Malá literatura u velkého moře

Pokud byste si na konci října chtěli ve Frankfurtu nad Mohanem a blízkém okolí rezervovat hotelový pokoj, máte už někdy v květnu smůlu. Ubytovací kapacity si pro sebe v tuto dobu pokaždé zaberou literární agenti, laureáti Nobelovy ceny, nakladatelé a novináři. Frankfurtský knižní veletrh je největší byznysová akce v euroamerickém knižním prostoru, jeden z největších festivalů, který se dá v rámci branže přirovnat třeba k filmovému Cannes. Už jen zorientovat se v areálu není jednoduché ani pro zkušené návštěvníky. Má rozlohu 400 000 metrů čtverečních rozdělenou do dvanácti propojených výstavních budov, z nichž některé mají dvě, jiné čtyři patra. Loni na něm vystavovalo přes 4 300 firem z 90 zemí, akreditovalo se 7 800 novinářů, prošlo jím 118 000 nakladatelů, agentů a knihkupců a dalších 120 000 lidí z řad veřejnosti.

Z pohledu hlavního hosta je Frankfurt zapeklitý ještě v jedné věci: v podstatě je to veletrh dvojí povahy. Středu až pátek tvoří takzvané Trade Days určené výhradně odborné veřejnosti, čtenáři na výstaviště nemají přístup. Prostor patří uzavírání obchodů a prodeji práv, především v obří hale Literary Agents & Scouts Centre, kde se vedle toho odehrávají konference, semináře a panely o trendech v knižním průmyslu, digitalizaci nebo audioknihách. Teprve od pátečního odpoledne do nedělního večera se v rámci Public Days otevírají brány široké veřejnosti. Program se musí přizpůsobit. „Nemůžete čekat, že si nakladatel, který během odborných dnů běhá ze schůzky na schůzku, najde čas na autorské čtení poezie,“ vysvětluje Katja Stergar ze slovinské literární agentury JAK, která v roce 2023 připravovala jedno z nejúspěšnějších čestných hostování, „ale diskuse o umělé inteligenci nebo hlubokém čtení, v angličtině a s uznávanými řečníky, se do jeho programu vejít může. O víkendu, na veřejných dnech, jsme naopak měli program spíše v němčině a víc jsme se soustředili na autory a literaturu samotnou.“

Podle ředitele Moravské zemské knihovny a její sekce České literární centrum Tomáše Kubíčka, kteří připravují české hostování, postupuje jejich tým ve stejné logice jako slovinští kolegové, detailní denní program pavilonu ale ještě sestavuje. O rámcovém konceptu je však jasno. Mottem je „Česko: země na pobřeží“, metafora inspirovaná Shakespearovou Zimní pohádkou, v níž autor umístil Čechy k moři, a má symbolizovat spojení české literatury s globálním „oceánem příběhů“. Koncept zatím sklidil spíše ironické úšklebky o nafouklé mořské pěně a glosy o předtuše ztroskotání, ve srovnání s koncepty jiných zemí ale ten český patří spíše k hravějším. Slovinským mottem byla včelí „Plástev plná slov“, Norové sázeli na „Sen, který si neseme v sobě“, Finové přišli s prostým a sympatickým „Cool“.

Pro prezentaci Česka jako hlavního hosta je vyhrazen samostatný pavilon v Hale 1.1 o rozloze 2 400 metrů čtverečních, na který navazují pracovní a obchodní prostory pro nakladatele a agentury, kde probíhají B2B schůzky a prodej práv. Vizuální stránku má na starosti pražské studio JinJan architektů Jindřicha Ráftla a Jana Tůmy, kteří už navrhli i český pavilon pro Expo 2020 v Dubaji. Při tvorbě frankfurtského prostoru se prý řídili mottem Jana Švankmajera „Všechnu moc imaginaci“. Výsledkem jsou béžové a modré nafukovací konstrukce s tečkovaným vzorem, které podle autorů „mohou připomínat drobné oblázky omývané vodou, velké kameny, pobřeží nebo celé skalní město. Návštěvníci se mohou cítit jako mravenec mezi obřími kameny, ale zároveň jako člověk procházející se krajinou“. Vedle nich se objevují specifičtější motivy jako maják nebo bóje s „určitou námořnickou vizuální kvalitou“.

