Příběh o mistrech nápodoby

Místo aby si sedl a vymyslel, jak někdo někomu kdysi ublížil a v příběhu to nyní vyplave na povrch a nějak se to řeší, už léta si autor komplikuje život. Vytváří příběhy, v nichž má přednastavené parametry a omezené možnosti. V Projektu Gilgameš zkusil poslat lodivoda z čítankového eposu špalírem velkých postav reálné i fiktivní historie až do času předbíhajícího ten náš. V Největší lekci dona Quijota nechal Cervantese potkat se s jednou z jeho románových postav. V knize Gablonz/Jablonec odvyprávěl historický příběh města. V Alžírských arabeskách namíchal reportáž a autofikci. Všude se mísí žánry, minulost ožívá a mluví k současnosti a namísto toho, jak postavy dopadnou, se jádrem stává nějaké obecné téma, k němuž má vyprávějící „já“ bytostný vztah, takže mu stojí za to studovat zdroje a hledat souvislosti, namísto aby si s vymyšlenými postavami a ději dělal, co se mu zamane.

Název knihy Blaschka odkazuje k Leopoldu a Rudolfu Blaschkovým — německým sklářům z Českého Dubu, kteří v polovině devatenáctého století začali vytvářet skleněné modely rostlin a pak i živočichů. Po přestěhování do Drážďan jejich výtvory zaujaly pracovníky botanického muzea na Harvardově univerzitě, takže oba Blaschkovi až do třicátých let dvacátého století průběžně tvořili kolekci „Glass Flowers“, jednu z největších atrakcí, kterou návštěva nejslavnější světové univerzity dodnes nabízí.

Leopold Blaschka našel cestu k výrobě skleněných modelů rostlin a živočichů spíše náhodou, jako koníček k monotónně vyráběným očím vycpaných zvířat. A když se naskytla poptávka, bral ji především jako dobrou živnost. Jeho syn Rudolf ji ale precizností a dokonalostí nápodoby, ale i tajeným využíváním sklářských technik i barev rozvinul do podoby svébytného umění, které zastavuje čas: rostliny i bezobratlí mořští živočichové při usušení či konzervaci v tekutině ztrácejí tvary i barvy, zatímco v podobě skleněných modelů jsou věrní i věční.

Sledujeme tedy příběh rodinné kontinuity, kdy otcův talent dovede syn k dokonalosti. Což Kučerovi umožňuje přiřadit k základní příběhové linii i autobiografickou linku vypravěče, který pátrá v archivech po osudech rodiny Blaschkových a skládá historický příběh a zároveň vychovává své malé děti a upíná se na kontinuitu rodiny a rodu. Tato linie není nijak výstavně napsaná, ale hlavní příběh drží svou silou celý román. Navíc dává smysl jako kontrapunkt k příběhu Blaschků — ten končí Rudolfovou smrtí, protože celoživotní úsilí vyrobit co nejvíc skleněných modelů a uplatnit svůj řemeslně umělecký talent odsune z jeho života vše ostatní, takže umírá bezdětný a tajemství výroby mizí.

Kučera vypráví za pomoci citací z dopisů a znalostí, které získal v archivech, na internetu i v terénu. A daří se mu to základní, o co jde: dát konkrétnímu příběhu dvou sklářských umělců širší a obecnější rozměr. Kučera postupuje podobně jako před léty Jan Němec, který v románu Dějiny světla načrtl i sociokulturní příběh fotografie. A i na menším prostoru se Kučerovi daří nejen přenést čtenáře o sto padesát let zpátky, ale i načrtnout obrazný význam celého podniku se skleněnými modely: Blaschkovi začínají v době, která je fascinována přírodními vědami, věří v Darwinovu teorii a v sílu exaktního pozorování. Vědecké a vzdělávací knihy spoléhají na sílu a působivost přesného nákresu. Zvlášť u věcí nedostupných — proto Rudolf Blaschka cestuje do Spojených států či na Jamajku, aby tam exotické rostliny či mořské živočichy spatřil, nakreslil a doma pak ze skla vyrobil. Jenže fascinace Darwinem vede obdivovatele přírodní krásy a síly časem také k eugenice. A vývoj přináší potápěčské vybavení a podvodní fotoaparáty či mikrofotografii, takže křehký a špatně udržovatelný skleněný model se stává už jen kuriozitou. Z deseti tisíc modelů bezobratlých živočichů, které Blaschkovi vytvořili, se dochová jen třetina. A dnešní pozorovatel obdivuje spíše samotné dílo, než že by se skrz ně dozvídal, jak něco vypadá.

To je další rozměr, který příběh má: člověk v dějinách, který dělá pořád to samé a snad i čím dál lépe, ale předbíhá ho doba — společenský čas běží rychleji než ten individuální. Až jej nechá za sebou zcela. Byť Kučera ukazuje, jak zájem o skleněné modely Blaschků v posledních desetiletích zase ožil — protože už jde o historii, která je cenná tím, jak daleko proti proudu času nás bere.

Když jsem Kučerův román Blaschka bral do ruky, měl jsem pocit, že půjde o přešvihnutý experiment. Po přečtení mám pocit, že takhle silný a dobře napsaný příběh jsem už dlouho nečetl.