V této zemi mluví německy

Je brzy ráno. Okolo řeky, kam se před více než sto padesáti lety chodíval koupat Arthur Schopenhauer, mezi sebou kličkují běžci a cyklisté. Na kamenném ochozu u řeky pospávají divoké husy, o kus dál v trávě se další krmí rozházeným pečivem. V mrakodrapech německého finančního centra se odráží žluté světlo ranního slunce a i místní se zastavují, někteří dokonce slézají z kol, aby si ten výhled vyfotili. Takto vypadá první brzké ráno ve Frankfurtu nad Mohanem, kde v úterý začal nejdůležitější knižní veletrh. Česká republika je letos čestným hostem festivalu, a získala tak příležitost ukázat světu, jak česká literatura vypadá.

Budovy areálu zatím ještě nejsou přístupné široké veřejnosti, přesto je u hlavního vstupu plno. Přicházejí novináři, literární agenti i zástupci jednotlivých zemí a nakladatelů. Hned u vstupu má také člověk dojem, že vešel do letištní haly. Dvě fronty, pomalá a rychlá, pípnutí skeneru, rychlý úsměv a potom cesta nekonečnými anonymními koridory. Návštěvník se příliš nerozhlíží, jen putuje spolu s davem. V některých chodbách jsou dokonce pohyblivé pásy, za okny je podzim: světlo i barvy prvního říjnového týdne. Nad hlavní kopulí areálu se ve větru nehlučně pohybuje německá vlajka. 

Pro lepší představu se hodí říct, že areál připomíná o něco rozlehlejší brněnské veletržní výstaviště. Vnitřní prostory se zase vzdáleně podobají halám, jež může návštěvník znát z tuzemského Světa knihy. Jen tady je seskupení stánků možná ještě bizarnější: vedle sebe stojí iniciativa PublisHer, jež se snaží o pomoc při narovnání příležitostí publikování autorek tam, kde jsou z nejrůznějších důvodů utlačovány, a obří stánek Scientologické církve s knihami L. Rona Hubbarda. Na rozdíl od Světa knihy je zde více klidu a prostoru, prozatím, protože brány veletrhu dosud nejsou otevřeny široké veřejnosti. 

Slavnostní otevření Českého stánku začíná v deset hodin dopoledne. Na pódium vyjde Martin Krafl, ředitel Českého literárního centra, a ujímá se role moderátora. Přítomné vítá námořnickým „Ahoj!“, aby mu tento český pozdrav pomohl osvětlit omyl či vtip z Shakespearovy Zimní pohádky o Čechách na pobřeží. Následují děkovačky hlavním protagonistům, ministr kultury Oto Klempíř sedí tiše mezi diváctvem a na pódium už po úterním slavnostním zahájení nevstupuje. Celá akce trvá sotva půl hodiny, stánek se rázem mění v obchodní centrum a více než desítku stolků za chvíli okupují nejrůznější dvojice: potkávají se zde novináři, nakladatelé, autoři a překladatelé s literárními agenty a zástupci národních center.

Z úterního slavnostního zahájení aneb Najdi ženu, jedna tam skutečně je. 

Zásadní je rozlišení Českého stánku a Českého pavilonu. Pavilon má své výsadní místo, je to prostor hostující země, která v něm představuje svou literaturu. Na dvou stagích probíhají debaty, na policích jsou vidět ukázky z překladů klasické i současné české beletrie a u malých stolků se odehrávají obchodní schůzky. Kromě toho nabízí i místo odpočinku a vizuálního zpestření (kterému se budu víc věnovat příště).

Český stánek je naopak v hale, kde jsou národní stánky všech ostatních států. V jedné polovině prostoru jsou police s českými knihami z posledních let i čerstvě vydanými tituly, jako je básnická sbírka Maminka Jana Musila nebo Anarxtektura Jakuba Vaňka. Prezentují se tu hlavně knihy oceněné, případně nominované na nějakou českou cenu v posledních několika letech, proto nechybí básnické sbírky Iryny Zahladko a Nely Bártové nebo romány Aleny Machoninové a Miroslava Hlauča. V druhé části stánku jsou na stejných policích vystaveny překlady do němčiny. Přestože se jedná o světově největší knižní událost roku, stále jsme v Německu a o německý knižní trh jde především. 

Mám tu schůzku s nakladatelem, který se věnuje překladům současné české literatury do němčiny už deset let. Hans Koch z Karl Rauch Verlag je drobný starší gentleman s tmavým knírkem a brýlemi, hovoří laskavě a klidně a je na něm patrné, že má českou literaturu upřímně rád. Když se jej ptám, kterou knihou to pro něj začalo, vzpomene si na knihu Terezy Boučkové. „Už si ani nedokážu vybavit, jak se jmenovala. Ale byla to povídková knížka. Je to tak deset let nazpět. Doporučila mi ji jedna přítelkyně, neteř Franze Kafky.“

České hostování ve Frankfurtu podle něj české literatuře v německy mluvících zemích pomůže. „Hlavně díky práci, která této samotné události předcházela, je vidět, jak se o českou literaturu zvedá zájem. Když vyšla kniha Terezy Boučkové Rok kohouta, byla v české literatuře velmi úspěšná. Vzpomínám si, že jsem udělal kalkulaci pro nakladatele a v té jsme spočítali, že kdyby vyšla v Německu, tak v přepočtu na počet obyvatel by se jí prodalo tři sta tisíc výtisků. A to by byla obrovská událost.“

Nestalo se to i proto, že tehdejší spojení mezi českou a německou literaturou nebylo tak silné, což se podle Hanse Kocha nyní mění. Obě literatury silně reagují na dění ve světě, na proměnu každodenního života i politiky. „Navíc jazyk už nyní není překážkou. Například Eli Beneš, jehož knihu Nepatrná ztráta osamělosti jsme vydali, měl za poslední rok v Německu několik čtení a hovořil jen anglicky.“ Knihy si Koch vybírá hlavně podle toho, zda mají co říct nejen německému publiku, ale hovoří také univerzálně o lidské zkušenosti. 

Jedním ze středečních pořadů byla i prezentace Mikulova, kde probíhají tvůrčí pobyty. Zleva Rhea Krčmářová, rezidentka Dora Kaprálová, místostarostka Petra Korlaar a organizátor a spisovatel Petr Šesták.

Mezitím, co jsme hovořili, se nádvoří zaplnilo lidmi. Teď už si téměř není kam sednout, u stánků s občerstvením stojí fronty, a jelikož je zřejmě na dlouho poslední teplý den, všichni mají přehozené bundy a saka přes složené ruce. Obcházím stánky a dívám se, co nabízejí. Ale jak se zdá, tak přestože je to právě Česká republika, kdo je hlavním hostem festivalu, jediné pivo, které v areálu čepují, je německé Beck’s. Takže možná už je dnes načase vyrazit jinam.