Mezi plátnem a stránkou

V českém literárním provozu se už dlouhá léta ozývá jedno a to samé volání: potřebujeme velké společenské romány a novely, které by se dokázaly vztáhnout k současnosti. Kritici i čtenáři dlouho žehrali na to, že domácí próza neustále utíká k prověřeným historickým traumatům, k bezpečnému oživování minulosti nebo k silně individuálním, intimním bolístkám v osobních bublinách, zatímco svět venku se neustále proměňuje, uniká do online prostoru, pohlcuje ho populistická politika, radikalizace mužů, umělá inteligence, války na Ukrajině a v Gaze. A navíc hoří. Doslova i metaforicky. 

Nutno říct, že v posledních letech se situace viditelně mění k lepšímu, a to především díky nastupující generaci tvůrců. Když čteme oceňovanou knihu Marka Torčíka Rozložíš paměť, vidíme suverénní ohledávání queer identity, paměti a strukturálního násilí. Emma Kausc do naší literatury vnáší neklidnou poetiku digitálního věku a referenčního (takřka hypertextového) psaní odkazujícího na X autorů a situací, které esejisticky zkoumají formy novodobé lásky, ale i sebelásky. Zatímco Petr Šesták ve svém Vyhoření napřímo zkoumá zapáleným jazykem (jako z literárního pamfletu, jak knihu sám označuje) kapitalismus platforem a společně s ním zrychleného, pohodlného uvažování i agresivity městského prostoru.  

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že české literatuře stále chybí jeden zásadní krok k tomu, aby její reflexe dneška byla skutečně komplexní. Tím krokem je opuštění oborové izolace a propojení se zdejším současným výtvarným uměním.

Galerie jako laboratoře myšlení

Jako někdo, kdo literaturu píše, píše o ní a zároveň na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně učí současné umění, kulturní politiku a dějiny nových médií, trávím spoustu času rozkročený mezi těmito dvěma světy. Aktivně se o vizuální scénu zajímám, chodím na výstavy, přednáším o umělcích a neustále mě fascinuje jedna propastná odlišnost. Zatímco literární svět často teprve hledá jazyk pro uchopení komplexních globálních krizí, sféra současného výtvarného umění v nich už dávno suverénně operuje. Když dnes vstoupíte do progresivní galerie, nečekají tam na vás jen estetické objekty, ale spíše laboratoře myšlení. 

Daniel Vlček, pohled do výstavy Příčiny a následky. Galerie výtvarného umění jako laboratoř.

Výtvarní umělci, často ti z nejmladší generace, už zcela samozřejmě a organicky pracují s tématy technologického dohledu, klimatického žalu, ekologických kolapsů, posthumanismu, objektově orientované ontologie nebo života v hyperkonektivitě online sítí. Vztahují se k tělesnosti, k paměti krajiny, k algoritmické předpojatosti. Dělají přesně to, po čem literární kritika tak často u nových románů marně volá.

Zásadní roli v této dynamice hraje infrastruktura a způsob, jakým výtvarná scéna funguje. Na rozdíl od spisovatele, který je ve svém tvůrčím procesu často osamocen, je současné umění ze své podstaty komunitní a síťové. Je postavené na kontinuální spolupráci. Na sdílení v rámci ateliérů na školách, uměleckých rezidencí, na kolektivních grantových projektech a kurátorských dialozích. 

Tento komunitní, transdisciplinární přesah umožňuje výtvarníkům nasávat a zpracovávat složitá sociopolitická témata s mnohem větší agilitou. Souvisí to i s tím, že výtvarné umění se dá studovat na akademiích a teoreticky na vysokých školách, zatímco psaní literatury, respektive spisovatelství, na státních univerzitách jako obor neexistuje. A potenciálním autorům knih tak zbývá — jako kdysi i mně — studium scenáristiky na FAMU. Zpětně je hodnotím velmi pozitivně, ale nebýt X povinně volitelných předmětů z oblasti současné filozofie a digitálního umění, opustil jsem školu nepolíben jinou teorií než dějinami filmu. Druhou možností je žurnalistika či bohemistika, které ale ve své rigidnosti mají pro potenciální psaní knih snad ještě větší omezení. 

