Zázraky Václava Jamka

Václav Jamek je v kontextu české literatury výjimečným zjevem, dalo by se říci zjevením. Pro nás, kdo jsme začínali brát rozum na sklonku devadesátých let minulého století, jeho jméno vyzařovalo auru skutečného zázraku: byl to Čech, který napsal knihu ve francouzštině a obdržel za ni jednu z nejvýznamnějších francouzských literárních cen, Prix Medicis. Bylo to v roce 1989.

Takový kousek se nepovedl ani Milanu Kunderovi, který tuto cenu také kdysi dostal, jenže v kategorii překladu. Jamkův autobiografický esej Traité des courtes merveilles (Traktát o stručných zázracích, 1989) obstál v soutěži s domácí francouzskou produkcí, a to nebyl Jamek žádný emigrant. Studoval tři roky na francouzském gymnáziu a absolvoval pětiměsíční stáž v Paříži. To je vše. Svou knihu napsal v Československu, za železnou oponou.

Zjevením, i když v jiném slova smyslu, byl pro mne také Jamkův soubor esejů Duch v plné práci, který vyšel v Torstu v roce 2003. Že se v naší zemi, kde erudice jde jen málokdy ruku v ruce s literárním talentem, lehkostí a šarmem, mohlo něco takového urodit, mne naplnilo nadšením. Zároveň jsem nechápala, proč není Václav Jamek od hlavy k patám omotán vavříny. Nějaký ten věnec na něm, pravda, dnes už visí, ale je to nepoměrně málo vzhledem k vzácným zásluhám, mezi nimiž bych jmenovala především zásluhu přesného myšlení, zásluhu přesného vyjadřování a zásluhu vlastní, osobité cesty.

Jamkova výjimečnost se pojí s pověstí osobní nepřístupnosti, někdo by řekl hrdosti, jiný povýšenosti, jež v české společnosti provází tohoto spisovatele a ceněného překladatele. Ať už se zakládá na pravdě, nebo ne, lze pro ni najít dost důkazů i v jeho psaní, především v ostrých, až jízlivých postřezích, které lze ovšem interpretovat i jako zápas o sebezáchovu v prostředí, jehož vlivu je těžké se ubránit.

V této souvislosti je třeba říci, že tato úvaha nad Jamkovou poslední knihou Rok s ostatními sirotky měla být původně rozhovorem, autor však na opakované výzvy nereagoval. Námahu jsme si mohli ušetřit, stačilo pozorně si přečíst úvod: „Veřejnosti nic nedlužím a umřu klidněji, když nedostanete možnost poznat nahotu, jak ji ukázat nechci; i když netvrdím, že nechci vůbec. Když to nešlo v posledních desetiletích mého vezdejšího života, rád bych, aby po mně i do nebytí někdo toužil, jako jsem po některých mrtvých autorech toužil já, protože toho byli hodni.“

Mladší a starší Já

Próza Rok s ostatními sirotky vychází po dlouhé odmlce a je to kniha bilanční. Václav Jamek se v ní vrací do přelomového roku svého života, na hranici dětství a dospívání, kdy byl spolu s mladším bratrem a sestrou umístěn do dětského domova v Horních Počernicích. Rozhodnutí učinil otec, který zůstal po matčině náhlé smrti s dětmi sám. Jeho rozporuplná osobnost a Jamkův vztah k ní je jedním z hlavních motivů textu. Stejně jako chybění matky, přetavené v chybění lásky jako takové.

Jinak, stručně řečeno, Jamek popisuje poměry v dětském domově, své spolužáky, soudružky vychovatelky a svou proměnu z poslušného, přecitlivělého dítěte, které touží podřídit se „paedagogickému řádu“ a být za to odměněno láskou („něha mi chyběla zoufale, ale ještě pořád jsem ji čekal v přiměřeně prosté podobě od dospělých“), v dospívajícího chlapce, který se naučí nejen používat humor jako zbraň, ale také vnitřně nesouhlasit, nedůvěřovat dospělým, a dokonce i nenávidět. Odtud pak už je jen krok k mládenci, který by možná skončil tragicky, nebýt zásahu štěstěny, která jej v druhé polovině šedesátých let vyslala na francouzské gymnázium v Dijonu.

