Bez názvu

Není obvyklé začínat názor tím, že svítí slunce. Ale ano, svítí slunce a pod mými okny projíždějí traktůrky vinařů s vlečkami naloženými dosud prázdnými přepravkami. Probíhá vinobraní, už dva měsíce se ze všech vinohradů v okolí ozývají plašičky. Jako vzdálené výbuchy, napadne mě vždy v polospánku nebo když v lomu plavu pod vodou a tlumené detonace se ozývají podle toho, jak během temp vynořuju hlavu. 

Někdy se přímo z lomu stavím do města na kávu. Tehdy do vzdušného prostoru vnímání vpadne povědomé, nepříjemné vrnění. Někde nad náměstím nebo nad zámeckou zahradou levituje dron. Všimne si ho i původem ukrajinská servírka, která mi donese objednávku, a zase rychle zmizí v temném průchodu.

I za těch nejhezčích dnů proniká válka do naší imaginace. Jistě, plašičky jsou ve vinohradech kvůli špačkům a dron nade mnou bzučí proto, že ten turista v kšiltovce chce mít ještě hezčí fotky z výletu. I tak mě to rozčiluje.

Zatímco na jižní Moravě probíhá vinobraní od začátku září, olivy se na Blízkém východě sklízejí zhruba o měsíc později. Na Západním břehu Jordánu jsou pro život ještě podstatnější než víno na Moravě: tvoří páteř palestinského zemědělství, a to k HDP přispívá osmi procenty. Hledím na drobnou olivu zasazenou v ozdobném květináči na zahrádce kavárny a vybavuje se mi fotografie, která mě kdovíproč zasáhla víc než jiné. Izraelský vojenský buldozer na ní v sadech palestinských osadníků vyvracel olivy z kořenů. 

V tu chvíli se myšlenky rozeběhnou. Nejdřív se mi vybaví křeslo vyrobené z kořene třísetleté olivy, které stojí v patiu františkánského kláštera ve slovinském Piranu. Mír, jaký na tom místě panuje, je výjimečný i v časech míru a já na okamžik zavřu oči, abych si ho připomněl: být zarovnaný se světem jako tehdy. 

Ve stejnou chvíli se mi připomene, že olivová ratolest skutečně slouží jako symbol míru. Olivovníky rostou pomalu, daleko pomaleji než réva, trvá roky, než palestinský, izraelský nebo jakýkoli jiný rolník vylisuje první olej. Pokud se to podaří, znamená to, že zemí dlouho neprošla válka, ta olivové sady ničí. 

A v tu chvíli zase naskočí ta fotografie: omlácený izraelský buldozer působí jako stroj, který by obstál i na Marsu; olivovníky kolem sebe několikanásobně převyšuje, rozmachuje se lžící, aby jim zpřerážel koruny, a rypadlem pak stromy vyvrací. 

Hrozně se mě to dotklo, snad proto, že zrovna ty olivy v tom jsou zcela nevinně. 

Ve Starém zákoně holubice Noemovi donese olivovou ratolest na znamení toho, že potopa opadla a mírová smlouva mezi Bohem a lidstvem byla obnovena. I proto je olivová větévka symbolem míru. 

Vincent van Gogh, Olivový sad, 1889

Dopíjím kávu, dívám se v mobilu do kalendáře, co mě v příštím týdnu čeká, ale jako první mi do očí padne datum 7. říjen. Uběhly tři roky od brutálního útoku Hamásu na Izrael. Kolik názorů se za tu dobu vylisovalo z mozkových buněk? Panenský olej ega, jediného vždy spravedlivého mezi národy… 

V mobilu mi vyskakuje zpráva: tvůrci diskutovaného dokumentu NAZA právě oznámili, že ho po distribuční premiéře volně zpřístupní na internetu; na své stránky ho zavěsí například britský Guardian. Je pravda, že za ty tři roky se do Gazy nedostali prakticky žádní novináři — nepočítám-li ty palestinské, kteří se naopak nedostali z ní. To dění na Západním břehu Jordánu je zdokumentované daleko lépe, izraelští tvůrci NAZY si už loni odnesli Oscara za snímek Žádná jiná země. A světová média jako The New York Times v poslední době hodně píšou o tom, jak se v samotném Izraeli vzmáhá odpor vůči bezpráví, které izraelští osadníci páchají na těch palestinských. Protestují už i bývalí generálové izraelské armády… A v Izraeli budou volby.

Rozdrtím mezi prsty jeden malý lístek olivy, ale skutečně cítit, co se děje, samozřejmě nejde. Víme to, ale necítíme. Nejspíš proto člověka víc zasáhne obnažený kořen olivy než zakrvavené tělo na nosítkách. Těch těl už člověk viděl moc. 

Před několika týdny jsem na vinobraní sám pomáhal. Stáli jsme proti sobě s kamarádem každý z jedné strany řádku a odstřihávali třapce schované v prořídlých hlavách. Těžko si představit něco absurdnějšího, než že by z deset kilometrů vzdáleného Rakouska dorazil buldozer a začal vinohrad plenit. A my že bychom se rozčileně vrátili domů, ale místo domova našli jen zbořené stěny, automobily s vymlácenými skly a naše rodiny schované v nejtemnějším koutě garáže. 

Dáte si ještě něco? ptá se mě servírka s ukrajinským přízvukem. Vrnící dron se pomalu snáší na trávník, ale v klepetech žádnou olivovou ratolest nemá.