Podezřele dobrý román

Dne 21. září se na anonymním účtu sítě X nazvaném Balance ton Claude (Práskni svého Clauda) objevila zpráva, že román C’était ça ou mourir (Bylo to buď tohle, nebo smrt) kanadského spisovatele s haitskými kořeny Thélysona Oréliena byl z velké části vytvořen pomocí umělé inteligence. Příspěvek stavěl na analýze AI detektoru Pangram, který v některých srovnávacích testech patří k nejúspěšnějším. Dílo nejprve vyšlo v kanadském Quebecu a od počátku sklízí neuvěřitelný úspěch — v den publikace obviňujícího příspěvku dostala tato románová prvotina ocenění za nejlepší román od distribuční společnosti Fnac, figurovala mezi kandidáty na několik francouzských literárních cen včetně Goncourtovy ceny, kritika nešetřila chválou a čtenářstvo se ve svých recenzích a příspěvcích na sociálních sítích doslova rozplývalo nadšením. Zkrátka Thélyson Orélien coby enfant prodige, nový mladý génius…

Román vyprávěný v ich-formě sleduje útěk haitského učitele historie Jonase Dorléona z rodné země poté, co členové gangů, z nichž někteří byli ještě nedávno jeho žáky, zapálí čtvrť, kde žije. Vypráví o násilí, jež Haiti v posledních letech brutálně svírá, o absenci smysluplné budoucnosti i o nástrahách exilu. Jonas se přes Dominikánskou republiku, Brazílii, Střední Ameriku a Mexiko snaží dostat do Kanady, na cestě se setkává s dalšími utečenci a popisuje jejich i své strategie přežití, násilí, solidaritu i hledání lepší, důstojnější budoucnosti. A nutno říct, že tak činí bez patosu, s ironickým odstupem, který v nás může vzbuzovat sympatie, aniž by cokoli zesměšňoval nebo nám podsouval pocit viny za to, že se máme lépe.

Obvinění samo o sobě okamžitě vyvolalo mnoho otázek — jsou detektory jako Pangram spolehlivé? Na základě čeho rozhodují o lidskosti nebo nelidskosti textu? Jak naložit s anonymním oznámením z účtu s pouhými 92 sledujícími? Přes evidentní problematičnost celé věci nabrala událost dramatický spád a drasticky rozdělila francouzský literární svět. Zprávy se obratem zmocnila pravicová média, na něž reagovala antirasisticky zaměřená část společnosti. Sociálními sítěmi létala hesla jako Nikdy nebudete víc než literární negři, tedy námezdní spisovatelé píšící za někoho jiného, rasistický rozměr celé kauzy pobuřoval a vyvolával projevy hněvu i solidarity, autoři a autorky nechávali Pangramem zkoumat svá díla napsaná před érou AI. Obhájci Thélysona Oréliena stavěli mimo jiné na tom, že Pangram označil jako non-human také dílo Victora Huga. Laik těžko rozklíčuje, na čem se detektory učí, nicméně s trochou nadsázky to vypadá, jako když jeden pekař ukradne druhému recept na jablečný koláč a pak ho obviní, že koláč dál prodává.

Ostatně sám Orélien, který jakoukoli vinu popírá, v rozhovorech zpočátku tvrdil, že se jedná o snahu ho umlčet. A nebylo by to poprvé, kdy je autor tmavé barvy pleti podobným způsobem diskreditován. Za pozornost stojí příklad malijského spisovatele Yamba Ouologuema. Jeho román Le Devoir de violence (Nutnost násilí) vyšel v roce 1968, sklidil mimořádný úspěch a ještě téhož roku získal Prix Renaudot — Ouologuem se stal vůbec prvním africkým spisovatelem, který tuto cenu obdržel. Záhy se však začaly objevovat pochybnosti o pasážích připomínajících texty Guye de Maupassanta či Andrého Schwarz-Barta a v roce 1972 propukla naplno aféra kolem výpůjček z románu Grahama Greena It’s a Battlefield. Ouologuem se hájil tím, že šlo o vědomou práci s cizími texty a že některé převzaté pasáže byly v jeho rukopise opatřeny uvozovkami. Kniha byla nakonec na desítky let stažena z francouzského trhu. Nu, každý holt není Umberto Eco, někdo píše v duchu postmoderny a oceňujeme v jeho dílech intertextualitu a palimpsest, jiní jsou za obdobné postupy vláčeni uličkou hanby.

Goncourtova akademie jen o několik dní později, 25. září, aktuální román stáhla ze své první selekce a přilila tak olej do už tak plápolajícího ohně první fáze kulturní války. Ještě dříve, než mohly být pochybnosti o použití AI přesvědčivě rozptýleny či potvrzeny, Akademie knihu vyřadila. V odůvodnění se vedle výsledků několika analýz odvolala také na nově zveřejněné případy plagiátorství ve starších Orélienových textech. Akademici a akademičky zároveň uvedli, že „kniha […] je podle všeho z velké části produktem umělé inteligence“, aniž by svá tvrzení jakkoli podložili analýzou nebo argumenty. Jejich rozhodnutí je prý „vedeno snahou zachovat integritu Goncourtovy ceny i samotné Akademie, jejíž ústřední úlohou je podporovat a oceňovat literaturu napsanou ženami a muži“.