Metamorfóza se odehrává uvnitř a je postupná, hrdinova probouzející se a ne dosud úplně vědomá sexualita, která se orientuje k chlapcům, je tu pouze jedním z aspektů jeho komplexní „jinakosti“.

Z roku 1962, který tvoří rámec vyprávění, autor odbíhá v čase dozadu i dopředu, staví věci do kontextu, zabíhá do různých úvah a překmitává do poezie: „K večeři byl oslnivě bílý tvaroh s mžitkami pažitky…“ Nebo: „V lince 5 má Praha živorodou osu prošpikovanou kamínky, na kterých skřípe nůž jako na ovčích játrech postižených motolicí. Praha vyrůstá ze své živorodé osy a na konci má zvědavou hlavičku, Strahov, šťastné místo strachu.“ Jamek je básníkem, ale také, jak píše sám o sobě s odkazem na dětství, „věčným detektivem stiženým potřebou shledávat souvislosti“. Rok s ostatními sirotky je textem-hrou na pomezí autobiografie, románu a eseje.

Ve francouzštině existuje pěkný výraz „se pencher sur quelque chose“, doslova „sklánět se nad něčím“. Je to ve smyslu podívat se na něco zblízka, s péčí, možná i se soucitem. Jedním z pozoruhodných rysů Jamkovy knihy je, že nad dvanáctiletým hrdinou se tu sklánějí hned dva lidé. Text, který Václav Jamek nyní publikoval, totiž vychází z fragmentů, které začal psát ve svých dvaceti sedmi letech, tedy před více než čtyřiceti lety.

Dnešní Jamek na texty toho mladého muže, který si leccos pamatuje lépe, ale zároveň je ještě plný „emotivních křečí“, prudkého vzdoru („na vašich parcelách mohou stát jenom křivé barabizny ducha, mí nejmilejší“) a odhodlání („Ať se vám to líbí, nebo ne, nemám v této chvíli žádnou pochybnost o své genialitě“), navazuje, doplňuje je, ale také s nimi polemizuje: „Mám však nad tím mladým mužem přece jen jistá práva,“ píše dnešní Jamek. „Zejména právo silnějšího, protože jsem ho přežil. A mám také poslední slovo, což je trochu smutné. Proč nemůže mladík milostný, jímž jsem byl, rozhodnout o mém výsledném bytí či nebytí?“

Dar určený jiným

Nejen dva autoři, také dvě Jamkovy autobiografické knihy Rok s ostatními sirotky a Traktát o stručných zázracích spolu rozprávějí napříč desetiletími. Česky psané vzpomínky jdou ke kořenům myšlenek, které táhnou hlavou autorovi Traktátu, ke kořenům jeho emocí, stavů, s nimiž se potýkal, k tomu, co jej z hloubi formovalo. Lze bez nadsázky říci, že Václavu Jamkovi, vyrůstajícímu ve složitých podmínkách, zachránily život dvě věci: francouzský jazyk a studium na gymnáziu v Dijonu, kam byl vyslán šťastnou náhodou či zásahem prozřetelnosti v roce 1966. V Traktátu píše:

„Objevil jsem francouzštinu ve věku, kdy většinou objevujeme lásku […]. Ale hlavně a především jsem se díky francouzštině zbavil naivity ducha. […] jeho vzestup, jeho ustanovení v jiném jazyce mi dalo svobodu vyjádřit, co cítím, poprvé od dětství již nadobro pohřbeného dát výraz té skandální křehkosti, jíž se říká citlivost a kterou jsem se rozhodl zazdít na svém nejspodnějším dně.“

Rozkročenost mezi dvěma jazyky, svou zvláštní „lingvistickou situaci“, však Jamek nevnímal jen kladně, byla také ztělesněním jeho vydělenosti, rozpolcenosti a izolovanosti v obou prostředích. Je výrazem jeho pocitu, že svět není stvořen pro něj, že je z něj „systematicky vyhošťován“. Zároveň se ve světě odmítá usadit, třebaže po něm touží.

„Všechno je dar, ale určený jiným rukám, a pokud se něco dostane ke mně, je to jen omylem. Nutím se důvěřovat, neboť mám důvěry zapotřebí, ale zároveň se své důvěřivosti bráním a zbavuji se toho, čemu důvěřuji“ (Traktát).

