Co získáváme a co ztrácíme poslechem audioknih

Trh s audioknihami láme rekordy a sluchátka s rozečteným románem se stala běžnou součástí našich dní. Proč ale v dnešní době dáváme stále častěji přednost poslechu před tradiční papírovou stránkou? Jde jen o snahu ušetřit čas a konzumovat kulturu co nejefektivněji, nebo v lidském hlase hledáme nečekané útočiště před vizuálním smogem a roztěkaností digitálního světa?

Minulý týden jsem vařil rajčatovou polévku a někde mezi prvním zakrojením zeleniny a posledním promícháním a ochutnáním v hrnci jsem „dočetl“ kapitolu v knize, na kterou bych si jinak toho dne našel čas jen těžko. Ruce jsem měl zaměstnané přípravou ingrediencí, oči těkaly mezi vařením a koukáním na recept a při tom všem mě příjemný hlas ve sluchátkách provázel pozvolna se rozvíjejícím příběhem. Kniha ke mně přicházela, větu za větou, zatímco se naše kuchyně plnila vůní večeře. 

Takto vlastně dnes vypadá velká část mého čtenářského života. Poslouchám knihy, když vařím, když si kreslím do skicáku, když běžím na páse ve fitku nebo podél vyšlapaných cest v parku v Lužánkách. V takových chvílích můj dech částečně udává tempo próze, a někdy mám dokonce pocit, že se na ni dokážu v tom pohybu navázat víc.

A rozhodně v tom nejsem sám. Lidé po celém světě si pouštějí audioknihy do uší na cestách ve vlacích a autobusech, v autě, v zácpách, v gymu i během dlouhých, nudných přesunů hromadnou dopravou z práce a do práce. V roce 2025 dosáhl v Česku trh s audioknihami obratu 322 milionů korun, což představuje 20% nárůst oproti předchozímu roku, jak dokládá tento statistický článek.

Audiokniha, někdy vnímaná jako takový zjednodušený příbuzný „skutečného“ čtení, se stala jednou z nejdynamičtějších sil současné literární kultury. A zaslouží si určitě vřelejšího přijetí, nebo přinejmenším hlubší úvahy, protože přináší do našeho knižního světa spoustu nových fanoušků psaného slova, kteří by se k němu možná tradiční cestou na papíře nedostali.

Počítá se opravdu poslech jako čtení?

Otázka, zda lze poslech audioknih klást na roveň tradičnímu čtení, provází literární prostředí už dlouhá léta. Už v samotném dotazu se přitom dalo vnímat jisté literární elitářství, které vnímalo recepci textu téměř jako výkonnostní disciplínu, v níž byl poslech degradován na nežádoucí zkratku. Postupný ústup této debaty tak lze vnímat jako symptom vítané proměny čtenářského paradigmatu.

Podmiňovat plnohodnotný zážitek z knihy výhradně kontaktem očí s tištěnou stranou totiž znamená vyčleňovat početné skupiny recipientů. Od osob se zrakovým znevýhodněním přes čtenáře s dyslexií či poruchami pozornosti až po ty, pro něž je auditivní vnímání textu zkrátka kognitivně přirozenější.

Snaha striktně definovat, jaký způsob přijímání příběhu je ten ideální, je zároveň svým způsobem legitimní. Pokud autor či autorka strávili dlouhé roky psaním složitého románu a pilováním každé věty, je logické, že preferují, aby se k nim čtenáři dostali v podobě, v jaké ji koncipovali. A mohli si tak pozorně užít a náležitě docenit volbu slov nebo kde začíná a končí odstavec. Pokud je však primárním účelem literatury zprostředkování porozumění a formování empatie, stává se samotná forma přenosu sekundární. Jde přece hlavně o zážitek z díla. Literatura je univerzální právo, nikoliv vizuální privilegium.

Naplnit hluchý čas

Tento boom má ale i méně vznešený důvod, který stojí za to prozkoumat. Žijeme ve věku neustálé optimalizace. V Japonsku pro to mají výraz taipa, zkratku pro „time performance“ nebo také přímo efektivitu. Tento výraz byl dokonce v Japonsku zvolen slovem roku 2022. Obsahuje přesvědčení, že z každé minuty by se mělo vyždímat maximum.

