Pravdu je třeba vynést z ohně

Své texty o válce označuješ za reportážní. V jakém okamžiku jsi pocítila, že některé věci už není možné zachytit reportáží a že potřebují právě poezii?

Odpověď na tuto otázku bude asi delší, než očekáváš, protože se skrývá v minulé zkušenosti. Už od dětství žije poezie v mém srdci a non-fiction v mé hlavě; stejně silně tíhnu k harmonii, jako toužím po pravdě.
Velmi dobře si pamatuji sovětskou minulost, v níž se pravda nesměla odchýlit od „linie strany a vlády“. Lidé, kteří se odvažovali vyslovovat pravdu, ji obvykle nevynášeli za hranice malých kuchyní a ještě menšího okruhu těch, kterým ji bylo možné svěřit. Dokonce i v době mého dětství, které připadlo na období brežněvovské stagnace, lidé při hovorech o válce v Afghánistánu nebo při vyprávění politických anekdot přecházeli do šepotu. Jestliže se v osmdesátých letech člověk kvůli pravdě často musel omlouvat před kolektivem, v šedesátých a třicátých letech za ni mohl zaplatit svobodou i životem.
Měla jsem štěstí: moje babička mi — potichoučku a výhradně mezi čtyřma očima — vyprávěla tragické příběhy o takzvaném „rozkulačování“ (jakési sovětskou mocí legalizované loupeži rolníků ve třicátých letech minulého století), o hladomoru (uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině v letech 1932—1933 a 1946—1947), o politických represích, táborech, deportacích a nucených masových přesídleních, které zasáhly i naši rodinu.
Ty babiččiny příběhy, které jsem slýchávala při sbírání malin nebo lepení varenyků, na mě působily mnohem silněji než dětské pohádky, a dokonce i než dobrodružné romány, právě proto, že jejich příběhy nebyly vymyšlené, ale skuteční lidé je těžce prožili. Pobouřilo mě, že se o tom všem tehdy nepsalo ani v učebnicích, ani v krásné literatuře. Nemohla jsem si nevšimnout, jak zamlčování pravdy vytváří kolem nás umělou realitu, a později jsem viděla, jak to ovlivňuje náš život, naše rozhodování i naši sebeidentifikaci.
Dalším poučným příběhem pro mě byla zkušenost mého manžela, případ, za který se dodnes stydí. Jako školák se přel se svou babičkou o sovětsko-finskou válku, o níž v našich školních osnovách nebyla ani sebemenší zmínka. Dmytro tehdy ještě věřil učebnicím, a proto zpochybnil vyprávění vlastní babičky, která nejenže byla svědkyní událostí let 1939—1940, pro Sovětský svaz tak hanebných, ale navíc kvůli nim přišla o prvního manžela a dítě.
Nejspíš to všechno ovlivnilo můj literární vkus a už tehdy se na první místo mého osobního žebříčku knih a filmů dostalo non-fiction, jehož cílem není uchvátit člověka působivým, neuvěřitelným příběhem, ale zásadně a nekompromisně zasáhnout pravdou, předávat ji ostatním, uchovávat ji pro potomky, učit je pravdu respektovat a umět s ní zacházet. A právě teď je jí znovu mimořádně zapotřebí: je životně důležité stavět ji proti agresivní a nebezpečné lži ruské propagandy.
Válka je však časem poezie. Právě poezie reaguje jako první a dokáže nejhlouběji předat tragédii. Okamžitě se dere z hrudi jako sten nebo výkřik a ostatní ji čtou na úrovni pocitů. Skutečná poezie se rodí nezávisle na vůli autora, to ona ho ovládá, vede ho za ruku, nedovolí mu lhát a potom si k čtenáři najde tu nejkratší cestu — vstupuje do hlavy skrze srdce.

Když jsi v Mariupolu psala první básně, myslela jsi tehdy na budoucí čtenáře, nebo to byla především vnitřní potřeba uchovat zkušenost a paměť?

Asi jsem se podobala robotovi, který nepřemýšlí, ale jedná. Cítila jsem potřebu zapisovat, pamatovat si, navždy zaznamenat, aby už „nikdy více“. V Mariupolu jsem nepřemýšlela nad tím, co později s básněmi a deníkem udělám, ale nakonec to bylo to nejcennější, co jsem si z obležení odnesla.
Během všech válek existovali lidé, kteří cítili stejnou potřebu — vynést pravdu z ohně. Proto dnes máme důležité informace o své minulosti. Jiná věc je, jak všechny tyto znalosti využijeme. Moc bych si přála, aby zkušenost minulosti byla užitečná pro budoucnost, aby naše vědomosti dokázaly tyto války zastavit a zabránit těm dalším. Sním o tom, že lidstvo jednou přece jen dospěje, zmoudří natolik, aby toho bylo schopné.

