Poznámky z Ukrajiny II: Byl jednou jeden dům

Drony a rakety zasáhly většinu velkých ukrajinských sídlišť ze sovětské éry. Vlastníci se nepřítelem poškozené paneláky snaží opravit, ale jde to pomalu. Válka je dlouhá a dotací na rekonstrukce ubývá. Pozastaven je i národní program GreenDIM, který společenstvím vlastníků nabízel pokrytí až tří čtvrtin nákladů na solární elektrárny, tepelná čerpadla a generátory, tedy na technologie nutné k přežití, když uhodí dvacetistupňové mrazy a domy kvůli bombardování ztratí napojení na veřejnou energetickou infrastrukturu.

Lvovský Sychiv, mega sídliště pro 120 tisíc obyvatel, potřebuje miliardové investice. Domy tu vyrostly v sedmdesátých a osmdesátých letech a většina z nich volá po rekonstrukci. „Bydlím ve druhém patře, jsou tam dva pokoje. Když zazněla siréna, zrovna jsem mířil do krytu,“ ukazuje na fasádu paneláku Oleh Dembickyj, předseda sdružení vlastníků, které je majitelem domu v Chotkevyčově ulici číslo 56. „Zničena byla všechna okna i velká část dveří. Měli jsme i dost zraněných a bohužel, Viktora ty trosky zabily.“

Postavíme si lepší Ukrajinu!

Panelák drasticky poničila okřídlená raketa. Konkrétně střela Ch-101 s plochou dráhou letu, kterou vypálil ruský strategický bombardér Tu-95MS. „Obnova domu nás stála miliony hřiven,“ pokračuje ve vyprávění Dembickyj. „Viktorův život ale obnovit nedokážeme.“ Viktor Kobzystyj byl ve špatný čas na špatném místě, jak říká jeden český frazeologismus. „Měli jsem tu sousedku, která pořád sedávala v kuchyni, ale krátce před dopadem rakety začal její pes tak kňučet, až paní donutil vyjít z bytu ven. Z té kuchyně skoro nic nezbylo,“ vypráví předseda družstva o ženě, která měla víc štěstí než Viktor.

Basketbalista Viktor Kobzystyj reprezentoval Ukrajinu na evropských basketbalových šampionátech, doma hrál za Kyjev či za Mariupol, přičemž to kdysi zkusil také v týmu ruské Samary, aby pak paradoxně zahynul pod ruskou raketou. Bylo mu jen čtyřiačtyřicet let a zanechal po sobě manželku a dva syny.

Je to sériový panelák vyprojektovaný v Moskvě takzvaným Ústředním výzkumným a projekčním ústavem bytových a veřejných budov a tady v Sychivu byly stavěny především domy typu 111-84. Většina z baráků sovětský šat zatím nesvlékla. „Na všem špatném je i něco dobrého, díky raketě jsem mohli dům kompletně rekonstruovat, vyměnili jsme inženýrské sítě, udělali zateplení i novou fasádu,“ vysvětluje Dembickyj. V ostřelované zemi je nyní všude slyšet: „Když nám něco zničíte, postavíme to znovu, a lépe. Postavíme si lepší Ukrajinu.“ Letos opravený devítimetrový panelák září žlutě a modře, s okolní sovětskou šedí je to výrazný kontrast.

Války začínají v hospodách 

Ptám se na hospodu, jenže na lidovou sídlištní pivnici tu prý nemám šanci narazit. Služby nabízí pouze luxusní restaurace Riviéra, tak se raději spokojím s plechovkou lvovského piva z pouličního stánku přímo v ulici Hnata Chotkevyče. V Ostravě jsem před lety občas sedával u půllitru se spisovatelem Hnátem Daňkem (1959—2017), proto chci vědět, jak se ukrajinský Hnat dostal do cechu písmáků.

Hnat Martynovyč Chotkevyč (1876—1938) vyšel v Československu pouze jednou, a to za pražského jara 1968, když jeho román Zbojnické léto z roku 1911 vydalo nakladatelství Svět sovětů. První povídku otiskl v roce 1897 ve lvovském časopise Zorja, přičemž Lvov tehdy patřil mezi hlavní města korunních zemí Rakouska-Uherska. Stejně jako Praha, Brno, Opava, Graz, Sarajevo, Záhřeb, Černovice nebo Terst. Chotkevyč žil ve stejné monarchii jako Josef Svatopluk Machar, Otokar Březina nebo F. X. Šalda, kteří v roce 1895 přišli s Manifestem České moderny. Byl to vlastně kolega ze střední Evropy.

