Román, ručně kolorováno

Je to samozřejmě nepříjemné, ale občas náročnějšímu recenzentovi nezbývá než sehrát roli náročnějšího recenzenta. K takovým situacím dochází například tehdy, když se o nějaké knize začne říkat, že je senzací, jenže při bližším ohledání se ukáže, že se to píše hlavně na záložce, v marketingových newsletterech nebo na Instagramu. Už teď je vidět, jak je náročnější recenzent podezřelý: nebyl právě přistižen, že se povyšuje? Už to, že se označuje za náročnějšího! Náročnějšího než kdo? Koneckonců, copak se o knize pochvalně nevyjádřil i XY? A nepřekládá se snad do mnoha jazyků? 

Nuže, román Lázár mladého švýcarského autora Nelia Biedermanna je literární senzací. Nestává se každý den, aby dvaadvacetiletý autor sepsal rozsáhlou historickou ságu, v tomto případě jednoho maďarského aristokratického rodu. O knize se pochvalně vyjádřila například zpěvačka Dua Lipa, práva na překlad se prodala do více než pětadvaceti zemí a autor s řídkým knírkem nyní objíždí světové festivaly. Google AI shrnuje: „Čtenáři žasnou nad tím, jak vyzrálý, metaforický a literárně zdatný jazyk dokázal napsat autor kolem dvaceti let.“ V Česku knihu vydalo nakladatelství Prostor v překladu Michaely Škultéty.

Záběr románu se prostírá od začátku dvacátého století do jeho padesátých let a ústřední postavou je Lajos von Lázár, „průsvitné dítě“, jehož otcem je někdo jiný, než by být měl. Rodinná tajemství šlechtického rodu, k němuž kromě Lajose patří nejmíň tucet dalších postav, knihu pohánějí od prvních stran. Záhy se ovšem ukáže, že motor je hybridní: kdykoli se vybije baterie rodinných vztahů, milostných záležitostí či dědičných duševních chorob, začnou se v románu spalovat dějiny. První válka, rozpad Rakouska-Uherska, nástup maďarského fašismu, holokaust a druhá světová válka, osvobození Rudou armádou, maďarské povstání a konečně emigrace do Švýcarska poskytují spoustu příležitostí k rychlé jízdě. 

Možná až moc rychlé. Ten úprk epoch působí, jako by první polovinu dvacátého století postavili znovu v nějakém čínském lunaparku a vy jste jí i s rodinou mohli projít za odpoledne. A ne, Číňané nejsou hloupí: moc dobře vědí, kdo to byli maďarští Šípáci, že nacisté odváželi Židy do Osvětimi nebo že ruští vojáci během osvobozování páchali zvěrstva. Netřeba dodávat, že někdo z rodu Lázárů je vždy svědkem, obětí nebo postiženým. 

Román přitom nezačíná marně. Zejména na čtenáře, který minul Stefana Zweiga nebo Josepha Rotha s jejich skvělým vylíčením posledních roků monarchie, může Biedermannovo citlivé podání času či bezčasí před katastrofou udělat dojem. Potíž je v tom, co se ukáže hned záhy: Biedermann je především nadaný kolorista. Onen „metaforický a literárně zdatný jazyk“ používá hlavně k vybarvování dějinami předtištěných šablon. 

Šedesát kapitol románu skutečně připomíná sbírku kolorovaných pohlednic: všechno je velmi barvité, jenže ty barvy působí nepřirozeně — tenké vrstvičce laku chybí hloubka. Metafora je tu málokdy prostředkem poznání, spíše jen ozvláštňuje. Biedermann všechno omotává do jakéhosi trochu lepkavého literárního kokonu: „Mária zatím stála v zámecké zahradě a lapajíc po dechu vyděšeně sledovala, jak se špačci s křikem zvedají ze stromů a jako velký, černý, pulzující mrak se vznášejí nad zámkem.“ Budiž, takto se vskutku kdysi psávalo, za oněch let, kdy slunce vykonávalo svou nebeskou pouť nad dosud mladým světem… O to překvapivější je, že v druhé půli románu naopak přibývá literárně nezvládnutých, v podstatě publicistických pasáží: „Ačkoli za Chruščova a nového předsedy maďarské vlády měly nastat jiné časy, na obnovu feudálních struktur nikdo ani nepomyslel. Koneckonců právě Imre Nagy realizoval pozemkovou reformu, v jejímž důsledku byli vyvlastněni aristokraté a velkostatkáři.“ Jako by se ptáček zpěváček při tom průletu první půlkou dvacátého století unavil a už jenom referoval.

Náročnější recenzent to nerad říká, ale Lázár může být senzací snad jen pro někoho, kdo začal číst včera nebo předevčírem. Biedermann do románu vtahuje tradici velké evropské literatury, odkazuje na Thomase Manna nebo Sándora Máraie, ale působí hlavně jako pohrobek této tradice. Jistě, i pohrobek může být dědicem… Jenže pokud se o rozpadu monarchie lze dočíst z první ruky u Zweiga nebo Rotha, o holokaustu u Wiesela nebo Léviho a o vyhnané aristokracii třeba u Nabokova, je otázka, jakou hodnotu toto dědictví má — pokud se k dědictví nic nepřidá, je jen mrtvým bohatstvím. Lázár selhává v jedné zásadní věci: zatímco velké romány si vytvářejí svůj vlastní časoprostor, Biedermann vypráví v předem narýsovaných osách, na něž pouze krasopisně vynáší body příběhu. Jedním z důsledků toho je, že románu postrádá vnitřní téma — oč bohatší je na události, o to chudší je na stopy, které v člověku události zanechávají. Jenže právě až z těchto stop, z těchto prošlápnutí povstává silné vyprávění.