Ve tvé knize vystupuje Mariupol téměř jako živá bytost. Jak v tobě žije dnes?

„Drží mě za srdce.“ Mě i ostatní Mariupolce. Všichni to cítíme, semkli jsme se, abychom naše město udrželi ve vzpomínkách na minulost a v nadějích na budoucnost.
Město přece nejsou jen budovy, jsou to především lidé.
Mariupol skutečně vnímám jako živou bytost, kde ulice a náměstí tvoří tělo a lidé duši. A ty víš, že i když je tělo zmrzačené a zajaté cizinci, člověk může zůstat silný a věrný sám sobě. Můj Mariupol je právě takový.
Vlastně „Mariupol“ dnes zní jako heslo. Moji krajané jsou teď rozptýlení po světě, ale podivuhodným způsobem se navzájem nacházíme, poznáváme se podle jakýchsi okem téměř nepostřehnutelných znaků. A hned se objímáme, i když se vůbec neznáme. Sdružujeme se ve virtuálním prostoru, sledujeme osudy jeden druhého a pomáháme si, když je to potřeba. Tak jsme pomáhali našim lidem dostat se z obležení, najít palivo do auta, později dočasné útočiště nebo trvalé bydlení; tak jsme hledali a bohužel dodnes hledáme nezvěstné, získáváme informace o válečných zajatcích a civilních rukojmích Kremlu.
A stejně tak se jednou vrátíme do našeho města na břehu teplého Azovského moře a společně ho oživíme ve všech významech toho slova.
Ale zatím je to tak, jak to je — nežiji já ve městě, ale město žije ve mně.

Může poezie uchovat město, i když byla jeho fyzická podoba téměř zničena?

Jednoznačně ano! Přinejmenším pro ty, kteří mají otevřené srdce.
Právě proto jsem básnickou sbírku vydala. Především pro Mariupolce.
Od chvíle, kdy sbírka vyšla, jsem dostala obrovské množství zpráv. Lidé mi vyprávěli, jak knihu objímají třesoucíma se rukama, jak nad ní pláčou a stokrát ji čtou znovu, psali mi, že ji mají u postele, dávají si ji navzájem jako dárek, že se básně učí nazpaměť. Není to proto, že by texty v ní byly nějak výjimečné — dobrých básníků máme na Ukrajině spoustu —, ale jednoduše proto, že moji čtenáři vědí, že moje básně jsou o nich. Poznávají v nich své ulice, své domovy, své zabité přátele, svůj zmatek, bolest, vztek a především lásku. Svá dočasně (!) ztracená města — Mariupol, Bachmut, Doněck, Luhansk, Sevastopol, Berďansk a mnoho dalších…

Když jsi psala básně-dopisy Dmytrovi, věřila jsi, že si je jednou přečte?

Ano, samozřejmě! Snažila jsem se jeho návrat přičarovat — představovala jsem si, jaké to bude, vizualizovala jsem si šťastný konec. A co víc, věřila jsem, že má slova-modlitby slyší dokonce i tam, v zajetí. Dokonce jsem mu je četla nahlas. Dmytro mě vždycky dokázal vycítit intuitivně. A tentokrát jsem věřila, že mě slyší i na dálku.
Chápeš, že jsem neměla mnoho nástrojů, kterými bych mohla situaci ovlivnit, a tak jsem ze všech sil věřila v sílu slova, myšlenky, modlitby, citů. A můj muž říká, že to skutečně cítil.

Čekání prostupuje celou knihou. Co tě naučilo jako člověka a jako básnířku?

Zadržovat dech. Je to jako potápět se do velké hloubky. Musíš nabrat do plic co nejvíc vzduchu, správně rozložit síly a nezastavit se, neodkládat život, ale zoufale o něj bojovat. A umět se navzdory všemu radovat za druhé a nestydět se přijímat pomoc. A milovat z plných plic tady a teď, dokud jsi.
Nemohu říct, že bych se nějak zásadně změnila. Vždycky jsem si života vážila a vždycky jsem byla zásadová v zásadních věcech. Jen jsem se teď ještě víc utvrdila v tom, co jsem věděla už dřív. Teď jsem na vlastní oči viděla, jak zákeřný a krutý může člověk být. Přesto jsem stále přesvědčená, že dobrých lidí je na světě víc. Právě proto zvítězíme.

