Rod mužský (ne)životný

Rozostřené tváře, torza a fragmenty těl narušují představu maskulinity jako pevného a celistvého řádu. Namísto odpovědi na otázku, jaký má muž být, otevírá expozice prostor pro nejistotu, zranitelnost a rozmanitost mužství a maskulinity v kontextu současného středoevropského umění. Podzimní výstavní sezonu v Centru současného umění DOX zahájila kolektivní výstava Andros (v doslovném překladu z řečtiny „muž“) s podtitulem Mužské tělo v současném středoevropském umění. Za jejím konceptem stojí spisovatel Vratislav Maňák, který instalaci připravil ve spolupráci s šéfkurátorem Ottou M. Urbanem. Do galerijního prostoru přenáší otázky mužské identity, které rozvíjí také ve své literární tvorbě. Jeho nejnovější knihou je soubor reportážních esejů S Wittgensteinem v gay sauně (Host, 2026), jež posloužily jako výchozí bod i myšlenkový rámec výstavního projektu.

Právě tělesnost tvoří pomyslnou osu celé expozice, která prostřednictvím různých podob mužského těla tematizuje krizi maskulinní identity. Jednotlivé expoziční bloky jsou členěny do tří tematických celků, které sledují její různé polohy: od ztráty jasných kontur přes přetížení těla významy až po závěrečný oddíl Křehké monstrum. V něm jakákoli předchozí snaha o vyobrazení realistického mužského těla vyústí v deformaci, groteskní nadsazení fragmentarizovaných těl, archaických atributů a přehnaných tělesných znaků. V galerijním prostoru se setkává pestrá přehlídka uměleckých přístupů a forem, v níž se vedle fotografií a maleb uplatňují sochařská díla, objekty či kresby. Mezi výjimečné počiny patří růžová monumentální sádrová plastika od Kateřiny Komm, otevírající celou expozici. Vstoupíte-li do prvního oddílu nazvaného Ztráta kontur, zaujmou vás figurální a portrétní výjevy, jež spojuje společný jmenovatel: rozmazaná lidská tvář. Podle kurátora představuje sdělení o tom, kdo jsme. „Takovou úspornou identitní definici,“ uvedl Maňák v rozhovoru pro Deník Alarm. „V DOXu je pak k vidění série mužských reprezentací, kde se tvář stírá. Tím se stírá i základní identifikátor, a ty jako divák už nedovedeš tak jasně říct, kdo figura na plátně je. Vidíš, že to je zřejmě biologický muž, ale kým má být nebo kým vlastně je, přestává být jasné. Výtvarný jazyk tak zobrazuje rozmlžení společenských skriptů, které žijeme.“ Díla na sebe nenavazují jen co do námětu, ale i formálním zpracováním a barevnou paletou. Ta je charakteristická subtilností a jemnými pastelovými odstíny, mezi nimiž dominuje růžová, jež je výrazně zastoupená například v dílech Karol Radziszewski, Ivany Mojšové nebo Václava Jiráska. Růžovou barvu si v rámci tradičních genderových kontextů jen stěží prvoplánově spojíme s představou heteronormativní maskulinity. Barevná paleta tak nejen přispívá k vizuální soudržnosti expozice, ale současně narušuje zažité představy o mužství a jeho výtvarné reprezentaci.

Obdobně jako ve Wittgensteinovi přistupuje Maňák také v koncepci výstavy k tématu s jasným geografickým a obsahovým vymezením; soustředí se na tvorbu současných umělců a umělkyň ze středoevropského prostoru a v úvodním textu otevírá otázku, na čem se dnes mužství vlastně zakládá. „Při hledání odpovědi se nabízí únik k tělu coby primárnímu zdroji subjektivity a zdánlivě pevnému důkazu identity. Ani tělo ovšem není významově neutrální, a tak jako v minulosti nese i dnes jeho podoba a způsob zobrazení kulturní sdělení.“ Ačkoli motiv mužského těla a proměňujících se podob maskulinity není v českém výstavním prostředí něco zcela nového, ve srovnání s četnými kurátorskými počiny věnovanými feminismu, genderovým otázkám a reprezentaci ženského těla zůstává kurátorská reflexe na toto téma tak trochu upozaděná. V roce 2022 se například mužskému tělu věnovala výstava MEN — mužské tělo ve sbírce Roberta Runtáka v Alšově jihočeské galerii. Nabízelo se proto očekávat, že také výstava Andros představí některá díla z rozsáhlé kolekce olomouckého sběratele a kontroverzního mecenáše Roberta Runtáka, jehož aktivity jsou opakovaně spojovány s kritikou artwashingu. Jeho sbírka však v expozici zastoupena není. Dalším podobným projektem byl pražský Crying at the Orgy z roku 2025, který se soustředil na aspekty maskulinních identit v současné společnosti a obdobně jako Andros zkoumal emoční dospívání, sexualitu a zranitelnost.

