Poznámky z Ukrajiny I: Bachmut v krymskotatarské restauraci

Když nekonečné martyrium s pohraničníky a celníky skončí, další voják se samopalem čeká u poslední hraniční závory a kontrolnyj talon žádá nazpět. Pokud ho posádka v průběhu kontrol omylem vytrousí, cesta z Polska ve směru na ukrajinský Lvov skončí u šraněk.

Pořád stejná byrokracie až šikana jako v časech proruského prezidenta Viktora Janukovyče, i když alespoň bez viditelné korupce. Eura nebo dolary jakoby zapomenuté v pasu už jsou považovány za úplatek, žádná výmluva nepomůže a hned začne vyšetřování. Aspoň tak se to píše v médiích. Podplácí se určitě méně, ale zůstal opruz, buzerace a povýšenost uniformovaných. Od 24. února 2022 však nic z toho strážcům hranic na polsko-ukrajinské čáře nezazlívám. Ve válečném stavu podléhají pohraničníci přímému velení Ozbrojených sil Ukrajiny a kdokoliv z těchto chlapců a chlapů může být zítra odvelen do zákopů, aby pomohl zastavit ruské okupanty třeba na přístupech k velkoměstům Záporoží nebo Kramatorsk. A pozítří tam mohou padnout za vlast.

Pohraničník Ihor Pavlyč zahynul na frontě 30. září 2026. „Zemřel v boji o Ukrajinu v Charkovské oblasti,“ uvedla oficiální zpráva. Než narukoval, bydlel ve vesnici Sudova Vyšňa u polských hranic. Na hraniční přechod Krakovec, který jsme právě bez ztráty talonu šťastně přejeli, to měl kousek. A všichni tady na čáře ho museli dobře znát. Ihor zahynul ve věku pouhých jednačtyřiceti let. „Děkujeme Hrdinovi za jeho odvahu. Za jeho službu a za to, že bránil Ukrajinu do posledních sil,“ vyjádřila soustrast obec Sudova Vyšňa.

1 300 kilometrů od Bachmutu

Zastavujeme u první čerpací stanice na ukrajinské straně, dlouhé čekání se rovná potlačenému čůrání. Devětadvacetiletá Anastasija Hoisa je dojatá, že se podívá domů, i když její město je toho času v ruských rukou. Od března 2022 žije v Brně, do vlasti se vrací teprve počtvrté od počátku války. Varovala, že se na hranicích rozpláče, ale slzy na její tváři nevidím a u směrové cedule s azbukou se spíš usmívá. Львів 71. Do Lvova je to 71 kilometrů. „Kdybych chtěla opravdu domů, musela bych připočítat ještě dalších 1 300 kilometrů. Domov mi zůstal jen v srdci, fyzicky neexistuje. Jsem z Bachmutu,“ prozradí. Bachmut měl před válkou 76 tisíc obyvatel, což je o trochu méně než Pardubice, o trochu více než Zlín. A kdo ví, jak to tam vypadá zrovna teď? „Podle mě v Bachmutu není živá duše,“ odhaduje Anastasija.

„V září to bylo 455 let, co bylo město založeno. Výročí už se nedočkalo, od jara 2023 je Bachmut v úplných rozvalinách,“ připomíná mi kalendář zkázy. Anastasija vytahuje mobil a načte snímky rodného domu i paneláky, v nichž žila teta nebo babička. Trosky, měsíční krajina, apokalypsa, konec lidské civilizace, jeden neví, co má nad fotografiemi zkázy rychle říct.

Mlčím.

„Místo ložnice rodičů obrovská díra, můj pokojíček úplně vyhořelý,“ ukazuje snímky z dronu, které si rodina stáhla z internetu. „Ty fotky jsou někdy z roku 2024, současný stav neznáme.“

Když truchlí i klika u dveří

U první benzinky za čárou parkuje zrezivělý žigulík. Vrak. Zadní pneumatiky má vypuštěné, tohle auto už se nerozjede. Možná tu stojí i ze symbolických důvodů, že takto jednou dopadne celá Ruská federace, až tahle vyčerpávající válka nakonec položí Kreml na kolena. „I když skoro všichni říkají, že to není možné, já se nechci vzdávat naděje. Jednou se do Bachmutu určitě vrátím,“ věří Anastasija.