Ať už tento termín používáme, nebo ne, většina z nás se v turbulentní, pracovně náročné současnosti podobnými myšlenkami zaobírá. V korporátním prostředí je pro to zaužívaný termín time management, ale netýká se zdaleka jen práce. Nespočet článků a průzkumů v posledních letech odhaluje, že lidé se víc a víc soustředí na produktivitu a maximální využití svých dnů i během volna.

Víme, že cestou do práce, při mytí nádobí nebo při mnoha dalších činnostech máme ruce a oči zaměstnané. Uši a mysl jsou ale volné. A audiokniha tak tuto kdysi prázdnou časovou mezeru mění v něco obohacujícího.

Snaze konzumovat literaturu co nejefektivněji se dá snadno vysmát. Společnost, která musí poslech třeba Tolstého vměstnat do domácích prací, evidentně trpí nedostatkem času na nepřerušované soustředění. Přesto má tento trend podstatnou pozitivní stránku. Zřetelně totiž ukazuje, že hlad po příbězích a kultuře přetrvává i u lidí, kterým na klasický ponor do knihy už zkrátka nezbývá čas ani mentální energie.

Útočiště před obrazovkou a navození familiárnosti

Když jsem začal audioknihy před pár lety poslouchat pravidelně, překvapilo mě nejvíc, jak moc mě jejich poslech uklidňoval, či možná ukotvoval. Měly na mě podobný efekt jako právě samotné čtení. Když jsem si je zapnul při procházce, dokázal jsem v jejich často imerzivním podání a klidném předčítání na čas vypnout svou 24/7 jedoucí hlavu s mnoha myšlenkami na deadliny a co je třeba ještě udělat. Právě proto si myslím, že je mnoho lidí poslouchá před spaním. A to i když jde často z hlediska popularity o detektivky a true crime vyprávění o různých hrozných věcech. Paradoxně i tato témata v lineárním klidném provedení, kdy posluchače zaměří na jednu věc, dokážou před usnutím pomoct nepřemýšlet nad tisíci věcmi zároveň.

Zjevně to platí i pro mnoho mladších posluchačů. Pro generaci vychovanou téměř výhradně před obrazovkami, která údajně krom žánrů jako romantasy a tiktokových hitů čte čím dál méně. Průzkumy a studie čím dál častěji naznačují, že se k audiu obracejí proto, aby snížili stres a nasměřovali svou mysl na jedno téma. Jako určitá obrana proti algoritmickému nekonečnému feedu, který i nás starší neustále žene od jednoho reelska k druhému, od jedné palčivé otázky k druhé, a hned potom k zábavnému memu nebo stand-upu.

Feed je, jak už jsme si řekli v minulých sloupcích, v podstatě taková mašina na vyrušování. Audiokniha je oproti tomu dávkovaná lidským hlasem a ten je ve vyprávění obvykle záměrně příjemný a nikam nespěchá. Existují výjimky, ale audioknihy stále vychází z rozhlasového formátu četby na pokračování. A pokud se zrovna nejedná o velmi divoké a rozhárané dílo, jako tomu je třeba u vynikajícího zpracování novely Když nám bylo míň norského spisovatele Olivera Lovrenského z dílny Radia Wave, kde je útržkovitost a určitá gangsterskost základem kvality knihy, mají navazovat klid a soustředění.

Nabízí tak v uších bezpečný a pohlcující prostor k prozkoumávání často náročných emocí a introspektivních témat, aniž by vás každých několik minut něco vytrhlo, jako tomu je u videí na YouTube s reklamami. V takových případech tak jde u gen Z spíš než o opuštění čtení o hledání určité intimity, pryč od ostré záře displeje, rovnou k poslechu. Něco podobného ostatně mnoho z nás hledá u dlouhých hodin podcastů, takzvaných hangoutových podcastů, kde si parta lidí velmi dlouze opakovaně povídá o nějakém tématu.

Po několikáté epizodě už máte pocit, že autoři jsou vaši přátelé, což je v současné epidemii osamělosti nejen mezi muži a mladými vyhledávaná emoce. Někdo k vám tiše promlouvá ve tmě. Je to určitá forma útěchy a my ve statistikách popularity audio médií objevujeme, jak moc ji jako společnost potřebujeme. Pokud je audiokniha obzvlášť dlouhá, může nabízet při navracení se k ní podobný pocit familiárního pokecu jako zmiňované podcasty.

