Únava z obličejů

Jako malý jsem s oblibou sledoval přírodovědné dokumenty. Nezáleželo mi přitom, jestli kamera zabírá majestátní plejtváky, těžkopádné hrabáče nebo důvěrně známou lesní zvěř mírného pásu. U staré krabicovité televize jsem seděl přilepený bez ohledu na domnělou velkolepost či exotičnost daného zvířete — klíčové bylo něco jiného. Zdlouhavé detailní záběry jsem byl schopen pozorovat hodiny, ale jakmile se do záběru vecpal člověk, bez okolků jsem přepínal na jiný program. Dodnes si nedokážu přesně vysvětlit, v čem mě lidská přítomnost tak odpuzovala. Nebylo to kvalitou výkladu, který jsem v čistě observačních dokumentech velmi kvitoval. (Mému zavržení ostatně neušel ani David Attenborough.) Nejspíš mě iritovalo prolomení svůdné iluze ryzí přírody nebo naroubování moderovaného příběhu na svět, který se zdál být výmluvný sám o sobě. 

Někdy si na přírodovědné dokumenty vzpomenu při scrollování sociálními sítěmi, kde se to lidskými obličeji jen hemží. Nemusí jít přitom zdaleka jen o projev narcismu — uživatele k selfies nepřímo tlačí samotné digitální prostředí, jehož algoritmy fotografie s lidskými tvářemi zvýhodňují. Spíše než o předvádění vzhledu se tak může jednat o pragmatický tah — politici, lidé zoufale hledající bydlení i umělci se svými díly v rukách vědí, že konkurence v pozornosti je neúprosná. Nechovám k lidem používajícím přední kameru averzi a selfies těch, které mám rád, svůj skromný lajk klidně poskytnu. Přesto mě někdy přepadá únava z obličejů a pocit, že bych mnohem raději viděl, jak tito lidé vidí. 

A tak někdy přepínám na „programy“, u nichž se můžu spolehnout na to, že se mi před očima žádná lidská tvář nezjeví. Jedním z takových pozornostních útočišť se pro mě nedávno stal tiktokový profil @auroragrace111. Podle bia za ním stojí „bio zpěvačka“, podle profilového obrázku Zeměkoule. Videa z blíže nespecifikovaného slovenského venkova sice zasvěceností ani kvalitou záběrů nedosahují úrovně přírodovědných dokumentů, sleduji je ale s obdobným zaujetím, jako když jsem byl malý. Dopomáhá tomu svérázný komentář autorky, který doprovází nejen společné lesní procházky kočičí smečky a jejich vzájemné šarvátky, ale i rozpixelovaná zahlédnutí divoké zvěře, která je natáčena z uctivé vzdálenosti a zároveň s neutuchající potřebou viděné zvíře popsat. Výsledkem jsou přívaly zdrobnělin i pro nevábné tvory, groteskní antropomorfizace nebo rozmanitá eufemistická zaklení. Nevím, jak Aurora Grace vypadá, a ani se po tom nepídím. Vím jen, že i zadní kamera dokáže být nesmírně hot.