Nemá domov, tak je doma všude na Ukrajině. Když opustíme čerpací stanici, pustí v autě na plné pecky kapelu Nazva a píseň „Jsem cizincem“. Teď už opravdu brečí a o překot vysvětluje, čím ji text dojímá: „Zpívají o rodném domě i tom, jak se chceš vrátit domů, jak se ti po domově stýská, po všem tom, v čem jsi vyrůstal, po ptácích, vodě i vzduchu, ale zároveň je i o tom, že se tvému domovu stýská po tobě.“

Bez tvých doteků truchlí i klika u dveří. / Nevíš, jestli se s těmi dveřmi spřátelí aspoň nějaký klíč…

Jakožto válečná uprchlice našla Anastasija zaměstnání v brněnské Nadaci Partnerství, jež má nově pobočku i ve Lvově. „Už teď pracujeme na tom, jak na Ukrajině znova od nuly vybudovat vše, co bylo úplně zničeno,“ vysvětluje. Nadace se zrodila záhy po sametové revoluci, když do Československa přijeli zástupci soukromých amerických fondů a zjišťovali, jak nejlépe přispět k obnově demokracie. „A v okamžiku, kdy Rusové vtrhli na Ukrajinu, jsme cítili jako morální povinnost vrátit americkým dárcům tehdejší investice tak, že my teď pomůžeme demokracii v okupované zemi. Ukrajincům hlavně zprostředkováváme seznámení s českými partnery, kteří chtějí zemi pomoci,“ vysvětluje další spolucestující v autě, spoluzakladatel nadace Miroslav Kundrata.   

Válka v pajzlu u lvovské opery

Do Lvova se vezu s Brňáky, ale v někdejším hlavním městě rakouské korunní země Halič už mě čeká třiačtyřicetiletý Andrij Lucyna, veterán od Bachmutu, a pětašedesátiletý podnikatel Jiří Kovář, který v západoukrajinské metropoli žije od počátku devadesátek. Jsme trochu zvláštní a nesourodá trojka, ale něco „uvnitř“ nás spojuje. Během týdne, který teď strávím ve Lvově, k nám přibude ještě sedmdesátiletý Myron Jusipovič, dirigent lvovské opery ověnčený titulem Národní umělec Ukrajiny. Scházíme se v jednom pajzlu v historickém centru města. Vlastně ve sklepě, a protože ta putyka nemá ani okna, jde vlastně zároveň i o protiletecký kryt. A sirény teď ve městě znějí každý den.    

Lvovské Národní akademické divadlo opery a baletu postavil těsně před koncem 19. století polský architekt Zygmunt Gorgolewski, absolvent Královské stavební akademie v Berlíně (Bauakademie), který je pohřben na Lyčakivském vojenském hřbitově ve Lvově, jehož součástí je i Martovo pole čili alej Hrdinů. Místo pro poslední odpočinek 1 266 vojáků ze Lvova. V prosinci 2025 se tam ale oběti z fronty přestaly ukládat, Martovo pole se zaplnilo. Souběžně se přitom padlí hrdinové pohřbívali i jinde ve Lvově a bylo zřízeno i nové místo pro hrdiny, kde už leží téměř tři sta vojáků. Kolik už padlo branců s trvalým bydlištěm ve Lvově, to oficiálně nikdo nesmí uvést. Starosta městského obvodu Sychiv Andrij Zozulja mi aspoň prozradí, že na frontě je v tuto chvílí asi 30 tisíc mužů ze Lvova. Město má 750 tisíc obyvatel.   

Veterán Andrij Lucyna se narodil ve Lvově v roce 1983. „Vyrůstal jsem v patriotické rodině, hrdost na ukrajinské kořeny byla u nás na prvním místě,“ vypráví ve sklepním výčepu nad kukuřičnou kořalkou Nikita corn vodka. „Pamatuji si na rok 1990, kdy Ukrajinci vytvořili živý řetěz ze Lvova až do Kyjeva. Tehdy se za ruce najednou drželo až tři sta tisíc lidí, a já byl jako kluk u toho. Víra v samostatnou Ukrajinu byla obrovská a o rok později jsme nezávislost získali.“

Když Rusko 24. února 2022 napadlo Ukrajinu, Andryj se rozhodl dobrovolně bojovat. „Po krátkém výcviku jsem zažil tvrdou bitvu o město Popasna,“ vypráví o prvním válečném jaru v roce 2022. „Dostal jsem se do 24. brigády. Napřed jsme jeli vlakem do Pokrovsku, tehdy to ještě bylo normální město, ve kterém tepal život, dnes jsou to ruiny. Z Pokrovsku jsme zamířili autobusy k městu Popasna a záhy jsem měl na vlastní oči spatřit, co to ta válka je.“  