S dílem a myšlenkami Jana Švankmajera nemá návrh společného ve skutečnosti lautr nic, mnohem spíše na ně odkazuje animovaný klip režiséra Jakuba Kouřila inspirovaný dadaismem a českým poetismem dvacátých let, který hostování rovněž doprovází. Německý oborový magazín Börsenblatt nicméně napsal, že „fantazijní pavilon čestného hosta je zcela nový svět, který vybočuje z běžných, strohých veletržních prezentací“ — možná tedy není potřeba vizuálně švejkovat. Český pavilon každopádně bude tvořit velké a menší pódium, knihovna s českými překlady, výstava českých ilustrací z posledních třiceti let, kavárna, relaxační zóny a projekční plátno, na které se bude živě promítat kreslení komiksu.

Frankfurt jako ohňostroj

Ať se zeptáte kohokoli, kdo měl přípravy čestného hostování na starosti, ať je to Slovinec, Fin, nebo Nor, tedy zástupce zemí, které patřily k nejúspěšnějším, všichni se shodnou na jednom: Frankfurt je jen „odrazový můstek“, „startovní čára“ nebo jiná barvitá metafora, zkrátka jde o něj až v druhé řadě. Slovy Tomáše Kubíčka není Frankfurt žádný „ohňostroj“, po kterém se rychle zase setmí.

Za tímto tvrzením stojí prostý fakt. Frankfurtský veletrh sice vzbudí velká návštěvnická očekávání a mediální humbuk, pro organizační týmy hostujících zemí, nakladatele, agenty a nakonec i samotné spisovatele je podstatná spíše ona neviditelná byznysová část. Národní literatury chtějí být vidět, agenti prodávat práva a autoři mezinárodně zazářit. Veletrh je proto jen tou nejviditelnější částí celého hostování. To podstatné se odehrává rok až dva před ním a po něm. Od loňského podzimu, kdy štafetu čestného hosta Česku předaly Filipíny, už proto probíhá v německojazyčných zemích takzvaný Rok české kultury, v jehož rámci se soustavně prezentuje česká literatura a její autoři. Například Alice Horáčková na pokračování předčítá ze svého románu Rozpůlený dům v populárním berlínském knihkupectví OrankeBuch. Do prosince Evropou cestuje putovní festival FestivAL100 věnovaný tvorbě Arnošta Lustiga, ve Frankfurtu byla na konci srpna zahájena výstava o českém samizdatu, v saské Pirně se při společném čtení setkávají čeští a němečtí básníci a průběžně probíhají výměnné pobyty a rezidence pro české autory a německé překladatele. A tak dále a tak podobně, akcí jsou desítky.

I tento výčet je však jen ta viditelnější část. České literární centrum souběžně uspořádalo pro tuzemské nakladatele několik schůzek se zástupci literárních agentur z Finska, Norska a Slovinska. Vedle praktických doporučení ohledně smluv a evropského práva se na nich řešilo, jak nejlépe zaujmout německé nakladatele. Německým nakladatelům zase česká strana zorganizovala přednášky o současné české próze, poezii nebo komiksu, které vedli mimo jiné Petr A. Bílek nebo Pavel Kořínek. Intenzivně se tedy dlouhodobě budují vztahy a strategie a výsledek je vidět i na počtu titulů přeložených do němčiny. Zatímco dříve vycházelo obvykle mezi patnácti až pětadvaceti německými překlady českých knih ročně, od úspěšné české účasti na veletrhu v Lipsku (2019) jejich počet roste. Pomohla tomu i mimořádná výzva „Cesta k nám“, do níž Česko-německý fond budoucnosti vložil deset milionů korun — i díky ní vzniklo za poslední dva roky 156 překladů, a to číslo ještě není konečné, nakladatelé hlásí nové tituly prakticky denně. V podstatě tak Česko kopíruje strategii příprav, jakou před ním absolvovaly Finsko, Norsko a Slovinsko.