Tato úžasná provázanost ve výtvarnu má dnes navíc jeden velmi specifický mezistátní rozměr. Česká a slovenská výtvarná scéna nebyly od rozpadu federace pravděpodobně nikdy tak úzce propojené jako právě teď. Důvod je bohužel tristní. Politická situace na Slovensku, umocněná kroky současné ministryně kultury Martiny Šimkovičové, je pro tamní progresivní tvůrce natolik nepřátelská a konzervativní, že dochází k masivnímu přesunu slovenských umělců k nám. 

Množství etablovaných i začínajících slovenských umělců, kurátorů a teoretiků dnes žije, tvoří a vystavuje v České republice. Vzniká tak ohromně koncentrované, politicky zcitlivělé a intelektuálně pulzující podhoubí, které si uvědomuje křehkost demokratických i kulturních institucí. Výtvarná (i související punková DIY hudební a divadelní) scéna na tuto realitu reaguje velmi rychle. Vytváří aliance, protestní platformy a integruje tuto institucionální úzkost do svých děl. Literární provoz, uzavřený převážně do hranic Česka a možná trendů z anglofonních trhů, tuto bezprostřední energii často postrádá.

Právě proto jsem přesvědčen, že by české literatuře ohromně prospělo, kdyby své hranice otevřela a začala s výtvarnou scénou vědomě fúzovat. Nemluvím tu o tradiční zavedené spolupráci například u dětských knih, kdy spisovatel napíše text a ilustrátor k němu dodá obrázky. Mluvím o koncepčním prolínání, o sdílení metodologií. Současné umění je často „research-based“. Založené na v podstatě akademickém výzkumu, který je následně transformován do estetického výsledku. Kdyby si nová česká próza osvojila část této metodologie, tohoto uměleckého výzkumu, mohla by mnohem snáz opustit pasti starosvětského, o minulosti píšícího či v současnosti ukotveného, ale stále sebestředného vyprávění.

Poezie a film už to umí

Zářným příkladem toho, že toto prolínání funguje a přináší mimořádné výsledky, je současná mladá poezie. Není náhodou, že jedny z nejzajímavějších a nejinovativnějších textů dnes píší autorky s výtvarným backgroundem. Vezměme si Nelu Bártovou, letošní laureátku Ceny Jiřího Ortena. Její poezie nestojí jen na brilantní práci s jazykem, ale i na vizuální citlivosti k detailu, na architektuře básně a narativní fragmentárnosti, která může a nemusí vycházet z výtvarného uvažování a jejího studia sochy na AVU a FaVU. 

Podobně fascinující je práce Eleny Pecenové, která svou knižní prvotinu vydala přímo v nakladatelství své alma mater, Akademie výtvarných umění v Praze. Pecenová pracuje s knihou nejen jako s nosičem textu, ale jako s vizuálním a materiálním objektem. Způsob, jakým tyto autorky uchopují svět — fyzický, digitální i ten textový —, je osvěžující, protože se nespokojují s tradiční literární linearitou. Jsou zvyklé uvažovat v instalacích, v objektech, ale hlavně ve světě kurátorských textů a filozofických či sociologických teorií, které stojí jako základ jejich výtvarným pracím. Jsou zvyklé pracovat se zdroji a výzkumem na vybrané téma, než se do vlastního díla pustí. 

Tento intermediální přesah ostatně už teď slaví ohromné úspěchy v dalším příbuzném oboru. Tedy v současném českém filmu. 

Podívejme se na snímky, které v posledních letech rezonují na mezinárodní scéně a putují do oscarových bojů. Ať už jde o letošní dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato od Pepy Lubojacki, nebo o předloňský hit Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tasovské. V případě Tasovské jde přímo o zpracování života a fotografií žijící umělkyně Libuše Jarcovjákové. 

Záběr z filmu Ještě nejsem, kým chci být, autoportrét Libuše Jarcovjákové

Oba tyto filmy vyprávějí silně intermediálně a esejisticky. Využívají metody a formální postupy, které byly donedávna typické spíše pro experimentální videoart či esejistický film v temných sálech galerií, ale dokázaly tento specifický jazyk posunout do divácky přitažlivějších, emotivně rezonujících poloh a oslovit tak mnohem širší publikum. Je to přesně ten typ sebevědomé syntézy, na kterou by česká literatura mohla aspirovat. Ať už skrze přímou spolupráci se současnými vizuálními umělci, nebo tím, že se jejich díly, přístupy k vyprávění a formáty nechá inspirovat.