Změnilo se po Dmytrově návratu tvoje vlastní čtení „Mariupolské lyriky“? Otevřely se ti některé texty jinak?

Ne. Já jsem pořád v tom mariupolském sklepě. Tím spíš, že Rusové každý den loví mě, mé blízké, mé přátele, moje Ukrajince a každý den zabíjejí nevinné lidi, děti. Texty se mi neotevřely nově, naopak — okamžitě, od prvního řádku, mě ponoří zpátky do minulosti.
S Dímovým návratem se ale změnilo něco jiného. Teď se dozvídám, jak to všechno prožíval on. Během obležení jsme skoro neměli možnost mluvit o tom, co se děje, protože jsme neměli spojení a téměř jsme se nevídali. Můj muž bránil město, já pracovala v dobrovolnickém centru. Někdy jsme se v těchto rolích potkali — jako voják a dobrovolnice —, rychle jsme se objali, krátce si vyměnili zprávy, a to bylo všechno.
Teď jako bychom znovu skládali společnou realitu. Jak obléhání Mariupolu, tak období manželova zajetí. Je to velmi těžké, velmi emotivní…

Dmytro, pokud budeš chtít odpovědět: Když jsi po návratu poprvé četl tyto básně, co jsi cítil? Pomohly ti uvidět nebo pochopit něco, co jsi předtím nevěděl o Oksaně nebo o době, kterou jste prožili odděleně?

Dmytro: První Oksanin dopis jsem četl ve facebookovém příspěvku mariupolského fotografa a herce Jevhena Sosnovského v den svého propuštění ze zajetí. Byla to báseň „Z neodeslaného“. Zaplavily mě emoce stejně jako tehdy ve vazební věznici v ruském městě Oskol, když se mi podařilo tajně, zatímco vyšetřovatel odešel z kanceláře, natáhnout se skrz mříže, popadnout z jeho stolu Oksanin dopis a přelétnout ho očima — slzy mi tekly bez přestání a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat.
Tentokrát to ale byly slzy štěstí. Takového štěstí, které nelze vyjádřit slovy. Štěstí z toho, že to všechno skončilo a my zase budeme spolu. A také jsem si uvědomil, jak silnou ženu mám a jaké jsem měl štěstí, že mě s ní před mnoha lety osud svedl dohromady.
První dopis, který jsem dostal přímo z rukou své ženy, když jsme se poprvé uviděli po čtyřletém odloučení, byl „Slunečnice“. Pamatuji si, jak tehdy Oksana řekla, že mi bude „dopisy do zajetí“ dávat postupně. Chápala, že to pro mě bude příliš emotivní, a proto mi je dávala po dávkách, opatrně.

Pro vás oba: Je dnes nějaká báseň z této knihy, která pro vás právě teď má zvláštní význam?

Dmytro: Pro mě jsou všechny její „Dopisy“ zvláštní a nesmírně cenné. Je to jako s dětmi — přece nemůžete říct, že některé je vám bližší nebo že ho máte raději. Ale „Slunečnici“, vytištěnou na papíře, mám teď pořád u sebe. Stejně jako Oksaninu fotografii.

Oksana: Pro mě jsou důležité všechny. Pamatuji si, jak a kde jsem každou z nich psala, co jsem cítila, všechno do nejmenšího detailu… Vyplakala jsem je. Ale při vystoupeních nejčastěji čtu ty světlé, ty, které dávají největší naději. Já sama jsem se jich držela — a ať teď pomáhají neztrácet víru i ostatním, těm, kteří ještě čekají!

Při práci na českém překladu jsme často mluvily o slovech, obrazech a básních, které je téměř nemožné přeložit. Je pro tebe nějaký obraz nebo báseň, které ti i dnes připadají téměř nepřeložitelné? Proč?

Vždycky mám neuvěřitelné překladatele. A konkrétně a obzvlášť do češtiny — kouzelnou Lucii Řehoříkovou, dívku s velkým srdcem!
Překlad je především o důvěře. Autor svěřuje své myšlenky a pocity jinému člověku — je to velmi intimní. Ale já to mám jednoduché — všichni moji překladatelé jsou skvělí lidé, hluboce čestní a citliví. Opravdoví přátelé! Mám pravidlo, že člověk má pracovat s tím, koho chce obejmout. Moji překladatelé jsou přesně takoví!
Existují slova, která pro tebe po roce 2022 navždy změnila svůj význam?
Ke slovům jsem vždycky přistupovala s velkou úctou a odpovědností a vždycky jsem rozuměla. A také vím, že hlavní je, s jakým cílem jsou používána. Na počátku je vždycky slovo, proto s ním zacházejte opatrně!