Finsko, Norsko, Slovinsko: tři varianty stejné cesty

Tiia Strandén z finské literární agentury FILI popisuje, jak vypadala finská verze této práce před hostováním v roce 2014: školení překladatelů, budování sítí a partnerství jak v Německu, tak ve Finsku a systematické zvaní relevantních partnerů z Německa. „Kontaktovali jsme každé německy mluvící nakladatelství, které v roce 2014 vydalo cokoli z Finska, a zeptali se ho, zda chce pozvat a hostit svého finského autora,“ vypráví. „Každému autorovi jsme nabídli jeden blok v programu v pavilonu a úhradu cestovních nákladů a jedné hotelové noci. Až na dvě nakladatelství odpověděla všechna kladně.“

Mezi finské cíle patřilo minimálně sto publikovaných překladů do němčiny v jednom roce — v běžných letech jich bývalo podobně jako u nás kolem dvaceti —, trvale vyšší počet prodaných práv a trvale vyšší zisk z literárního exportu. Finsko je pro srovnání zajímavé i proto, že tam před jejich hostováním na frankfurtském veletrhu prakticky neexistovaly literární agentury specializované na prodej zahraničních práv. Působila tam jen jedna a pár interních oddělení ve větších nakladatelstvích. I proto bylo jedním z cílů hostování prodej práv rovnou profesionalizovat. „Dnes máme ve Finsku čtyři literární agentury, každý rok je po celém světě vydáno více než čtyři sta finských překladů a hodnota literárního exportu je zhruba třikrát vyšší než před rokem našeho čestného hostování,“ dodává Strandén.

Margit Walsø z norské agentury NORLA popisuje podobný postup: od podpisu smlouvy v roce 2016 do samotného hostování o tři roky později intenzivně navazovali vztahy s německými nakladateli, překladateli, knihkupci i novináři. Jednou z klíčových priorit bylo podle ní vůbec poprvé systematicky zapojit do aktivit vedle nakladatelů a překladatelů i německé knihkupce. „NORLA od roku 2017 navýšila podporu překladů do němčiny a poskytla garanci padesátiprocentního pokrytí nákladů na překlad,“ vysvětluje. Nové norské literární agentury NORLA přímo finančně nepodporovala, ale zvala je na všechny své akce pro agenty, čímž jim otevírala síť kontaktů mezi nakladateli, překladateli a knihkupci. Němečtí vydavatelé této příležitosti využili a výrazně zvýšili počet vydaných titulů — během tří let vyšlo v němčině 229 nových překladů z norštiny, z toho osmdesát autorů bylo do němčiny přeloženo poprvé. Norsko po sobě zanechalo i nejpodrobnější zprávu o výsledcích ze všech tří zemí, dokument nazvaný „The Dream We Carry“, jehož rozsah sám ukazuje, jak komplexní projekt hostování ve Frankfurtu je.

Sto norských autorů přijelo přímo do Frankfurtu, dalších 198 vystoupilo jinde v německy mluvících zemích, šest titulů se dostalo na německý bestsellerový žebříček, v pavilonu se uskutečnilo 120 literárních akcí a v celém Německu 1 120 kulturních akcí na stovce míst ve spolupráci s 358 partnery, z toho přes 200 s knihkupectvími. Německá média o Norsku napsala přes 8 000 článků.

Za těmito čísly stojí rozpočet 52 milionů norských korun, tedy zhruba 117 milionů českých korun, z něhož 30 milionů poskytl přímo stát a zbytek soukromí sponzoři a nadace. Rok 2019 pak Norsko využilo k propagaci autorů po celém Německu naplno, ale hned další dva roky poznamenala pandemie a pozornost se přesunula k udržení sítě kontaktů a zájmu, který se během hostování podařilo nabudit, než se dalo vrátit k běžnému provozu.

Katja Stergar ze slovinské agentury JAK klade důraz na osobní přístup. „Snažili jsme se přitom vždycky reagovat na to, co konkrétní nakladatel potřebuje, ne jet podle jedné šablony pro všechny. Nejvíc pomohlo budování osobních vztahů. Chtěli jsme, aby nakladatelé neobjevili jen slovinské knihy, ale poznali i lidi, kteří za nimi stojí, a získali tak pocit, že Slovinsku a jeho nakladatelské scéně můžou důvěřovat.“ Zároveň upozorňuje, že samotná čísla ještě nic nevypovídají o tom, o jaké knihy šlo a zda je vydalo malé nakladatelství, pro něž je motivující už samotná výše grantu, nebo rovnou Suhrkamp, S. Fischer či Rowohlt. Vypovídají však o vynaloženém úsilí a to je srovnatelné se snahami týmu Moravské zemské knihovny a Českého literárního centra.

