O dobrovolné bezdětnosti a o vzteku, který je tabu

Linn Strømsborg debutovala v roce 2009 knihou Roskilde, ale úspěch se dostavil až později s románem Nikdy, nikdy, nikdy (2019, č. 2025). Hlavní hrdinka má jasno — nechce mít děti a nehodlá se ve svém rozhodnutí nechat zviklat. Pod společenským tlakem se ocitá i Britt, protagonistka románu Sakra, sakra, sakra (2023, č. 2026). Nedokáže slevit ze svých nároků na dobře fungující domácnost a rodinu a permanentní naštvání ji jednoho dne přiměje vybuchnout. Linn Strømsborg přijela do Česka na pozvání festivalu Dny Severu, který pořádá Skandinávský dům.

Všimla jsem si, že dneska dáváš jeden rozhovor za druhým. Na co se tě novináři nejvíc ptají?

Ptají se mě na roli ženy ve společnosti a také, nakolik se ztotožňuju s Britt. Na tu druhou postavu se mě tolik neptají, protože si všichni myslí, že to prostě jsem já, že píšu autofikci. Musím ovšem říct, že to tak není. Fakt ne, na sto procent ne.

Dobře, tak já se tě nejdřív budu vyptávat na psaní jako takové. Na tvůj blog a na společenská témata, kterým se tvoje knihy věnují. Kdy jsi vlastně začala psát?

Už na prvním stupni. Když mi bylo osm, dostala jsem svůj první deník. Vlastně dneska vůbec nechápu, jak je možné, že jsem toho do něj napsala tolik. Ne že bych tenkrát prožívala něco dramatického, ale plnila jsem stránku za stránkou.

O čem jsi psala?

O tom, co cítím, o své matce, o všem, co se kolem mě děje. Vždycky jsem si dávala záležet na tom, abych byla v obraze. Takže jsem měla dobrý přehled.

A jak to pokračovalo?

Pamatuju si taky, kdy jsem začala psát, respektive kdy jsem se poprvé pokusila napsat knihu. To už jsem fungovala jako blogerka. A spousta čtenářů mi říkala: „Ty bys měla napsat knížku.“ A já na to odpovídala: „Kdepak, vždyť nemám o čem psát. O čem by ta knížka měla být?“

Co tedy bylo tím momentem, který tě přesvědčil?

Na jedné literární akci jsem potkala spisovatele Pedra Carmonu Alvareze, kterého mám moc ráda. Působil tehdy jako editor antologie Signaler, v níž publikoval jeden můj kamarád. Stála jsem v pozadí, ale Pedro ke mně najednou přistoupil, protože se chtěl seznámit, a pak řekl: „Jsi taky spisovatelka? Píšeš taky něco?“ A já na to, že jsem jen blogerka. Opáčil: „Ale to je taky psaní.“ A pak řekl něco, co si dodnes přesně pamatuju: „Víš, že když začneš v deníku lhát, tak už se z něj stává literatura?“ To mi přijde hrozně hezky a zároveň úchvatně řečeno. A pořád mi znělo v hlavě „když začneš lhát“.

Takže potom jsi začala lhát?

O několik měsíců později jsem se chystala napsat příspěvek na blog, psala jsem a psala, a po deseti stránkách nebyl příspěvek pořád ještě hotový, a samozřejmě jsem si v něm začala vymýšlet. Pak mi to došlo: Aha, takhle to tedy vypadá.

Tak vznikla tvoje první kniha?

Ano, jenže ačkoli ji v nakladatelství přijali, nakonec nevyšla. Takhle jsem se seznámila se svým redaktorem, který z rukopisu vybral dvě stránky a z těch se později stala moje opravdová první kniha.

Pojďme se ještě vrátit k blogování. Jak ses k tomu dostala?

Začala jsem psát blog vlastně ještě předtím, než tenhle žánr vůbec vznikl. Ve své podstatě je to něco jako internetový deník. Ale lidi na blog už tehdy dávali své literární projekty a komentáře a všemožné podivné věci. Dneska už blogeři uveřejňují spíš fotky, aby ukázali, co mají na sobě, než že by něco psali. Sama jsem si začala psát deník na internetu v patnácti letech, jen se tomu ještě neříkalo blog.

Jak to vypadalo?

Tenkrát existovala stránka jménem Diaryland. Psalo tam hodně emo kids s černými vlasy a make-upem o tom, jak strašný je život. Přidala jsem se k nim.

