Jak se točí obrazy moravského folkloru

Když Jaroslav Smutný ve svém rozhlasovém portrétu vzpomíná, jak začínal se sběrem lidových písní, zmíní, že mu jako návod posloužil film Zítra se bude tančit všude, propagandistický kousek podle scénáře Pavla Kohouta z roku 1952, v němž nechybí masové taneční scény, dobové herectví, uvědomělí mladí svazáci a svazačky ze souboru lidových písní a tanců ani záškodník, z něhož se následně vyklube prospěchářský emigrant a zrádce komunistického Československa.

K hudbě Jaroslava Smutného doma vedli odmalička, během studia na vysoké škole se stal kontrabasistou cimbálové muziky souboru Vlajka mládí (nyní brněnský soubor Javorník). Tento mládežnický, politicky laděný spolek se podle pamětníků proměnil z „budovatelského“ na „folklorní“ pod vlivem propagandistického snímku, který členstvo souboru inspiroval k výletu na Valašsko, pátrání po lidové hudbě a následně ke vzniku vlastního repertoáru.

Ve folklorním hnutí našel Smutný i svoji manželku a celoživotní spolupracovnici Vlastimilu Ventrubovou, zpěvačku a tanečnici Moravského souboru lidových písní a tanců. Smutný měl hudební sluch a ovládal notový zápis, zatímco Vlastimila zapisovala při jejich pátrání po lidových písních text. Dokázali společně zaznamenat hudbu z nejrůznějších míst, kde jako rodina působili. Ať už to byla Handlová na středním Slovensku, kde Smutný pracoval coby stavební inženýr a kde s Vlastou založili Soubor lidových písní a tanců Priemstavák, pro nějž sesbírali písně přímo z okolí. Nebo Veselí nad Moravou, kde se Smutní usadili natrvalo v roce 1960.

Dokument jako mozaika

Ve veselském kině Morava měl v neděli 27. září premiéru dokumentární film Smutný z Veselí autorského tria Daniely Evjákové (režie), Veroniky Prachařové (kamera, střih) a Antonína Doboše (produkce), který byl věnován celoživotní práci Smutného; působení ve folklorních souborech Lučina, Prespolan, Radošov, sběru písní a jejich vydávání ve zpěvnících i vlastní tvorbě.

Téměř dvouhodinový dokument je mozaikou, která k sobě skládá jednotlivé životní etapy Jaroslava Smutného, stejně jako osobité rysy jeho osobnosti. Smutný už jako osmdesátník neúnavně zpívá, hraje na klavír, návštěvám svařuje silnou kávu podle vlastního receptu, mlsá makovec, vanilkový pudink či prosté kůrky chleba s medem, jezdí na kole za každého počasí a především vzpomíná, vypráví i pábí. Sběr lidové hudby pro něj byl napínavější než detektivní pátrání. Prováděl ho neortodoxním způsobem, z čehož vstávaly vlasy na hlavě jak etnografům a muzikologům, tak jeho kolegům z hudebních souborů a kapel. Tyto momenty zachycuje i dokument. Ve scéně při nahrávání alba Písně pod Radošovem zpívané se Smutného ptá jeho syn Aleš, když se jim stále nedaří správně zaznamenat jednu z písní: „Kde jsi vzal ten A dur?“ „To jsem si tam teď přidal,“ reaguje jeho otec a trvá na tom, že se píseň natočí ve verzi, která se mu líbí víc a do které zasáhl. Podobnou zkušenost s ním měli i kolegové muzikanti, třeba primáš Horňácké cimbálové muziky Martin Hrbáč. V areálu dnes už většinou opuštěných veselských železáren, podniku, jehož zaměstnanci od šedesátých let minulého století do velké míry formovali i společenský a kulturní život, včetně toho folklorního, vzpomíná, jak se s Jaroslavem Smutným přeli o podobu písní, kdy Smutný často hrál tak, jak chtěl a jak se mu líbilo.

Způsob, jakým písně s manželkou sbírali, si osvojili v polovině padesátých let. Jelikož v té době neexistovaly magnetofony, museli navštívit zpěváky a zpěvačky u nich doma, nutili je stále dokola zpívat lidové písně a zaznamenávali je na papír. Jaroslav Smutný v dokumentu ukazuje papírové krabice, v nichž měl uloženo na čtyři tisíce písniček. Psal na to, co měl zrovna po ruce, nejeden zápis vtěsnal mezi kolonky stavební dokumentace, které měl jakožto projektant k dispozici. Pamětníci, zpěváci a zpěvačky, nebyli často ochotni zpívat na povel, Smutný se k nim musel pozvat na návštěvu i s dalšími hudebníky, zajistit pohoštění, víno a nastolit atmosféru, ve které se lidé uvolní a nebudou se ostýchat zpívat a tančit. Podobným způsobem se mu podařilo zachytit točivý lidový tanec veselská sedlcká u jedné z posledních pamětnic. Záznam pořídil v jejím maličkém panelovém bytě, kdy s sebou vzal i celý dětský folklorní soubor.

