Proč by člověk potřeboval odvahu, aby řekl pravdu?

Projev Radky Denemarkové, jímž zahájila Frankfurtský knižní veletrh, v českém mediálním prostředí bezesporu rezonoval. Zatímco pravicoví liberálové oslavují spisovatelčinu odvahu veřejně kritizovat ministra kultury a vyžadovat angažovanost, podporovatelé současné vlády spisovatelce vyčítají nevděk vůči demokraticky zvoleným politikům, kteří podle nich výjezd českých spisovatelů do Frankfurtu zajistili.

Samotná řeč by mě za daných okolností a v daném prostředí ani tak nepřekvapila, ale zarazilo mě ohromné množství bezvýhradně pochvalných reakcí. Čekala jsem, že alespoň někde v českých médiích vystřelí zdvižený ukazováček upozorňující na absenci palestinsko-izraelského kontextu, když už spisovatelka třikrát zmínila ruskou agresi proti Ukrajině, nebo že Čína ohrožuje svobodný Tchaj-wan. To se ale nestalo, naopak se v souvislosti s jejím vystoupením na veletrhu objevují spojení jako „morální autorita“, či dokonce „svědomí národa“. Pravda, Radka Denemarková ve svém projevu šestkrát použije slovo morálka/morální, volá po angažovanosti a doslova říká, že „morální člověk se přece dnes nemůže stáhnout do role pozorovatele“.

V tomto s ní naprosto souhlasím, a tak hned reaguji na její apel.

What about…?

Jedna mně blízká osoba — vzdělaná, chytrá, empatická, podobně smýšlející — mi na mou výtku napsala: Ono je možná těžké nesklouznout k whataboutismu, vždycky by se dalo říct, o čem někdo měl ještě mluvit a nemluvil…

Jenže co když se vynecháním něčeho popírá vlastní argumentace a logika, jen proto, abychom se zuby nehty vyhnuli tématu, které je pro dané publikum příliš nepohodlné? Autorka je inteligentní a vzdělaná, svou řeč do detailu promyslela, její ticho je záměrné. I když ve světových uších taková odmlka zběsile křičí, Denemarková dobře ví, že většina Čechů a Němců není na palestinskou lidskoprávní frekvenci naladěná.

A mám ještě jeden příklad, proč se nejedná o whataboutismus. Pokud bychom proslov ponechali tak, jak je, akorát bychom vynechali invazi na Ukrajinu… doplňte si sami, jaké by byly reakce a kolik by se nás ozývalo.

I ticho je politika

Radka Denemarková začne tím, že ministři odejdou, ale kultura a literatura zůstane — na literárním veletrhu dobře zvolený úvod, okamžitě si získá pozornost a důvěru publika. Hned nato strategicky zmíní, že pochází ze země, která musela v roce 1989 rehabilitovat Franze Kafku. Tím rozezní rovnou dvě citlivé německé struny — totalitarismus a Kafku. V dalších dvou odstavcích v brnkání pokračuje, zatímco rozehrává česko-německo-židovské vztahy a odsun Němců: „Česko-německo-židovské vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let dvacátého století. Němci byli odsunuti. Židé mrtví nebo v exilu.“

Vzápětí opět obecenstvo ujistí, že je proti totalitarismu, který naše kultury rozděloval, a přesune se z objektivizujícího trpného rodu v minulém čase k intimní první osobě, která teď a tady propojí německý, český a židovský národ: „Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoliv německý a židovský vklad do dějin české kultury. Pro mě jsou ale jména pražských autorů jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch také součástí české literatury.“

Pak zmíní, že nemůže oddělovat politiku a literaturu „v době, kdy celá Evropa hnědne, v době, kdy všude stačí neukojené choutky jednoho jediného člověka moci, aby celý stát propadl chaosu, v době, kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti, v době, kdy jsme demokracii zredukovali na byznys a ekonomický pragmatismus, v době, kdy kontinentální Čína ohrožuje svobodný Tchaj-wan, v době, kdy Ukrajina brání svou svobodu, což stojí tolik lidských životů, v době, kdy jsou normalizované nové fašismy, nové totalitarismy a genocidy“.