Přemýšlím o tom o to víc, že se právě chystám na benátské Bienále. To je ultimátním seismografem toho, co svět právě bolí a co ho zajímá. Procházet pavilony znamená nechat do sebe narážet myšlenky o dekolonizaci, o nelidských aktérech (ať už jde o umělou inteligenci, nebo o řeky a lesy), o postantropocentrickém světě. A já se vždycky při podobných rešerších a cestách ptám: Kde jsou naši spisovatelé? Proč se nescházejí se sochaři, kteří pracují s myceliem, s videoartisty, kteří dekonstruují algoritmy TikToku, nebo s performery zkoumajícími hranice genderu a těla pod dohledem státu?

Představme si literaturu, která nevzniká jen u stolu, ale v dialogu s ateliérem. Představme si román, jehož struktura je formována principy objektově orientované ontologie, kde věci, krajina a technologie nejsou jen pasivními kulisami pro lidské drama, ale plnohodnotnými aktéry děje. Přesně tak, jak to už roky zkoumá současné umění. Představme si texty, které vznikají z rezidenčních pobytů spisovatelů přímo v galeriích, nebo výstavní projekty, jejichž integrální a rovnocennou součástí je vznikající novela.

Pokud chceme, aby česká literatura skutečně měla prst na tepu doby, musí přestat spoléhat jen na vlastní literární tradici a uzavřené kruhy nakladatelských večírků. Musí se vydat do prostorů, kde se už dávno operuje s vizuálním a konceptuálním slovníkem 21. století. Teprve ve chvíli, kdy spisovatelé začnou sdílet své myšlenkové mapy s vizuálními umělci, kurátory a teoretiky nových médií, může vzniknout narativ, který dnešní roztříštěný, zrychlený a ekologicky i technologicky zkoušený svět nejen popíše, ale pomůže nám ho nově pochopit.

Pár konkrétních tvůrců k úvaze

Když o tom tak přemýšlím, napadá mě spontánně hned několik konkrétních jmen. Neberte to prosím jako pokus o nějaký reprezentativní výčet nebo ucelený kánon toho nejlepšího, co u nás vzniká. Jde spíš o moji osobní, namátkovou myšlenkovou mapu umělců, jejichž přístup k současnosti mě v posledních letech fascinuje a u kterých si často říkám, co by se stalo, kdyby se jejich metoda protnula s literaturou.

Vezměme si třeba Jakuba Jansu a jeho videoesejistický film The Silence of the Mole, který rezonoval na letošním benátském bienále v českém pavilonu. Jansa v něm s groteskní nadsázkou dekonstruuje náš nedotknutelný národní poklad, pohádkového hrdinu Krtečka. Ukazuje ho ne jako roztomilé zvířátko z dětství, ale jako tragického protagonistu, který se stal obětí své vlastní ikoničnosti. A také němoty. Právě proto, že Krteček nemluví, se stal ideální, beztvarou nádobou, kterou si státní aparát bezostyšně vypůjčil jako nástroj „soft power“ a mezinárodní diplomacie (jak si ostatně pamatujeme z oné reálné a bizarní česko-čínské seriálové koprodukce). 

Jansa v poutavém videoartu sleduje, co se s takovým symbolem děje, jak se zvířátko stává vězněm své celoživotní role, prázdným maskotem, jemuž mocní ukradli jeho podstatu. Je to přesně ten typ palčivě aktuálního a přitom zábavnou formou podaného příběhu o zneužití imaginace a ztrátě vlastního hlasu, který by s přehledem unesl i velký současný román. Jansa ho ale místo toho vypráví obrazem v galerijním prostoru.

Nebo Magdaléna Kašparová. Její diplomová práce na AVU z roku 2021, Osobní archeologie, má podobu volně přístupné webové stránky, kterou návštěvníci bloudí. V pořadí, jaké si sami zvolí. Mezi objekty, tagy a vzpomínkami na dospívání v nultých letech. Sama akademie tento projekt popsala jako něco na pomezí mediální archivace a teorie „retrománie“ vlivného britského novináře Simona Reynoldse. S tím, že proces sbírání střípků vlastního já nakonec utváří osobní mýtus. Její deník. 

Když ale odmyslíme tento teoretický slovník, co nám zbude? Zůstane nám memoár, jehož kapitoly může čtenář libovolně míchat. Autobiografický román, který žije v databázi. Česká autofikce má k dospívání a intimitě rozhodně co říct, ale Kašparová brilantně ukazuje, nakolik je samotná forma vyprávění o sobě samém pořád radikálně otevřená novým možnostem.