Svou odezvu nachází toto téma vedle výtvarného umění také v literatuře. Na dernisáži poslední zmíněné výstavy byla představena transžánrová antologie Proměny maskulinit, vydaná pod hlavičkou nakladatelství Akademie výtvarných umění, či horkou novinkou je nedávno oznámené vydání českého překladu zásadního díla afroamerické spisovatelky a feministky bell hooks Vůle ke změně: muži, maskulinita a láska. V knize se hooks zabývá tím, jak patriarchální uspořádání společnosti utváří mužskou identitu, potlačuje emocionalitu a omezuje schopnost mužů navazovat autentické vztahy. Právě z těchto mechanismů podle ní pramení také projevy takzvané toxické maskulinity, která mužům předepisuje určité způsoby chování a zároveň je odrazuje od zranitelnosti, něhy či otevřeného vyjadřování emocí. Její úvahy se tak dotýkají jednoho z podstatných rozporů, které otevírá i Maňákova výstava: očekávání spojená s mužstvím mohou být nejen prostředkem společenského uznání, ale také zdrojem omezení a odcizení. Tento rozpor se v expozici projevuje zejména v narušování tradičních způsobů reprezentace mužského těla. Zatímco rozostřené tváře v úvodní části výstavy zpochybňují jednoznačnost mužské identity, deformovaná a fragmentarizovaná těla závěrečného oddílu Křehké monstrum problematizují představu mužství založenou na fyzické síle a odolnosti. Muž má být silný, sebejistý a nezávislý, jenže co se stane, když těmto představám přestane odpovídat? A lze vůbec mužskou identitu oddělit od těla, do něhož společnost tyto ideje promítá?

Paralel mezi Maňákovou knihou S Wittgensteinem v gay sauně a výstavou Andros je více. V obou případech totiž autor čerpá z antické mytologie, křesťanské ikonografie i tradičních kulturních archetypů, které zasazuje do nových souvislostí. Zatímco na stránkách knihy se objevuje mýtus o Ganymédovi, krásném mladíkovi uneseném Diem na Olymp, v prostorách DOXu se divák na plátnech setkává s motivem vyhnání z ráje, bájným Minotaurem či sochařským ztvárněním biblického Davida od Andreje Haršányho. Právě zbožštělá představa Davida sloužila po dlouhá staletí v dějinách evropské kultury jako jeden z příznačných obrazů mužské krásy a hrdinství. Nakolik je však tento staletími utvářený ideál platný i dnes? A kdo je dnes tím ideálním mužem? S notnou dávkou ironie nabízí Maňák ve svém Wittgensteinovi jednu z možných odpovědí, když přibližuje představy předsedy vládnoucí maďarské konzervativní strany. V jeho očích je správný maďarský muž především obráncem vlasti, válečným hrdinou, heterosexuálem a bytostí nadřazenou ženám, která „čelí ohrožení z mnoha stran, nejde jen o ženskou emancipaci, neskrývanou homosexualitu nebo Evropskou unii. Nebezpečí představují také američtí miliardáři, muslimští přistěhovalci, a dokonce i přemýšlení nad tím, co to takový maďarský muž vlastně je“. Taková představa mužství je ovšem nejen absurdní, ale především výmluvná ve své snaze vtěsnat rozmanitost mužských identit do jediné, závazné definice. Právě její samozřejmost a zdánlivou neměnnost výstava Andros zpochybňuje. Jednoznačnou odpověď na otázku, co dnes znamená být mužem, však naštěstí nenabízí.