Uvědomuji si, že ne každý umělec musí využít příležitost, aby provolával „Free Palestine!“. Ale ať se tedy celá řeč netočí kolem pojmů jako pravda, morálka, politika, cenzura, lidskost, svoboda a ať neuvádí konkrétní příklady regionů, pokud pak zcela vynechá oblast, kde se odehrávají v současnosti nejhorší zločiny proti lidskosti. Pokud by autorka proslovu měla kuráž, tak by, když už uvádí temnou minulost německou a českou a pokazuje na utlačování Tchajwanců a Ukrajinců, někam nenápadně vklínila, že demokratický Izrael ničí Gazu. Kdyby ale měla opravdu odvahu, vypíchla by, že naše současné vlády mají mnoho společného — třeba podobně shovívavý postoj vůči Izraeli, který řada států, expertů, mezinárodních, ale i izraelských organizací obvinila z genocidy. Že bok po boku blokujeme uvalení sankcí, ale především Izrael stále zásobujeme zbraněmi.

Jak odvážné je mluvit o lidských právech, demokracii, válkách a genocidách a nezmínit Gazu? Nazvat projev „Jednat slovy“, přitom nedat Palestincům ani hlásku, i když je Pásmo Gazy už čtvrtým rokem nejnebezpečnějším místem na světě pro novináře i spisovatele, jak uvádí například Reportéři bez hranic? Jestliže autorka tvrdí — a já s ní souhlasím —, že všechno je politika a že literaturu a politiku nelze oddělovat, vynechání současných událostí, které jsou u nás sice opomíjené, ale přece jen už tři roky zaplňují zahraniční mediální prostor, je také vyjádřením postoje. Ticho je také politika.

Závěrečné pohlazení

Když Denemarková mluví o ničení knih, sahá do daleké minulosti: zmiňuje Alexandrijskou knihovnu v plamenech, Diokleciána pálícího křesťanské knihy ve 4. století, nezapomene na ničení francouzských i anglických knih, stejně tak připomene, jak knihy zapalovali nacisté, ale i srbští fašisté na konci dvacátého století. Odstavec uzavře větou, ve které ruští fašisté bombardují ukrajinské knihovny. Z desítek pohřbených knihoven v Gaze, ze zcela zničeného Ústředního archivu Gazy, ze ztráty stovek tisíc knih, z toho, že jsou úplně všechny univerzity a většina veškerých škol v ruinách, že se škody budou teprve kdovíkdy, kdovíjak a kdovíkým zjišťovat, protože Izrael blokuje vstup do Gazy i humanitárním organizacím, z toho všeho zazní jen ticho. Palestinská kulturní genocida vyšuměla.

Význam sjednocené Evropy naopak vyšumět nesmí, a tak ho Denemarková zmíní na závěr hned dvakrát a také poděkuje řediteli veletrhu Juergenu Boosovi a jeho týmu, že se Frankfurtský knižní veletrh „důrazně angažuje v prosazování lidských práv jako základu našich kulturních hodnot“.

Jestli ale někdy bylo o Frankfurtském knižním veletrhu slyšet i mimo odbornou bublinu, tak naopak v souvislosti s umlčováním svobodných hlasů — a to když se na poslední chvíli odložilo slavnostní předávání literární ceny, protože byl říjen 2023 a laureátka Adania Shibli byla Palestinka. Bezprostřední reakcí byl otevřený dopis podporující spisovatelku a kritizující Frankfurtský knižní veletrh, včetně ředitele Juergena Boose. Dopis podepsalo přes tisíc tři sta spisovatelů, nakladatelů, překladatelů a redaktorů (včetně držitelů Nobelovy ceny za literaturu, Bookerovy ceny i Pulitzerovy ceny) a byl zveřejněn už 16. října, tři dny po rozhodnutí o zrušení ceremoniálu. Den nato měl na slavnostním zahájení projev slovinský filozof Slavoj Žižek. Excentrický Žižek uvítací potlesk přerušil s tím, že mají počkat, protože na konci tleskat nebudou. Svou řeč zahájil tím, že je mu ctí být na veletrhu, „protože knihy jsou dnes potřeba víc než kdy jindy a bez nich neexistuje řešení děsivé války v Gaze“. Nebál se varovat před kolektivním trestáním Palestinců a připomenout, že inkluze a diverzita nemají být exkluzivní. Svým projevem sice nepotěšil Juergena Bosse a jeho tým, ale o to Žižekovi ani nešlo, rozvířit debatu se mu povedlo.

