Zacyklený básník Jiří Volf

Když jsem byl dotázán, zda bych nenapsal text o poetice básní Jiřího Volfa, kývl jsem, protože jsem po letmém zhlédnutí jeho poezie cítil jakousi spřízněnost s Václavem Hrabětem, jehož dílu jsem se věnoval při bakalářském studiu bohemistiky. Když jsem toho pak od Volfa i o Volfovi četl více, pociťoval jsem toto spříznění čím dál intenzivněji. V obou případech šlo o básníky, kteří za svého života vydali sotva jednu sbírku, a přesto po sobě zanechali pozůstalost, v níž není jednoduché se vyznat. Kolem obou byl po jejich smrti vytvořen mýtus. A v obou případech se nakládání s nalezenou pozůstalostí stalo předmětem sporu mezi několika editory.

O těchto mimotextových záležitostech jsem se dozvěděl až zpětně při četbě monografie Anny Luňákové Ztracený básník Jiří Volf (Památník národního písemnictví, 2026), která současnému čtenářstvu přibližuje Volfův osud a také obsahuje jeho dílo poprvé přeložené do češtiny. Už při prvním čtení mi do oka padly společné rysy poezie Volfa a Hraběte (kteří mají také společný inspirační zdroj v Rimbaudovi): silně stylizovaný lyrický subjekt, provokativnost, vulgarismy (zejména co se týče různých označení pro prostitutky), ale také časté odkazy na malířské a sochařské umění nebo tematizace (nejen) noční oblohy. Například takové verše „I všední nebe občas bloumá / nebo se zastaví / Šlapka pije rum.“ jako by vypadly z úst Miroslavu Kováříkovi, dlouhodobému recitátorovi Hrabětových básní.

Ve skutečnosti je Volf svou imaginací pohybující se někde mezi krásou nahých žen, hvězdami na etiketách vína a nevyhnutelnou smrtí, stejně jako dialogičností delších básní, které tíhnou k příběhovosti, bližší Holanovi než mladicky naivnímu Hraběti. Styčným bodem jsou ovšem kompoziční principy, které jsou pro Hraběte tak charakteristické a bývají připisovány jeho hlubokému zájmu o jazz. Volf, ač zřejmě jazzem políben nebyl (nebo aspoň zdaleka ne tak silně), se uchyluje k podobným básnickým prostředkům: refrénovitým návratům některých veršů, jejich opakováním a drobným variacím.

Tyto pohyby se v básních odehrávají třemi různými způsoby: pozvolným rozvíjením tématu stanoveného v jednom verši verši následujícími, opakováním verše nebo veršů napříč jednou básní a opakováním tématu (většinou v několika verších) ve více básních za sebou. Básně proto někdy působí repetitivně, zacykleně, ale právě tato obkružování jednoho obrazu či situace poskytují veršům rytmus, který umožňuje gradaci, vrcholící obvykle pointou: „Zatímco piju vínko z láhve se šesti hvězdami / Zatímco se opíjím, zatímco zpíjím svou duši / … / Zatímco se ožírám na kaši / pod klenbou vrásek na čele / znovu objevuju cesty svého života“. Jindy se básně vinou četných asociací rozběhnou několika různými cestami a je to právě verš-refrén, který je ukotvuje vždy zpět ve výchozím bodě (jde obvykle o zažitou či zahlédnutou situaci, například na tržišti, případně o vzpomínku z dětství).

Na odlišném půdorysu jsou stavěny četné kratší básně (s délkou do desíti veršů), které jsou většinou poetickým pozorováním či skrovnou úvahou týkající se vína, umění či poezie. Sálá z nich představa magické moci poezie, destruktivní i konstruktivní zároveň, a lyrický subjekt v nich nejčastěji nabývá podoby opilého tuláka, jenž touží po ženském těle či běduje nad pomíjivostí života. Tyto kusy mají nejblíže bezprostředním zápiskům a místy se do nich propisuje exilová zkušenost („Cos objevil, když ses stáhl do nitra Bohémie? / Cos objevil v útrobách té Velryby?“). Naopak nejpropracovaněji působí několik menších cyklů, v nichž se mluvčí k jednomu výchozímu námětu s obměnami opakovaně vrací — ať už jde o enigmatické podobenství o Kráse, jež se zjeví antickému malíři aktů, ódu na exotickou vůni a „hezký zadek“ dívky Marion, či básnické memento mori. Z posunů ve významu či ději je přitom zřejmé, že nejde pouze o rukopisné varianty jedné básně, nýbrž o záměrné rozvíjení základního motivu.