A co výdrž?

Startovní pozici i strategii má tak Česko v podstatě totožnou jako tyto tři nejúspěšnější země, a to včetně hendikepů. Působí tu tři literární agentury, které nové autory přijímají jen výjimečně. Portfolio jednotlivých agentů, jako je Edgar de Bruin nebo Dana Blatná, čítá kolem dvaceti až třiceti autorů, zatímco zajímavých jmen je mnohem víc, než kolik jich agenti dokážou obsloužit. Jednou z příčin je nízká rentabilita: za prodej práv do malé země, jako je Chorvatsko, utrží literární agent stovky eur, do středních a větších zemí jako Polsko nebo Německo dostane od tisíce do pěti tisíc eur, záleží samozřejmě na renomé a obeznámenosti autora. Důsledek neutěšeného stavu dopadá na kvalitu zastoupení spisovatelů v zahraničí. O jejich rostoucí frustraci svědčí to, jak rychle se slétli k letos nově založené agentuře Jana Zikmunda, někdejšího zástupce Českého literárního centra pro anglofonní země — během prvních pár měsíců ho oslovilo několik desítek autorů, a další už proto musí odmítat.

Překladová práva si v Česku sice většinou spravují i samotná nakladatelství, ta však na rozdíl od agentur a spisovatelů nevnímají frankfurtský veletrh primárně jako příležitost k reprezentaci, ale k nákupu překladů do vlastních edičních plánů. A jak se na Frankfurt připravují?

Tomáš Kubíček přiznává, že se zpočátku setkával s podezřívavými reakcemi. Nakladatelé v projektu viděli soukromý byznys a ambice Moravské zemské knihovny, což ho vyděsilo. „Zatímco čeští autoři cítili poměrně rychle, jak důležitá je to příležitost, nakladatelům to chvíli trvalo. Je to zřejmě dané tím, že jsou orientovaní na český trh. Proto jsem si řekl, že nejdřív do toho musíme dostat právě nakladatele, vysvětlit jim, že to není náš, ale jejich byznys. A myslím, že se nám to podařilo obrátit.“ Po prvotní nedůvěře se prý nakladatelé sami začali obracet na organizační tým, aby jim domluvil další schůzky a semináře s agenturami FILI, NORLA nebo JAK.

O efektu Frankfurtu vypráví Veronika Chaloupková, která se stará o prodej zahraničních práv v nakladatelství Argo: němečtí i jiní zahraniční nakladatelé se dnes častěji sami ozývají, chtějí dostávat novinky, žádají rukopisy nebo si domlouvají schůzky s větším předstihem. „Je to pro nás mimořádná příležitost, ale také několik měsíců velmi intenzivní práce. Připravuju katalogy, propagační materiály, sjednávám schůzky s nakladateli a literárními agenty z celého světa a vytipovávám tituly s největším zahraničním potenciálem.“ Neznamená to ale, že by němečtí nakladatelé najednou masově nakupovali českou literaturu. „Spíše jsou otevřenější k jednání, víc sledují, co se děje, a jsou ochotnější se sejít nebo si vyžádat materiály. K rozhodnutí o koupi ale pořád potřebují titul, který zapadá do jejich edičního plánu a obstojí v mezinárodní konkurenci.“

Stejnou zkušenost má Pavlína Juráčková z Paseky, byť zájem německých nakladatelů vysvětluje střízlivěji: „Příští rok má být hostující zemí Chile, a pokud vím, tak například v nakladatelství S. Fischer Verlag už připravují překlady chilské literatury.“ Otázka podle ní tedy spíš je, zda se podaří spolupráci s Německem navazovat i opakovaně. „Prvním úspěchem je, když knížku do Německa prodáme, dalším pak, když nakladatel sáhne po dalším titulu.“ Pro letošní hostování už podle ní Paseka svou práci v podstatě odvedla — více než tři roky se snažila dostat knihy do Německa na nejrůznějších veletrzích po celém světě a dnes jí v němčině vychází deset titulů, mezi nimi romány, povídky, novela, dětské knihy i komiksy. „Němečtí nakladatelé si s autory aktuálně domlouvají čtení a literární akce, které probíhají před Frankfurtem i po něm. Teď je tedy víceméně všechno na straně našich zahraničních partnerů.“

To ovšem možná platí z perspektivy nakladatele. Zbývá vyřešit ještě jednu zdánlivou maličkost — kdo z českých autorů do Frankfurtu vlastně pojede.