Tři roky poté je kultura v Gaze pohřbená v troskách, přes dvacet tisíc palestinských dětí zabitých a izraelští ministři přešli z veřejné dehumanizační rétoriky na genocidní. Ale morální apel Denemarkové se právě tomuto regionu vyhne. A zdárně! Výsledkem jsou mediální ovace za přelomové kormidlování po bezpečně klidné hladině — autorka poplácala po zádech diplomacií umlčené Němce i české pravdoláskaře a navážela se do dezolátů, kteří moc nečtou knihy, volí ANO, SPD či Motoristy, a nejsou tedy její cílovkou. Jenže jsou to naši spoluobčané a je jich zhruba tak polovina.

Přála bych této významné české autorce, jejíž slova putují daleko za naše hranice, o něco větší kuráž rozbít okovy, tak typické pro českou vzdělanou vrstvu odkojenou lidskými právy pro Tibet, Barmu, Kubu, ale už ne pro Palestinu, vždy připravenou kritizovat Rusko, Čínu, Severní Koreu, ale nikdy Izrael.

Čeho se bojí Radka Denemarková?

Odvážnější byl závěr Frankfurtského knižního veletrhu, konkrétně ceremonie k předání Mírové ceny německých knihkupců, kterou získal britsko-francouzský právník a spisovatel Phillipe Sands. „Coby potomek přeživších holokaustu ukazuje na pozadí historie vlastní rodiny, za jakých okolností vznikalo mezinárodní právo a jaké zkušenosti se skrývají za pojmy genocida nebo zločiny proti lidskosti,“ píše se v oficiálním prohlášení výboru, a i když uvede i laureátovu konkrétní práci, diplomaticky zamlčí Sandsovu obhajobu Palestinců.

Podobně Nobelův výbor ve svém letošním oficiálním odůvodnění výběru laureátky vynechal veřejnosti nejznámější případ — že Navanethem „Navi“ Pillay vedla nezávislou vyšetřovací komisi OSN pro okupovaná palestinská území, která dospěla k závěru, že Izrael páchá v Pásmu Gazy genocidu. Ticho Palestince provází od piedestalu k piedestalu.

Výbory musí být diplomatické, zvlášť ten Nobelův si určitě uvědomoval, že už jen výběr laureátky podráždí mnoho velkých hráčů včetně amerického prezidenta, který si už několik let na Nobelovu cenu míru brousí zuby. Jednotlivci, a zvlášť umělci a autoři, ale diplomatičtí být nemusejí a ani být nemají. A tak bych Radce Denemarkové i všem těm, na které ticho v jejím projevu nekřičelo, doporučila vyhledat si i Sandsův projev z posledního dne veletrhu. Autor bestseleru Návrat do Lvova: O kořenech genocidy a zločinů proti lidskosti zmiňované ticho také slyší: upozorní v přítomnosti německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera na to, že Německo odsoudilo mnoho zločinů, zmíní mimo jiné Sýrii, Írán, Myanmar, Ukrajinu, ale „vůči Izraeli, vůči Pásmu Gazy a Západnímu břehu zůstává německé ticho hlučné“. Zároveň projeví obavy z omezování debat a zeptá se: „Proč takové ticho, když Německo ví, co je to etnická čistka?“

Kritika Izraele podle Sandse, „není antisemitská, není proti Izraeli, je to pravda“. Upozorňuje, že Německo musí prolomit mlčení o mezinárodních zločinech tím spíš, pokud jsou zločinci přátelé. „Ticho není cestou. Ne pro rodinu. Ne pro komunitu. Ne pro zemi.“

Věřím, že by i Radka Denemarková souhlasila, že ticho místo pravdy je zbabělé. V projevu sama mluví o cenzuře a autocenzuře — že je autocenzura spolehlivá všudypřítomná spolupracovnice strachu — a já opět přitakávám. Ve svých rozhovorech do médií pak opakovaně říká, že se lidi bojí mluvit, aby se náhodou do něčeho nenamočili a nepřišli o svůj klidný blahobytný život. Jenže jak se pak vyhnout otázce, čeho se bojí Radka Denemarková?

Celý týden mi hlavou vrtají slova čerstvé laureátky Nobelovy ceny míru, a tak jimi pro inspiraci nám všem text uzavřu. Navanethem „Navi“ Pillay byla překvapená, když lidé ocenili její odvahu zveřejnit zprávu, že Izrael v Gaze páchá genocidu: „Proč by člověk potřeboval odvahu, aby řekl pravdu?“