V posledním z těchto cyklů, věnovaném matce, nabývá zmíněná zacyklenost ještě dalšího rozměru. V první z básní se mluvčí neustále vrací k situaci, kdy matka vychází z vody na břeh — situaci, při níž se údajně cítila jako znovuzrozená a při níž údajně po nešťastném uklouznutí umřela. Nemožnost se od obrazu odpoutat, nutnost jej znovu a znovu opakovat a nalézt pro něj ta správná slova, jako by se zde pojila se zpracováním traumatického okamžiku. Následuje několik básní, které podobným způsobem stále dokola opisují scénu z dětství, kdy matku lyrický subjekt spolu se sestrou ruší při žehlení všetečnými otázkami. Básnická i vagabundská stylizace zde ustupuje sebezpytu, přičemž se přímo nabízí psychoanalytické čtení — konfrontace se smrtí nejbližší osoby vyvolává zasuté obrazy z dětství, spojené s neurčitým prožíváním viny i tabuizovanou sexualitou: jednou z otázek je „jak se lidi milujou?“ a rovněž spiklenectví se sestrou zavání čímsi zakázaným a zároveň ukrutně blízkým; stejně tak obraz matky vystupující z vody s sebou nese zdůrazněnou ženskou nahotu, tolik tematizovanou ve Volfových vulgárnějších básních.

Smrt druhého rodiče se zase stala těžištěm jediné za Volfova života vydané sbírky pojmenované Návrat (1984). Sestává z šestnácti delších básní, jež oproti těm rukopisným působí učesaněji (což může být zásluhou redakce editora a Volfova přítele Serge Peye). Jsou plynulejší, již se tolik nezadrhávají na konkrétních verších, spíše pomocí série obrazů vykreslují rezignovanou sklíčenost opuštěného syna. V těchto básních nejzřetelněji vystupuje pocit vykořenění z rodné vlasti. Návraty do dětství a sčítání ztrát se v ní potkávají se živočišnou sexualitou (téměř doslova: v básni „Vepřinec“ se blázni milují ve vepříně) a surrealistickou obrazností, zařazeny jsou i přímo snové básně. Expresivita výrazu ale postupně slábne, až se v závěrečné básni lyrický subjekt před šíleným světem choulí do klubíčka.

Právě oscilace mezi expresivní metaforikou a ztišeným ohledáváním vlastního nitra tvoří hlavní osu Volfovy tvorby. Pro české čtenářstvo mohou být zajímavější kulisy, v nichž k tomuto kmitání dochází — v básních odehrávajících se povětšinou ve Francii se totiž vyskytují četné odkazy na české reálie, ale také arabská a islámská motivika, která je pro moderní českou poezii spíš nezvyklá, ale zase souvisí s Volfovým vzděláním a životem (na univerzitě nějaký čas studoval arabistiku). Poezie Jiřího Volfa je díky tomu mj. poezií podobných kuriózních obrazů: „Dvouhlavý emblematický orel protíná vzduch / snáší se na syna pouště, který hledá odboj / za křiku Ibn-Kurva, Ibn Kurva“.

Nakonec se vrátím k úvodní paralele: První kontakt českého čtenářstva s poezií Václava Hraběte proběhl ještě za jeho života, první sbírka pak vyšla čtyři roky po jeho smrti, ucelený výbor asi čtyřicet let po jeho smrti. Přesto je dnes pro své naivní a přístupné verše jedním z nejčtenějších českých básníků, který stále znovu hovoří k nejmladší generaci jejím hlasem. Jiří Volf to má o poznání těžší — první kontakt s českým publikem, sbírku i ucelený výbor představuje poprvé až letošní kniha, vydaná více než třiceti letech po jeho smrti. Do české literatury vstupuje nenápadně, jako příloha odborné práce z Muzea literatury, a navíc jako exilový básník, kterých je dnes skutečně pomálu. Francouzské reálie osmdesátých let ani obsesivní fascinace ženským tělem dnes díru do světa neudělají a postava opilého tuláka působí taky přežitě. Jeho temná a abstraktní imaginace by se snad potkala s poezií začátku 21. století (třeba autorstva královopolského okruhu), dnes se ale pravděpodobně nestane než přírůstkem do sbírek archivních kuriozit.