A tos taky psala, jak je život strašný?

Zrovna tehdy jsem psala o zlomeném srdci, protože mě nechal můj první kluk. A jsem moc ráda, že už ta stránka neexistuje. A taky jsem moc ráda, že tenkrát neexistovaly vlogy, protože to bych stoprocentně brečela na YouTube.

Později sis ale založila vlastní blog.

Ano, v roce 2006 jsem si založila vlastní stránku strekhjerte.com. Tehdy už blogování něco znamenalo a získalo také název. Blogeři psali o skutečných lidech. Četla jsem pravidelně několik blogů, jejichž autory jsem neznala, a přesto jsem věděla, kdo s kým a jak.

To zní jako televizní seriál.

Ano, až na to, že to bylo doopravdy.

Kdo četl tvůj blog?

Tenkrát to byli hlavně ostatní blogeři, komunita, parta, blogosféra. Ale občas moje texty komentovali i lidé zvenčí.

Od blogu ke knize je dlouhá cesta, ale chápu, že důležitou roli na ní sehrál Pedro Carmona Alvarez.

Ano.  

A po tomhle zážitku jsi napsala a do nakladatelství poslala Roskilde.

Ne. Poslala rukopis, který se jmenoval Kamikadze. Byl to pokus o milostný román. Jenže nepodařený. Nicméně redaktor si mě pozval na schůzku a na ní řekl: „Píšete dobře. Ale tohle je vážně mizerná kniha. Víte, co? Zkusíme ji nějak zredigovat a uvidíme, jestli to zafunguje.“ Jenže já to nedokázala. A on pak ukázal na dvě stránky v tom textu, kde se hlavní postavy nacházejí na festivalu v Roskilde, a řekl: „Tady.“ A zeptal se mě, jestli nemám víc textů o Roskilde.

A já mu zalhala: „Jasně, mám. Mám strašně moc textů o Roskilde.“ Doma jsem pak napsala dalších deset stránek a poslala mu je. A on řekl: „No vida, tady se dostáváme něčemu na kloub.“ A tak jsme napsali Roskilde. Říkám záměrně napsali, protože bych na to nikdy sama nepřišla.

Je to tedy kniha o tom rockovém festivalu?

Ano, o partě, která tam jezdí každý rok, jenže už jim je hodně přes dvacet a každý se vydává na svou životní dráhu. V tom románu si uvědomí, že tohle je jejich poslední společná noc.

V Nikdy, nikdy, nikdy se věnuješ tématu, které je stále zatížené určitým tabu. Hlavní hrdinka se rozhodne nemít děti. Pamatuju si, žes o ní v Brně na Měsíci autorského čtení v roce 2023 řekla, že jsi měla potřebu o tom napsat, protože jsi žádnou knihu o tomhle tématu nenašla. Proč jsi tu potřebu vlastně cítila?

Začalo mi docházet, že sama děti nechci. Kdykoli v životě potřebuju nějakou útěchu, hledám ji v knihách. Tak jsem šla do knihovny a zeptala se, jestli nemají nějakou knížku o bezdětnosti. A oni na to, že ano, spoustu. Tady ty jsou o adopcích a tady ty o umělém oplodnění. A tady jedna o tom, jak rodičům dítě zemře. A já si pomyslela, panebože, to ne, to sice jsou důležité knihy, ale o ty mi nešlo. Tak jsem se zeptala, jestli nemají nějakou o bezdětnosti, kde to s hlavní hrdinkou dobře dopadne, nepřijde o kamarády, žije dobrý plnohodnotný život. Aha, tak to nemáme. A tak jsem začala psát.

Tohle naprosté nedorozumění mi připadá symptomatické.

Sama jsem taky nikoho takového neznala. Až pak jsem slyšela podcast, v němž jako hostka vystupovala známá americká rozhlasová novinářka Terry Gross. Po něm jsem si uvědomila, jak moc jsem tohle potřebovala slyšet. Slyšet, že to nevadí, že to je v pohodě. Slyšet to od dospělého člověka, který se tak rozhodl a který si za svým rozhodnutím stojí. Spousta slavných lidí říká do médií, že nechce děti, ale pak je má, proto byl tohle pro mě skoro katarzní moment — protože ona to rozhodnutí učinila už v osmdesátých letech, kdy to bylo mnohem těžší než teď. Málem kvůli tomu přišla o práci. Pro mě bylo osvobozující slyšet, že když se tak rozhodnu, bude to v pohodě.