Co tištěná stránka stále umí

Existují ale i limity tohoto formátu, což potvrzuje i moje vlastní zkušenost. Poslech zkrátka není to samé jako čtení z papíru a nemyslím si, že někdy bude. Svá nejintenzivnější setkání s literaturou jsem prožil v tichu, možná s nějakou hudbou v pozadí, možná dokonce i v hlasité hospodě, ale s knihou v ruce. Stránka mi dovolovala se zastavit. Můžu zůstat deset minut u jediné věty, třikrát si přečíst stejný odstavec, zavřít oči a vystavět si prostor, který autor popisuje, v mnohem pečlivějších nebo naopak expresivnějších, neukázněných tazích, než jaké mi dovolí hlas vypravěče či vypravěčky. Tempo čtení zkrátka patří mně.

Když poslouchám, tempo určuje ten, kdo mluví. I to má své výhody: všímám si rytmu hlasu, kadence, znělosti vět a někdy vnímám spisovatelův smysl pro tempo víc, než se mi to daří pouhýma očima. Obzvláště u dialogů. Ne nadarmo se na školách tvůrčího psaní říká, ať si po sobě dialogy čteme nahlas, abychom slyšeli, jestli zní uvěřitelně a dobře.

Dobré časy pro byznys

Nakladatelé o kvalitách a výhodách audia každopádně nepochybují. Zatímco prodeje tištěných knih a e-knih různě stagnují či skáčou dolů a nahoru, audio si už roky drží výrazný růst i u nás. A co je klíčové, nezdá se, že by audio ujídalo z cílovek knih. Spíše rozšiřuje publikum o lidi, kteří by si knihu nekoupili. Nebo si ji nejdříve poslechnou a stejně jako já u Impéria bolesti si ji nakonec ještě pořídí tištěnou.

Mnoho nových posluchačů navíc přichází ze zmiňovaného světa podcastů; jsou už na audio platformách jako doma a potřebují jen malé pošťouchnutí, aby přešli od dvouhodinového rozhovoru k dvacetihodinovému románu.

Pro autory to znamená vedlejší příjem, pro nakladatele zase že takzvané backlistové tituly, tedy knihy, o kterých si všichni mysleli, že mají to nejlepší už za sebou, může oživit čerstvé audio zpracování. Může se to navíc týkat opravdu starých knih, klasik či zapadnutých titulů. Starší díla pak nacházejí nové uši. V knižním odvětví, které optimismem často zrovna neoplývá, obzvlášť když se finance škrtají, kde to jde, a bojujeme zároveň nejen s komerční, extenzivně promovanou literaturou, ale i s filmem, videohrami a sociálními sítěmi, je audio prostě další fronta, na které jde uspět a knihy šířit dál.

Zpátky k ohni

V tom všem ještě hraje roli jeden aspekt, a to můj nejoblíbenější. Tiché, osamělé čtení, které se tak úzkostlivě snažíme chránit, je totiž z historického hlediska vlastně nedávný fenomén. Většinu lidských dějin se příběhy vyprávěly, zpívaly a předváděly místnosti plné posluchačů. Pověsti a pohádky se šířily lidovou slovesností bez jasných autorů, než je bratři Grimmové a Christian Andersen sepsali.

Ještě ve starověku bylo tiché čtení natolik zvláštní, že stálo za zaznamenání: svatý Augustin vzpomíná ve svém autobiografickém díle Vyznání na svůj úžas, když sledoval biskupa Ambrože číst, aniž by přitom hýbal rty: „Ambrož četl očima a jeho mysl vnímala význam textu, ale jeho hlas byl zticha a rty se nepohybovaly.“

Viděno touto optikou nejsou ani slavní vypravěči, jako je tomu u celebrit v anglických verzích na službě Audible od Amazonu, žádným úpadkem. Ale možná spíše návratem: moderní technologie nás vrací k našim nejstarším vypravěčským kořenům, k hlasu u ohně. Akorát jsme ten oheň vyměnili za pár sluchátek a kruh sousedů za osamělého běžce na pásu ve Form Factory.