Zmíněná integrita poroty však vyvolává otázky i ve světle jiných nedávných kauz. Kamel Daoud získal Goncourtovu cenu v roce 2024 za román Houris, jehož vznik se později stal předmětem jiného etického sporu. Žena, která byla pacientkou Daoudovy manželky, psycholožky, autora obvinila, že při psaní knihy využil její životní příběh a informace, jež měla sdělit během terapie. A pak tu máme přinejmenším otázku, podle jakých kritérií má být autorství vlastně posuzováno. Nemluvě o tom, že jeden z porotců v mediálním rozhovoru přinesl pozoruhodný postřeh — román prý musí být napsán umělou inteligencí, protože jeho jazyk je velmi bohatý, až opulentní, zatímco autorovy promluvy v médiích takové spíše nejsou…

Celá záležitost není u konce, a přitom už to teď vypadá, že se kvůli románu C’était ça ou mourir vypsalo více elektronického inkoustu, než si umíme představit. Aféra prodejům knihy rozhodně neuškodila: v týdnu mezi 21. a 27. zářím se prodalo přes 18 tisíc výtisků a román se stal nejprodávanějším beletristickým titulem ve Francii, přestože kanadské i francouzské nakladatelství přerušilo propagační turné. Intenzita, s jakou na aféru reagoval veřejný prostor, ať už čtenářský, či literárněkritický, svědčí o znepokojení, které dnes v souvislosti s umělou inteligencí hýbe nejen literárním světem.

Debaty se odehrávají na více úrovních. Kromě morální a politické roviny se záležitost dotýká také samého jádra symbolických úvah o tom, co je ještě tvůrčím aktem a co se s literaturou stane ve chvíli, kdy už nedokážeme spolehlivě určit, kdo — nebo co — ji napsal. Sociolog Fabrice Raffin ve svém komentáři pro deník Le Monde uvádí, že „případ Thélysona Oréliena otřásá jak privilegiem některých lidí rozhodovat o tom, co je umění, tak představou umělce jako výjimečného jedince“. Podle něj „stále do značné míry chápeme umělecké dílo jako výraz jedinečnosti, citlivosti či génia, který dokáže prostřednictvím slov, zvuků nebo obrazů dát podobu určité zkušenosti světa. Pozoruhodnému dílu by tak nutně měl odpovídat i pozoruhodný autor. Umělá inteligence tuto romantickou představu narušuje: pokud se stroj dokáže dostatečně dobře naučit kódy určité umělecké formy a vytvořit text, který je uznán jako literární, neohrožuje tím pouze práci některých umělců, ale také samotné pojetí umělce jako výjimečné bytosti“.

Na to ovšem kontrují někteří intelektuálové odkazy na fungování uměleckých výtvarných dílen, ke kterým „spolupráci“ s AI připodobňují — Leonardo da Vinci pravděpodobně na svých obrazech vytvářel hlavní figury, zatímco lidé z jeho dílny domalovávali pozadí.

Johan Faerber, odborník na současnou literaturu, vnímá obvinění Thélysona Oréliena jako klasický hon na čarodějnice motivovaný rasismem nejhrubšího zrna. K účtu Balance ton Claude se totiž nakonec jako jeden z jeho tvůrců přihlásil Samuel Fitoussi, novinář z deníku Le Figaro, který se svými pravicovými názory nikterak netají. Mohl sice napsat běžný článek a poctivě doložit své tvrzení analýzou, rozhodl se ale jinak. Zároveň Faerber upozorňuje na to, že AI přináší zásadní demokratizaci tvorby — pro ty, kdo nepíší, kdo píší špatně nebo se zkrátka chtějí zlepšit. Podle něj „každý, kdo zná moderní literaturu, ví, že smrt autora je nevyhnutelná“.

Vedle těchto hlubokých, symbolických otázek nám ale zbývají ještě další, mnohem pragmatičtější. Dílo se v tuto chvíli překládá do více než dvaceti jazyků včetně češtiny. Jak se k tomu postaví zahraniční nakladatelé a překladatelé? A pak je tu otázka kritiky. Okouzlení, které provázelo román od jeho vydání až po začátek aféry, možná mělo od počátku alespoň částečně politický rozměr, možná více než z geniality samotného díla pramenilo z touhy ukázat, jak moc jsou autoři a autorky pocházející odjinud a tematizující exil vítáni (jakkoli je realita tohoto bienvenu mnohdy vzdálená proklamacím).

Co si dnes počnou kritici a kritičky, kterým kniha zkrátka nebude připadat dobrá? Co když jim třeba budou vadit aforistické věty typu „To je Haiti: každý den je další tragickou zprávou, kterou je lépe neověřovat“ nebo „Chtěl utéct před smrtí, jako se utíká před dluhem“, působící v mnoha situacích jako svého druhu manýra, jež autorovi umožní přejít k dalším zážitkům? Nebo třeba určitá repetitivnost? A ani té vychvalované jazykové opulentnosti si čtenář tolik neužije… Máme právo podrobit knihu kritickému čtení a nebýt přitom označeni za rasisty?