Spisovatel, který dal jméno ulici, v níž explodovala ruská raketa, miloval Karpaty a o huculských zbojnících psal podobně jako Ivan Olbracht. V roce 1938 se ale stal obětí stalinského teroru, NKVD ho odsoudil k smrti a popraven byl 8. října téhož roku. Chotkevyč píše v románu o hospodských rvačkách, přičemž právě v mužských pranicích hledal i počátek vojenských konfliktů.

Zuřivě bojovali Huculové. Ruce se zasekly do těla. Lavice a stoly, které přišly těm dvěma do cesty, se tříštily. Dvě medvědí těla kroužila jizbou, opřela se o velký stůl, zapraskal.
Krčma se dívala na zápas se zatajeným dechem. To nebyl zápas, to byla bitva na život a na smrt.
Někdo musí dnes zemřít.

(Hnat Martynovyč Chotkevyč, Zbojnické léto, přeložili Ludmila Zilynská a Jan Vladislav)

V protiraketovém krytu

Sto metrů od stánku s potravinami a alkoholem stojí základní škola a lyceum Orijana. Z blízkého paneláku, který tu 29. prosince 2023 vážně poničila raketa, na předchozí varovný letecký poplach reagovala jen malá část obyvatel. Ve Lvově se do krytů nechodí tolik jako v Oděse nebo Kyjevě, i když také tady mají civilní oběti. Dospělí mohou sirény ignorovat, je to na jejich vůli. Za životy nezletilých zodpovídají učitelé, potažmo ukrajinský stát. „Bezpečnost dětí je úplná priorita, takže během výuky je protiletecký kryt pod školou vyhrazen pouze pro ně. Veřejnosti je přístupný až pozdě odpoledne, v noci anebo o víkendech a o prázdninách,“ vysvětluje před vstupem do krytu Iryna Koropecka, ředitelka lycea Orijana.

S dětmi musejí kantoři do podzemí i několikrát v týdnu, četnost poplachů se v posledních měsících dramaticky zvýšila. Do úkrytu vcházíme starým schodištěm, které pamatuje Sovětský svaz. První místnost tvoří ohřívárna. „Tohle nejsou skutečná kamna, jen buržujky,“ poznamená ředitelka. Jsou to kovová kamínka bez šamotové výplně, takže se plech rychle rozpálí, ovšem stejně rychle také vychladne. Topí se v nich dřevem. Už víc než sto let jsou buržujky symbolem přežití v krizových a válečných podmínkách – jde o vynález z éry občanských válek po bolševické revoluci v roce 1917. Kamna mají baňatý tvar a jsou nenasytná na palivo. A nenažraní a tlustí byli podle bolševické ideologie i továrníci, proto také název buržujky.

Buržujky však zachraňují životy i během rusko-ukrajinské války. „Pokud se ve škole neučíme, lidé z okolí si tu při nějakém delším výpadku energií mohou uvařit čaj, jednoduché jídlo anebo se jen ohřát. Když v zimě celý den trpíte v bytě chladem, tak je to důležité místo, zvláště ve dvacetistupňových mrazech,“ vysvětluje Iryna Koropecka. Kolem dvaceti pod nulou bylo i nad ránem 29. prosince 2023. „V den, kdy naši školu zasáhla ruská raketa. Naštěstí jsme měli zimní prázdniny, takže dětem se nic nestalo,“ líčí jeden z největších ruských útoků na Lvov. Rusové na město vypálili hned patnáct raket a škola byla zčásti srovnána se zemí.