„A jaký byl první dojem ze zákopů?“ ptám se hloupě, ale veteráni se stejně na každého civilistu koukají jako na naivního kluka. Kdo neprošel frontou, ten o válce podle nich nic neví a nikdy ji nepochopí, o tom pocitu už psaly stovky válečných zpravodajů z nejrůznějších válek. Andrij dlouze mlčí, načež prohodí: „Bylo to strašné.“ Až po další odmlce přidá pár podrobností: „Když na nás začalo střílet ruské dělostřelectvo, měli jsem málo munice na adekvátní reakci. A oni na nás bez ustání pálili. Pak jsem viděl naše první oběti.“

Vzpomínka na 24. únor 2022

Když jsem 24. února 2022 kolem desáté v noci přijel na slovensko-ukrajinské hranice Vyšné Nemecké / Užhorod, brutálně mě urazilo, že Volodymyr Zelenskyj ten den na hraně tmy zakázal mužům od 18 do 60 let opustit Ukrajinu. Každý kluk přece nechce chcípnout v zákopu! A druhý den večer jsem si na jakési ubytovně u Zemplínské šíravy zapsal do notebooku několik rychlokvašných veršů.

VŠEOBECNÁ MOBILIZACE NA HRANIČNÍM PŘECHODU VYŠNÉ NEMECKÉ

budete střílet, bránit zemi 
rozkazují mužům od osmnácti do šedesáti
než je vyvlečou z autobusů
(půlnoc, minus jedna, mráz zastavující biologické procesy) 
tohle je svoboda na chuja
když ani v jednadvacátém století
nelze odmítnout účast ve válce
(právo na svědomí v žiletkovém drátu)   
brány se zavírají
stejně rychle jako na konci března 1939
(voják v dešti krve, pět hloupých písmen Vlast) 
Jehor a Oleksander
ti dva ještě stačili utéct
pro někoho je lepší pláchnout než se nechat zabít
(konečno s granátem v konečníku)   
nad ránem se potkáváme v apartmánech Fantagiro na Zemplíně
narození v roce 1994
věk mých dětí
Jehor a Oleksander
(pít a souložit, ne střílet a znásilňovat) 
nedovedu si představit
že by měli zemřít pod pásy Vladimirových tanků

Pod těmi kremelskými pásy už zahynulo obrovské množství Ukrajinců. Půl milionu? Čísla jsou tajná. Zastávám se pacifistů, ale obdivuji i hrdiny. Přítel Andrij Lucyna byl ochoten za Ukrajinu zemřít.  

Na podzim roku 2022 se Andryjova brigáda krátce zotavovala v Kyjevě a následně byla nasazena u Chersonu. „A potom nás odveleli k Bachmutu,“ vypráví veterán. „Těžké boje, zahynuli tam další chlapci z našeho oddílu.“ Jako dobrovolník nakonec sloužil na frontě dva roky a boje o Bachmut přežil.

Hippokratés, Arés a Mars

Devětadvacetiletá rodačka z Bachmutu Anastasija přespává v jednom ze lvovských hotelů. S rodiči se nesetká, protože oba zachraňují životy na frontě. „Od počátku války jsem rodiče viděla jen dvakrát. Jsou to vojenští lékaři, a blíže o jejich současné pozici ani nesmím mluvit. Z Bachmutu odešli krátce po okupaci v únoru 2022, a už svůj domov nikdy neviděli. Stejně jako já.“ Hippokratés léčí, Arés a Mars válčí.

Její válečný příběh je dlouhý, v Bachmutu zažila již první okupaci v dubnu 2014, když do ulic vtáhli samozvanci hlásící se k Doněcké lidové republice. Podrobnosti bude vyprávět zítra, teď si dáme večeři. „Rodiče se nevzdali, rodiče bojují,“ pouze dodá. Sedíme v krymskotatarské restauraci Kámen na třídě Svobody. Majitelé zde zrovna nejsou, ale číšník vysvětluje, že všechno má připomínat Krym, který zakladatelé restaurace milují. Od ruské anexe poloostrova v roce 2014 se tam ale nemohli znova podívat. „Tohle je lustr z kořenů vinné révy, textury na stěnách zobrazují krymskou květenu,“ vysvětluje obsluha, načež přinese čeburek a jantyk, což jsou krymské pity plněné sýrem a jehněčím. Často sem přicházejí uprchlíci z Krymu, včetně krymských Tatarů. Ztratili domov stejně jako Anastasija.  

„Jasně, už to nebude to stejné město, ale vrátím se do Bachmutu aspoň na hřbitov za dědečkem a babičkou. A pohřbíme tam s rodiči druhého dědečka, kterého zatím máme v urně,“ plánuje Anastasija, načež se trochu zasní. „A postavíme nový Bachmut, lepší a krásnější, než byl ten původní.“