I díky tomuto přístupu například zachytil ve zpěvníku Keď som já z mojho kraja do Ameriky zberal (Veselí nad Moravou, 2006 — spoluautorka Vlastimila Smutná) fenomén lidových písní, které se vztahují k odchodu a pobytu moravských krajanů v zámoří. Stejně svérázný byl jeho přístup ke zpěvu, hraní i výuce v souboru. Nevyučoval zpívat děti podle not, ale zpaměti a podle sluchu. Před ustálenými formami lidových písní zanesených v notách preferoval vlastní intuici a hravost.

Dokumentaristika in situ

Snímek představuje Smutného z různých úhlů — nedotknutelnou poučující autoritu, vyprávějící o moudrosti zemědělské kultury uložené v lidových písních, pamětníka zásadních historických událostí otevřeného v osobním vzpomínání, ale i jako vtipného společníka. Nechyběl mu ani nadhled a ironie, s jakou líčil umělé udržování lidových tradic a jejich současnou snahu o kříšení a znovunastolování a předávání novým generacím, na kterém se podílel. Čím vším může být folklor pro nejmladší generaci, ukazuje letošní videoesej Volklore Viktorie Štěpánové z katedry CAS FAMU, oceněný studentským Oscarem v kategorii alternativa nebo experiment. Mladá filmařka zbavuje lidové zvyky a tradice vážnosti, v nadsázce je uchopuje vizuálními prostředky sociálních médií jako TikTok nebo Instagram a poukazuje na vyprázdněnost a povrchnost online světa stejně jako na umělé udržování tradic. Rituály jsou ve videu zpeněženy, obrat k folkloru se stává vizuálním ozvláštněním, prostředkem, jak získat sledující a zařadit se mezi bizarní a kontroverzní obsah, s nímž je možné ve světě sociálních sítí uspět.

„Většinu mého dosavadního života folklor doprovází,“ říká střihačka dokumentu Veronika Prachařová. „Momentálně jsem členkou blatnického folklorního souboru Svodnica a zároveň působím jako jedna z vedoucích dětského folklorního souboru Vavřínek. Deset let jsem také byla členkou horňáckého ženského sboru Oskoruša. Folklor je něco, co je mi tak nějak blízké odjakživa.“

Podle ní vznikl film spontánně a živelně, když přišla natočit několik záběrů z natáčení CD Písně pod Radošovem zpívané, které ve veselské ZUŠ během covidových let natáčel Jaroslav Smutný mimo jiné i s jedním ze svých dětí, houslistou a primášem cimbálové muziky Alešem Smutným. Zdálo se, že nelze zůstat u záběrů z nahrávání, filmařský tým začal Jaroslava Smutného navštěvovat u něj doma, mluvit s jeho blízkými a lidmi, které ovlivnil a formoval, pátrat v archivních materiálech, rekonstruovat zkoušky se souborem a do stohodinového materiálu nakonec vložil i animace. V dokumentu, který vznikal bez podpory institucí, se zápalem pro věc (tedy na podobném principu jako celoživotní odkaz Jaroslava Smutného), se podílela komunita kolem folkloru z Moravy a Slovenska i místní z Veselska. Debata s tvůrci po premiéře se proměnila do vzpomínání a sdílení zážitků s nedávno zesnulým Jaroslavem Smutným. Dokument, který není dokonalý po technické a ani dramaturgické stránce, není jen projevem „lokální“ kinematografie. Ačkoliv v něm přes jeho stopáž mnohé chybí, například hlubší reflexe vztahu folkloru a režimu komunistického Československa nebo dostatek prostoru pro manželku a spolupracovnici Jaroslava Smutného Vlastimilu, je snímek záznamem o umělecké svobodě jeho protagonisty i samotného tvůrčího týmu. Dokazuje, že věnovat se hudbě, pořádat kulturní akce, scházet se byť v malé komunitě nebo točit vlastním tempem, stylem a dostupnými prostředky dokument o tom, na čem vám záleží, má v dnešní době, která na jedné straně přeje především excelentním výkonům a zároveň čím dál tím méně podporuje kulturní instituce, smysl jako málo co.