V tom okamžiku se stalo něco hrozného

Pokračujeme do hlavní místnosti, která je vybavena barevnými lavičkami. Místo je tu pro každé dítě, škola má dvanáct ročníků a na malých stolečcích vidím zasedací pořádek. Tady sedí třída 1. C, vzadu zase třída 12. B. „Během poplachů se v krytu moc nenaučíme. Musí se tu vejít až patnáct set lidí, všechny děti i jejich učitelé, a to už je velký hluk, a dost hlasitá je i ventilace.“ Když sirény ohlásí poplach, obvykle skončí za patnáct až třicet minut, ale může trvat i hodiny. Červená výstraha před raketovým útokem (dronové nebezpečí symbolizuje žlutá barva), která vyskočí z mobilu na každého Ukrajince díky aplikacím Alert! Air Raid Alert Map of Ukraine, oznamuje start ruské stíhačky, například stroje MiG-31K, který vynáší do vzduchu rakety Kinžal s doletem až dva tisíce kilometrů. A protože nelze předem určit, jaké budou mít střely cíl, končí vzdušný poplach až po opětném přistání ruského letounu.

Děti, které neviděly letadlo

Poslední část krytu pod lyceem Orijana je nová, vybudovaná až při rekonstrukci školy po ruském náletu. S obnovou pomáhali zahraniční donátoři, třeba Nadace Howarda G. Buffetta (HGBF) vyměnila asi tři sta zničených oken a Norská rada pro uprchlíky financovala okenní a dveřní parapety. „A jeden Francouz vyjel na kole ze své domoviny, aby cestou do Lvova nasbíral peníze na vybudování dalšího protileteckého krytu pod školou, což se mu podařilo. Kde teď stojíme, byla jen hlína, ale už máme nový úkryt.“

Když z krytu vycházíme, ředitelka ukáže na cihlové stěny školy: „Co je z červených cihel, to muselo být znovu postaveno. Co mohlo zůstat stát z původní školy, to je z bílých sovětských cihel, takže rozsah škod je nyní dobře vidět. Chystáme se ale na zateplení a novou fasádu, která jizvy zakryje.“ 

Vstupujeme do prvního patra školy, do jedné ze tříd, kterou detonace zcela zničila. „Raketa všechno rozmetala, celou čelní stěnu i podlahu, a stejně tak i sousední třídy,“ vypráví Vira Prychidko, učitelka prvňáčků. Kantorka tělem i duší, jež získala titul Úspěšný učitel, kterým se může pochlubit jen elita učitelů z města, v němž žije asi tři čtvrtě milionu lidí.

„Bydlím asi dvacet kilometrů od Lvova, a jak jsem uviděla tu zkázu, strašně jsem brečela. Výbava i výzdoba třídy, to byla letitá práce dětí a jejich rodičů,“ vypráví Prychidko. Ve třídě probíhá hodina angličtiny a některé děti hlasitě zdraví: „Hello!“ Kombinace fialové a modré barvy školních uniforem působí optimisticky, a stejně tak i úsměvy dětí. Je jim šest nebo sedm let, válka trvá pětapadesát měsíců, čtyři a půl roku, a když v únoru roku 2022 začala, byly letošním prvňáčkům dva roky či ještě méně. Lvovští prvňáčci nevědí, jak vypadá dopravní letadlo na nebi, ale možná v oblacích spatřili dron nebo raketu. Téměř denně slyší sirény, ale nejsou to starověké řecké pěvkyně, nýbrž hlas ruských útočníků. Antické sirény lákaly námořníky do smrtících pastí, a i ječící alarm oznamuje blížící se zkázu, která může přinést i záhubu.

Panelová džungle

„Potřebujeme co nejvíce energeticky soběstačných domů, aby se obyvatelé paneláků nemuseli třást zimou,“ říká starosta lvovské městské části Sychiv Andrij Zozulja před patnáctiposchoďovým věžákem v ulici Červené kaliny číslo 40. Je to běh na dlouhou trať. „Zatím máme v obvodu je čtyři takové paneláky, to je strašně málo,“ lituje.

Až když vyjedeme výtahem na střechu zaplněnou fotovoltaickými panely, které napájejí sluneční elektrárnu v domě, tak plně pochopím slovní spojení „strašně málo“. Sychiv je obrovské sídliště, pod námi vidím zdánlivě nespočítatelnou změť paneláků, kterým vévodí snad až dvacetipatrové věžáky kolem řeckokatolického kostela Narození Panny Marie z roku 2000, před nímž o rok později kázal papež Jan Pavel II. Zlaté kupole chrámu výrazně kontrastují se zanedbanou panelovou šedí a bílými dekoračními cihlami ze sovětské éry. Je to panelová džungle, jak se v Československu přezdívalo těm největším sídlištím.