V Roku s ostatními sirotky můžeme sledovat, jak se tento životní pocit bytí „mimo“, za každých okolností a napořád, rodil. A jak se také rodilo autorovo přesvědčení, že z tohoto „nebytí“ může být spasen láskou. Ovšem jen přechodně, nikdy natrvalo.

Možnosti záchrany

Duše je u Jamka spasena skrze tělo a naopak, něžnost je transcendentní, stejně jako touha.

„Moje tělo je moje duše. Moje tělo a moje duše se liší a jedno jsou. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohlo tělo duši pomáhat? Jak by mohlo tak bezprostředně měnit její stav? A nepomáhá také duše tělu, když mu vdechuje hněv a strach a hrdost a odvahu? Je touha věc těla, duše nebo ducha? Netýká se všech tří zároveň? […] Proč duši tolik deptá, když tělo nikdo nehladí? Proč hladit po duši nestačí?“ (Rok s ostatními sirotky).

Pokud se Jamek v Traktátu do jisté míry odhalil, bylo to díky francouzštině, v níž byl poprvé schopen vyslovit věci, jež by prý v češtině nikdy nevypustil z úst. Zdá se, že tato bariéra se během posledních desetiletí rozplynula. Ve své poslední knize píše mateřským jazykem o těch nejintimnějších věcech a píše o nich poprvé. Na rozdíl od Traktátu je Jamkova nejnovější kniha také měkčí a soucitnější. Ano, je tu stále jeho sarkastický humor, ale zásadní průlomy přicházejí zvenku, ze setkání s druhými lidmi. Traktát je myšlenkově a stylisticky brilantní kniha, ale chvílemi může být až ubíjející ve své sebestřednosti. Každá věta se tu vine kolem já, jež konečně našlo svůj hlas, vše je tu řadou zrcadel. Já je začátkem a koncem, posledním obzorem a jeho napjatý monolog je v určité chvíli pouze přetržen, nikoli uzavřen.

V Roku s ostatními sirotky se Jamek také zabývá sám sebou, čteme tu ale hlavně o tom, jak do jeho světa zasáhli druzí. Vychovatelky nenaplněným příslibem něžnosti, ředitel ústavu svou hloupostí a surovostí. A především otec, jehož složitou osobnost Jamek interpretuje s pochopením a nakonec i soucitem. A matka, která je přítomna v tělesných vjemech, v paměti těla a v pocitu chybění.

Autorův postupný přerod z přizpůsobivého dítěte v podezřívavého kritika dospělých byl nakonec rovněž dokonán zásahem zvenku, a sice útěkem tajemného spolužáka Zeliny, který byl zanedlouho dopaden u Kročehlavského rybníka a přiveden zpět do domova, kde se mu ředitel veřejně vysmál. Byl to „jeden z nejhnusnějších výlevů, jaké jsem kdy zažil“, píše Jamek. „Zelina zesměšněný před světem už nikdy nic nedá najevo. Na ubohost lidí nebude reagovat. Věděl jsem, že právem. Žádné elektrošoky, žádná lobotomie, ubohost lidí úplně stačí. Ale uvědomovalo si tupé hovado, které tu dělalo ředitele, že svým projevem nás urazilo všechny? A kdo si to uvědomoval z nás, které urážel a ponižoval?“

V tu chvíli vzal prý veškerý Jamkův respekt k takzvaně dospělým lidem navždy za své. Přestává je brát vážně a začíná metodicky zkoumat dostupné zbraně: ironii, paradoxy, antifráze, dvojsmysly, falešnou naivitu, suchou neochvějnost. Vstřícné dětství je pohřbeno. Chlapec se uzavře, začne se vzdalovat, odtahovat, nedůvěřovat.

Traktát o stručných zázracích byl velkolepým vykročením z této situace, umožněné francouzským jazykem. Hodně se toho prodralo na povrch, ale hodně také zůstalo skryto, zašifrováno do košatých úvah a nekonečných vět. Jamkova poslední kniha Rok s ostatními sirotky je přes svou stylistickou hravost velice upřímná. Je také uvolněná. Z té rozpravy staršího a mladšího Já nad chlapcem, jenž je oba předcházel, je cítit smíření, nejen dvou jazyků. Možná je ta kniha nejen návratem do dětství, ale také jakýmsi návratem domů.