorovou stálou vizitkou. Sám Nádas k tomu říká, že nás doba navykla analýze, žádá od nás, abychom dále pitvali každý detail, ale právě kvůli tomu jsme se odnaučili hledat mezi detaily souvislosti. A pak nám to celé nedrží pohromadě! „Já jsem si předsevzal, že v určitém tematickém okruhu, který zahrnuje dějiny i moji soukromou historii, budu události rozebírat tak dlouho, dokud budu schopen dávat jednotlivé detaily do vzájemných souvislostí.“ Protože však dohledatelných souvislostí je mnoho, výsledné dílo nabývá charakter komplikovaného tlustospisu, který může mnohé čtenáře odradit. Na svoji ironickou obranu Nádas prozrazuje, že zrovna Knihu pamětí za asistence dnes už rovněž nežijícího přítele a kolegy Pétera Esterházyho zvážil a srovnal ji s Esterházyho Úvodem do krásné literatury, který vyšel u jiného nakladatele ve stejné době. Ukázalo se, že Nádasova kniha váží „pouhých“ devadesát pět deka, Esterházyho kilo a třicet deka. Tak jaképak copak… „Neřekl bych, že rozsahem a obtížností čtení této knihy bych apriori někoho vyloučil. Já jsem měl také svobodnou volbu napsat ji, nebo nenapsat. I čtenář se musí rozhodnout. Každý sám za sebe, v daném okamžiku, protože se Čtenářem jsem se ještě nesetkal, stejně jako jsem se nesetkal se Spisovatelem. Vztah mezi mojí a jeho svobodnou volbou spočívá jen v tom, že čtenář román odloží, ale pozítří jej možná zase otevře. Ani já jsem ho nevyloučil, ani on sám sebe. Jen jsme vybírali ze dvou možností.“

Goethe také není masovou četbou, ale kdokoli se do něho kdykoli může začíst. Nikdy nikdo nebude číst všechno. Ale každou knížku si někdo přečte. „Nestává se, že by se spisovatel chtěl dostat ke všem, stejně jako se nestává, že by si nechtěl najít cestu k nikomu. Jakmile však spisovatel začne kalkulovat s potenciálními čtenářskými vrstvami a s tím, co jak od něho přijmou, pak přestal existovat.“ Hlavní je, aby literatura i nadále byla zvědavá na nejjednodušší osobní a antropologické otázky: „Co je člověk? Kdo je člověk? Proč je na světě? Má bytí smysl, a pokud nemá, co tedy to bytí je? Na tyto otázky se dá odpovědět básní nebo románem a vždycky to budou jen a jen osobní odpovědi. Literatura je osobní, není to kolektivní ani celostátní záležitost, ale když ji nikdo neprovozuje, populace beze všech pochyb zblbne.“ 

Možná někoho překvapí mínění tohoto údajně posledního maďarského spisovatele klasického typu, srovnatelného s Proustem nebo Thomasem Mannem, o razantní technologické revoluci našich dnů, včetně nezadržitelného triumfu umělé inteligence.

Nádas v tom všem viděl jen změnu metody psaní… „Jako opisování kodexů vystřídal knihtisk, psaní rukou strojopis, všechny tyto změny patří do dějin písemnictví. Mladé lidi stále sekýrují staří trotlové, jako jsem já. Proč nečtou knihy. No přece proto, že nemají čas, vždyť v jednom kuse čtou textové zprávy, které si posílají, a do úmoru píšou ty svoje. Tyto vzkazy patří do písemnictví. Stejně jako deníky a korespondence. Nemůžeme se tvářit, jako by součástí písemnictví byla výhradně Tolstého Vojna a mír nebo výhradně Shakespearův Othello. Patří tam vše, co je psáno, s tím se podle mě musíme vyrovnat. A krásná literatura má potom všelijaké vrcholy.“

V roce 1993 dostal Péter Nádas infarkt a na tři a půl minuty upadl do stavu klinické smrti. Tehdy ho však ještě Zubatá propustila, aby prožitek blízké smrti zúročil ve svém dalším díle. Letos 26. srpna si ho odvedla už definitivně.