Máš pocit, že se o tom od chvíle, kdy vyšla tvoje kniha, tedy od roku 2019, mluví otevřeněji?

Ano, ale to je patrně jen můj dojem. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že předtím jsem se běžně setkávala s těmihle otázkami: Co děláš? Máš děti? To jsou ty nejzákladnější otázky, které člověk dostává, když se s někým seznamuje. A když jsem nakonec řekla, že nechceme mít děti, rozhostila se taková podivná atmosféra. Někdy se mě ptali: A proč ne? A na to jsem musela odpovědět. Od té doby, co vyšlo Nikdy, nikdy, nikdy, se mě už nikdo neptá. Ale to neznamená, že ty otázky nikdo neklade nebo že je supersnadné říct: Nechci mít děti. Pro mě to rozhodně snazší je.

Zatímco tahle kniha pojednává o tématu, o kterém se nemluví, Sakra, sakra, sakra popisuje stav, který všichni známe, skoro všichni si uvědomujeme, že takhle to je — že se matky v honbě za tím, aby rodina skvěle fungovala, podřizují tlaku a jsou obecně přetížené. Ty se zaměřuješ na Brittin hněv, naštvání. I na tom spočívá tabu? Alespoň v Norsku, kde není běžné se nahlas rozčilovat? Je podle tebe důležité, aby se o tom mluvilo?

Ano, i proto jsem tu knihu napsala. Protože naštvaná žena je něco zakázaného. Jenže vřelá a hodná žena — to je utopie. A když se žena naštve, tak si vyslouží poznámku typu: Jo, ty jako menstruuješ? Holčičky se odmalička dozvídají, že mají být hodné a že smějí plakat, zatímco kluci mají být drsní, ti plakat nesmějí, ale smějí se naštvat. Ty se naštvat nesmíš, ty jsi přece roztomilá. Tohle mi utkvělo už v dětství, takže to pro mě nese určité tabu. Naštvané ženy představují problém. Sama je nemám ráda.

Nikdo je nemá rád. Jenže člověk se občas potřebuje naštvat.

Teď už to taky chápu a takhle vznikla postava Britt. Britt je příšerně naštvaná. A mě na začátku napadlo: Ty jsi mi ale protivná. Ale teď už ji mám ráda, moc. Zaslouží si v životě to nejlepší, i když všechna její rozhodnutí neschvaluju a neschvaluju ani to, že svůj vztek tak dlouho potlačovala. Myslím, že už dávno měla říct své rodině i kamarádům: Koukejte se sebrat! Ale neudělala to právě kvůli tomu, že vztek podléhá tabu.

Ve čtenářských recenzích se často objevuje postřeh, že se čtenářky nedokážou s hlavními postavami ztotožnit, protože jsou jim nesympatické.

Neměla jsem v úmyslu vytvořit nesympatické postavy, ale vlastně mě to nepřekvapuje, že je někdo za ně považuje. Ale v případě Nikdy, nikdy, nikdy jsem měla strach. Říkala jsem si: Teď mě začnou všichni nenávidět.

Ale to se nestalo. O Sakra, sakra, sakra píše Leif Bull, že se snadno čte, je vzdušná a přitom angažovaná. Já mám skoro pocit, že je vzdušná až moc. Její poselství je přece úplně zjevné. Sleduješ tuhle tendenci ve svém psaní dál, vybrala sis zase nějaké snadno definovatelné společenské téma a prostě a jednoduše na něj ukážeš prstem? O čem je poslední kniha Det er ingen som passer på oss (Nikdo na nás nedává pozor), která vyšla nedávno v Norsku?

Tahle kniha tematizuje násilí v partnerském vztahu. Dospělá žena dostane zčistajasna esemesku od svého prvního kluka, ve které se jí ptá: „Vzpomínáš si, jestli jsem se k tobě někdy choval násilnicky?“ A ona mu nejdřív odpoví, že už si nevzpomíná, a pak začne vyprávět o tom, jak tohohle kluka Mathiase potkala v šestnácti letech a co bylo potom. Nechci spoilovat, protože ta kniha možná vyjde i tady, tak jen napovím, že mu pak napíše ještě jednou.