Bezpečný výběr

Zatím nejzajímavější debata o české účasti na Frankfurtu se totiž strhla poté, co dramaturgická rada pro Frankfurt zveřejnila seznam 75 českých pozvaných autorů prózy, poezie, knih pro děti a mládež a nonfiction. Spustil ji text Jana Němce, spisovatele a šéfredaktora tohoto měsíčníku, který zveřejnil na sociálních sítích. Podivil se, jak je možné, že „do Frankfurtu jako autor pojede předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka, ale ne dvojnásobný držitel Litery Marek Šindelka, který navíc teď vydal román světové úrovně“; nebo že „zelenou dostala autorka jediné knihy bez zvláštního ohlasu Klára Wang Tylová, ale chybí Alena Machoninová, jež předloni vyhrála Knihu roku, letos napsala další výborný román a jako rusistka mluví o tématech, která teď zajímají celou Evropu“. Nutno dodat, že Jan Němec v dramaturgické radě pro Frankfurt dřív sám zasedal, ale odešel z ní ještě předtím, než na výběr autorů došlo. Členové rady se ve svém zdůvodnění odvolali na oficiální pravidla výběru, zveřejněná už v únoru 2025. Primárním kritériem je nový překlad do němčiny publikovaný v letech 2025 až 2026 (výjimečně 2024, pokud šlo o překlad podpořený grantem Ministerstva kultury), zájem autora účastnit se akcí a zájem konkrétního německého nakladatele autora v rámci frankfurtského týdne propagovat. Teprve pokud by primární kritéria nestačila k naplnění programu, měla nastoupit ta druhotná: překlad do angličtiny, francouzštiny nebo španělštiny, významná literární cena z let 2020 až 2026 nebo tematická spřízněnost s konceptem „země na pobřeží“.

Jak upřesnil programový ředitel hostování Martin Krafl, počet autorů splňujících primární kritéria byl nakonec tak vysoký, že rada mohla rozhodovat téměř výhradně podle nich a k sekundárním kritériím — mezi něž by se vešlo například Šindelkovo ocenění nebo dva Němcovy překlady do angličtiny — se prakticky nemusela uchylovat. Šindelkův nejnovější román Systémy něhy navíc v kvalifikačním okně ještě neměl zapsaný německý překlad, vyšel v češtině teprve letos a na to, aby ho editoři a agenti stihli zohlednit, bylo pozdě.

V dramaturgické radě přitom sedí pro každý žánr odborný garant — Petr A. Bílek za prózu, Pavel Kořínek za komiks, Jana Čeňková za literaturu pro děti a mládež, Jan M. Heller za poezii a Martin Janeček za nonfiction. „Aktuální výběr vzešel z dlouhých a pečlivých diskusí,“ shrnuje Heller, zároveň šéfredaktor Tvaru. „Nemohli jsme vyslat do Frankfurtu nad Mohanem všechny, koho bychom chtěli. Programový prostor daný pěti veletržními dny a dvěma scénami je pořád jen omezený počet. Snažili jsme se vybrat ty, kteří nejlépe vyhovují daným kritériím, zachovat pestrost a vyváženost poetiky, stylů, generací i genderu. Je nutné zdůraznit, že výběr či nevýběr pro Frankfurt neznamená jakékoli posouzení ‚umělecké hodnoty‘, že je někdo lepší či horší.“