„V parku máme největší tržnice ve Lvově, nahoře vidíte fotbalový stadion postavený pro fotbalové mistrovství Evropy,“ ukazuje starosta Zozulja ze střechy věžáku.

„Od blackoutů nás zase může uchránit slunce a tepelná čerpadla,“ říká starosta. Na energetickou soběstačnost domu číslo 40 v ulici Červené kaliny přispěli němečtí partneři a dotace z Kyjeva a lvovské radnice. Válka však stojí pořád větší peníze a ve státní pokladně je zároveň zatnuta sekera. To už sedíme nad obědem v pozdně socialistickém nákupním centru Zubr v centru čtvrti Sychiv. Podává se rybí paštika, boršč a varenyky čili pirohy neboli plněné taštičky.

Dusno na chodbách paneláků

„Upřímně řečeno, nemáme za co koupit palivo,“ oznámila v polovině října společnost provozující ve Lvově městské minibusy alias maršrutky. Dotace vyschly, řidiči nedostávají plat a dopravce omezuje spoje. Peníze přestal stát posílat i do Centra sociální péče Džerelo, která poskytuje pomoc pro více než pět tisíc lidí z řad zdravotně postižných, veteránů, bezdomovců i dalších zranitelných osob. Prachy schází úplně všude.

„Asi je třeba světu pořád připomínat, že na Ukrajině máme válku. A ve válce je všechno jinak. I samospráva, takže celá třetina z rozpočtu měst, tedy i z obvodu Sychiv, musí být podle zákona investována do podpory armády,“ líčí u oběda starosta Andrij Zozulja. „Munice a zbraně, to se řeší na vyšší úrovni, o to se nestaráme, ale kupujeme pro armádu automobily i drony. Zajišťujeme maskovací sítě a mnoho dalšího, ale také se podílíme na vystrojení a vybavení vojáků odvedených na frontu z naší čtvrti.“ A ta třetina v rozpočtu zatraceně schází.

„V mém obvodu není jediný panelák, ve kterém by nebyl doma někdo, kdo právě teď bojuje na frontě,“ přemítá starosta Sychivu. Ve válce je aktuálně nejméně třicet tisíc mužů ze Lvova. „A také neexistuje dům, ve kterému už někdo ve válce nezahynul,“ pokračuje. „Na ulicích Lvova moc válku neuvidíte, i když tu teď každý den slyšíme sirény, když ale vejdete do našich domů, tak tam je válka všude. A vytváří i velké sousedské napětí, protože někdo pořád žije stejně jako před invazí, zatímco jiný soused se vrátí z fronty bez nohy nebo bez ruky. A to je i základ sousedských konfliktů.“ Kdo prošel peklem fronty, tak si po návratu nemá s civilisty co říct. Na chodbách se zhmotňují pocity nespravedlnosti, zatímco jedné rodině se povolávací rozkaz vyhýbá, kluk od vedle už padl.

Jídlo je ve válce i rozkoš

Oběd v nákupním centru Zubr na sídlišti Sychiv pokračuje. Podává se choloděc, tedy rosol s masem, což je něco mezi kuřecím sulcem, huspeninou a tlačenkou. Pak tenké plátky slaniny plněné lisovaným česnekem. A nakonec sekaná a pečené vepřové. Novinář na volné noze Adam Sybera, který píše reportáže z první linie, mi tentýž večer ve lvovské pivnici Divoká kachna na ulici bratří Rohatynců vypráví, jak se vaří v zákopech, a ukazuje i fotografie z polních kuchyní. Když je dostatek zásob a zrovna se nebojuje, snaží se vojáci o prvotřídní menu. Dobré jídlo je jedna z posledních připomínek mírového života, a je to i jistý druh rozkoše. Podobně jako mezi karpatskými zbojníky, o kterých psal v roce 1911 Hnat Martynovyč Chotkevyč v románu Zbojnické léto. Dneska se dobře najez, zítra můžeš být v nebi.

K obědu se zbojníci sesedli kolem obrovského, největšího kamene. Vařili maso, lovili srst prsty, krájeli uzenky na špalíku, klobásy byly ztvrdlé na kámen. Na listech rozkládali sýr, brynzu, smetanu slili, zkrátka, vystrojili hostinu jak o pouti…