Pak je tu Martin (či Martins) Kohout, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2017. Jeho umělecké filmy, performance a instalace často ohledávají samotu a to, jak dnešní komunikační technologie ohýbají naše vnímání času, prostoru a vlastního životopisu. Kohout navíc v Berlíně provozuje TLTRPreß — nezávislé nakladatelství zaměřené na „pomalé“ publikování. Je to platforma operující v místech, kde se potkává umělecká praxe, výzkum a spekulace a kde jdou fikce, poezie a teorie ruku v ruce. 

Jinými slovy: mezioborová infrastruktura, kterou tu navrhuji a po které volám pro celou tuzemskou scénu, už vlastně dávno existuje v měřítku iniciativy jednoho umělce.

A nemůžeme pominout ani průkopníky, jako je česko-argentinský tvůrce Federico Díaz, který léta vedl Ateliér supermédií na UMPRUM. Díaz vytváří sochy, jejichž parametry sice vymýšlí člověk, ale jejichž samotná výroba patří strojům. Už jeho projekty jako Geometric Death Frequency-141 pro MASS MoCA (2010) nebo Outside Itself (z Benátského bienále 2011) jsou sochy, které nezávisle vyráběly robotické paže. 

Tady v Praze pak obložil výduch z tunelu Blanka 176 unikátními reliéfy, jejichž tvar opět vytesal programovaný robot. A právě u slova robot se kruh našeho uvažování o českém umění a naší literatuře symbolicky spojuje. Nesmíme totiž zapomínat, že toto slovo vymyslel náš malíř, Josef Čapek, a do světové literatury a běžného užívání ho následně uvedl jeho bratr, spisovatel Karel v R.U.R.

Bývaly zkrátka doby, kdy český malíř a český spisovatel sdíleli slovník i obraznost v rámci tvorby společných děl zcela samozřejmě. Dnes by stačilo na tento zpřetrhaný dialog pouze znovu navázat.

A že to jde! 

Není to přitom žádná nedosažitelná utopie; v zahraničí už podobné mezioborové podhoubí dávno a systematicky pěstují. Zářným příkladem budiž prestižní stuttgartská Akademie Schloss Solitude nebo nizozemská Jan van Eyck Academie v Maastrichtu. Obě tyto instituce, často štědře podporované z veřejných peněz, už před lety zcela opustily tradiční dělení na izolované umělecké škatulky a fungují spíše jako transdisciplinární laboratoře. Když sem přijedete na rezidenci jako prozaik nebo básnířka, neocitnete se v hermeticky uzavřené bublině dalších literátů. Vašimi sousedy v ateliérech, partnery u diskusí a účastníky společných projektů jsou vizuální umělci, architekti, teoretici nových médií, a dokonce i programátoři či přírodovědci. 

Podobně funguje americký model, například s legendární kolonií MacDowell nebo kalifornským Headlands Center for the Arts. Samotná architektura těchto pobytů je cíleně nastavena tak, aby spisovatel uvízlý v textu našel formální či myšlenkové řešení v neformálním dialogu se sochařem nebo novomediálním umělcem. 

Právě tento institucionálně podporovaný střet odlišných metodologií dnes ve světě generuje ta nejzajímavější a nejaktuálnější díla.

Pro český kulturní provoz to představuje obrovskou, ale zároveň snadno realizovatelnou výzvu. Máme tu hustou a fungující síť rezidenčních center, nezávislých galerií a kulturních hubů napříč republikou. Máme dotační programy Ministerstva kultury i Státního fondu kultury. To, co nám chybí, je odvaha změnit jejich rigidní parametry a přestat uvažovat v úzkých oborových silech. Můžeme začít rovnou u státu a jeho přístupu k podpoře tvorby. 

Stačilo by vypsat grantové výzvy, které nebudou primárně podporovat jen „napsání knihy“ nebo „vznik výstavy“, ale explicitně podpoří rovnocenný autorský tandem spisovatele a vizuálního umělce sdílejících společný výzkum. Nástroje i infrastrukturu k tomu, abychom překlenuli propast mezi plátnem a stránkou, máme plně k dispozici. Zbývá jediné: konečně spojit literáty a současné výtvarníky v jednom kreativním prostoru a nechat je, ať společně vytvoří díla, která nám pomohou přečíst dnešní svět, který se nám tak závratně mění před očima.