Stojí za připomenutí, že samotný Frankfurt do podoby seznamu nijak nezasahuje. Dodává jen zhruba dva tisíce metrů čtverečních výstavního prostoru, logistiku a networking s německými nakladateli, o kritéria výběru, program i design pavilonu se stará výhradně hostující země. Odpovědnost, a tedy i případná kritika, tak leží zcela na české straně. Přesně stejnou zkušenost popisuje i Katja Stergar, podle níž ani slovinský požadavek na existující německý překlad nebyl formálním pravidlem veletrhu, ale vlastním rozhodnutím: „Důvod je jednoduchý — akce se pořádají pro publikum, a to publikum, které má během odborných dnů čas chodit na literární akce, je převážně německy mluvící.“ Autor, jehož kniha v němčině vyjde, má podle ní navíc mnohem větší šanci na pozornost německých médií, což vytváří základ pro další překlady. Jde hlavně o riziko, které si žádná delegace nemůže dovolit: „Nemůžete předpokládat, že večer lidé přijdou na čtení autora, o kterém nikdy neslyšeli. Akce bez publika je pravděpodobně nejhorší možný výsledek — autor se cítí nepříjemně, moderátor se cítí nepříjemně, knihkupec nemá komu prodávat a místo konání může být v budoucnu méně ochotné pořádat s vámi další akci.“

Ani slovinský tým ale kritérium neuplatňoval rigidně: pro odbornou, anglicky vedenou část programu zvali i autory, kteří německý překlad ještě neměli, ale byli široce překládaní do angličtiny. Teprve u veřejného literárního programu, kde šlo o skutečné setkání autora se čtenářem, byl podle Stergar německý překlad prakticky nezbytný.

Samotného Tomáše Kubíčka mrzí, že mezi pozvanými není Alena Machoninová, Marek Šindelka nebo Daniel Hradecký. Nepozvání na hlavní pódium ale podle něj neznamená konec zájmu, jen posunuté datum: o Šindelkově poslední knize se prý nedávno bavil s německým novinářem z Frankfurter Allgemeine Zeitung Tilmanem Spreckelsenem a Šindelkův román zmiňoval jako jeden z těch, na něž by měla být soustředěna pozornost po Frankfurtu, jakmile vyjde jeho německý překlad.

Taková útěcha však stojí na vratkých nohou. Kritérium totiž fakticky trestá autory za něco, co sami nezpůsobili — o tom, zda a kdy vyjde německý překlad, rozhoduje trh, nakladatelská logika a také um a možnosti literárních agentů, ne kvalita textu. Machoninová, Němec, Hradecký a Šindelka patří mezi nejvýraznější jména současné české prózy, a pokud se „vytáhnou“ až po Frankfurtu, je dost možné, že přijdou o nejvýraznější momentum celé české účasti. Žádný jiný týden v roce totiž nepřitahuje tolik pozornosti nejen německých, ale i světových médií jako právě Frankfurt. Tvrdit, že si to autor „vynahradí“ po veletrhu, přehlíží, že postfrankfurtská pozornost je strukturálně o řád menší než ta, která se soustředí do pěti říjnových dnů.

Za celým sporem se navíc skrývá hlubší otázka, jaký typ rozhodování vlastně chceme. Dramaturgická rada měla k dispozici sedmdesát pět míst a rozhodla se je vyplnit mechanicky. Šlo by to ale i jinak — vybrat padesát autorů podle stejné logiky německého publika a dostupnosti překladu a zbylá místa obsadit sebevědomě, na základě kurátorského výběru. Taková odvaha by ale znamenala nést odpovědnost a snášet případnou kritiku, tedy přesně to, čemu se výběr založený na objektivních kritériích vyhýbá. Nejspíš by to vyvolalo novou, a možná ještě vášnivější hádku o tom, kdo do této desítky patří a kdo ne, to by ale nemuselo být na škodu. Právě otevřená pře o vkus a hodnoty — namísto shody nad tabulkou přeložených titulů — by mohla poodhalit, co v české literatuře hledáme a na čem nám doopravdy záleží.

Po Frankfurtu

Tomáš Kubíček má samozřejmě pravdu v tom, že i takové debaty by přišly vniveč, kdyby se z Frankfurtu stal nákladný ohňostroj, po kterém všechno zhasne. Nejzajímavější část českého frankfurtského příběhu se totiž pravděpodobně odehraje až po samotném veletrhu. V roce 2027 převezme štafetu další hostující země, mediální pozornost se přesune jinam, němečtí nakladatelé začnou připravovat nové katalogy, knihkupci vystaví nové literární objevy a novináři budou hledat nové příběhy. Přesně v tomto okamžiku se ukáže, jestli bylo české hostování skutečně odrazovým můstkem k něčemu trvalejšímu. Podobnou zkušenost popisují všichni oslovení zahraniční koordinátoři. Frankfurt funguje jako akcelerátor procesů, které už běží, sám o sobě ale nevytváří trvalý zájem. Katja Stergar před iluzemi varuje otevřeně — ani po velmi úspěšném slovinském hostování nezačali němečtí vydavatelé automaticky vydávat další slovinské knihy. To podstatné se odehrává pomaleji: v osobních kontaktech, v důvěře, v tom, že si redaktor při příštím hledání zahraničního titulu na nějakého autora vůbec vzpomene. Úspěch se často projeví až s několikaletým zpožděním. „Úspěch se podle mě musí vždycky poměřovat cíli, které jste si stanovili na začátku,“ shrnuje Stergar. „Prodali jsme hodně práv? Ano. Rostou ta čísla rok od roku? Ano. Píše německý tisk pořád o Slovinsku 2023, když mluví o zemích čestných hostů? Ano. Zbohatl nějaký nakladatel? Ne. Stala se z někoho z našich autorů celosvětová superstar? Taky ne. A přesto si myslím, že náš projekt byl úspěšný. Vlastně hodně úspěšný.“

Nakonec tomu pomohla i kontroverze, k níž došlo na zahájení. Agentura JAK zvolila za hlavního řečníka Slavoje Žižeka. Ve stejném roce měla na veletrhu dostat literární ocenění palestinská autorka Adania Shibli za knihu Podružný detail, zpracovávající skutečný příběh znásilnění beduínské dívky izraelskými vojáky. Pořadatelům se zdálo nevhodné oceňovat palestinskou autorku několik týdnů po masakru, který na izraelském festivalu Supernova a v osadě Be’eri rozpoutal Hamás, a udělení ceny odložili. Slavoj Žižek to označil za skandál, což zase za skandální označili někteří představitelé německé vlády — jeden z nich Žižeka nazval antisemitou a opustil sál. Zatímco tým JAK se chystal, že si druhý den sbalí kufry a se slovinským hostováním je konec, Žižekův proslov naopak vyvolal nebývalou diskusi, která k hostování přitáhla média i čtenáře. Katja Stergar a její tým tak zase začaly vybalovat.

Tři ze čtyř slovinských agentů do roka po Frankfurtu z oboru odešli, přesto počet prodaných práv dál stoupá, takže se nic nezastavilo. „Jedna trvalá změna ale podle mě je, jen se hůř měří: teď víme, že zvládneme i hodně náročné mezinárodní projekty, a někdy dokonce líp než mnohem větší země nebo instituce. A tato sebedůvěra je důležitá. Mění to, jak jdete do další výzvy. Už si neříkáte ‚zvládneme to vůbec?‘, ale ‚už jsme to jednou dokázali, tak proč ne líp‘.“

Právě proto všechny tři srovnávané země zdůrazňují totéž. Nejdůležitější je plán na období po skončení veletrhu. „Upřímně řečeno, bylo důležité zaměřit se i na jiné trhy než na ten německy mluvící,“ dodává Tiia Strandén. „Pro nás to byly zejména anglicky mluvící trhy.“ Margit Walsø přidává k českým přípravám podobnou radu: „Určitě to přinese skvělé příležitosti a výsledky. Ujistěte se, že budete pokračovat dlouhodobě — dál podporujte autory na cestách do Německa i do zahraničí a pomáhejte snaze knižního průmyslu mířit i na další trhy.“ Sama přitom dodává, že frankfurtský projekt otevřel Norsku dveře k dalším podobným příležitostem, kdy se NORLA po roce 2019 mohla ucházet rovněž o hostování v Lipsku a Bologni.

Přesně touto cestou by se rád vydal i Tomáš Kubíček. Po Frankfurtu se zaměřit na španělsky a italsky mluvící trh a pokusit se získat čestné hostování na festivalu dětských knih a ilustrace v italské Bologni. A pak dobýt i další metu, mezinárodní knižní veletrh v Londýně, který otevírá cesty do anglickojazyčných oblastí. Česká literatura tak možná nestojí před zkouškou ve Frankfurtu, ale před zkouškou po Frankfurtu: zda dokáže udržet infrastrukturu, kterou si během několika let příprav pracně vybudovala, ve chvíli, kdy pozornost i peníze přirozeně opadnou.