Poznámky z Ukrajiny III: Židle pro nezvěstné a plný hřbitov

Až ta vojna jednou skončí, teprve pak celkový počet obětí odhalí její pravou hrůzu. Ve Lvově ale už dnes mrtvé i nezvěstné vojáky připomíná řada pomníků, například letos odhalené Sloupy paměti zvěčňují přes dva tisíce jmen.   

Na nároží Haličské ulice s Haličským náměstím v centru západoukrajinské metropole srkám odpolední espresso. Podnik se pyšní nadnárodním názvem Brewggen coffe shop, jenž spojuje anglické slovo brew s historickým nábřežím Bryggen v norském Bergenu. Je to minimalisticky zařízená skandinávská kavárna, ačkoliv kávová kultura je v někdejším rakousko-uherském korunním městě spojována téměř výhradně s Vídní. Možná proto, že Norsko sousedí s Ruskem, pravda, až za polárním kruhem, je to pro ně důvod k maximální podpoře Ukrajiny, která je s tou českou nesrovnatelná. Vládní Nansenův podpůrný program pro Ukrajinu, který podpořily všechny strany v norském parlamentu, vyčlenil pro okupovanou zemi na léta 2023 až 2030 celkem 274,5 miliardy norských korun, tedy 638,4 miliardy korun českých. Výdaje českého státu na pomoc Kyjevu, včetně sociálních příspěvků pro uprchlíky, dosáhly od začátku války v roce 2022 do konce roku 2025 zhruba 91 miliard korun, ovšem po nástupu vlády Andreje Babiše se snižují.

Bože, a co já vlastně s tím? Z informací, které v kavárně Brewggen zběsile googluji, mě naštěstí vytrhuje pětatřicetiletý lvovský básník Hryhorij Semenčuk. Právě on může za výběr podniku, který mě nasměroval k norské ekonomice, ale jsme domluveni na rozhovoru na téma „člověk a válka“. Nemá to být o státních rozpočtech Norska a Česka, i když je od války na Ukrajině nelze oddělit.  

Seznam padlých v mobilu

Hryhorij projíždí smutný seznam v mobilu. Něco na způsob inventáře smrti. Rejstřík nejbližších přátel, které zahubila válka: „Kolja Amort, Oleksij Macharinov, Vasyl Ratušnyj, Mikola Kochanivskyj…“ Je to zhruba pětadvacet jmen. „Otvírám seznam každý den a modlím se za ně,“ říká. Každodenní básníkův osobní obřad.

Oleksandr Osadko, Viktor Petrov, Andrij Hudyma…

Andrij Hudyma padl 2. července 2023 v bitvě u Bachmutu v řadách 80. samostatné výsadkové útočné brigády, Měsíc před svými čtyřiačtyřicátými narozeninami. Stejně jako Hryhorij byl lvovský básník, ale také vyhlášený kuchař, který šéfoval kulinářské Akademii chutí. Na korekturách svého posledního rukopisu pracoval v zákopech vlastně až do smrti. „S Andrijem Hudymem mě spojovalo přátelství i nakladatelství Starý Lev tady ve Lvově. Posmrtně mu tam vyšla i kniha, kterou dokončoval na frontě,“ říká Semenčuk. Hudymův titul nazvaný 69 srdečních koření (69 специй для сердца) lze asi nejlépe charakterizovat jako smyslnou básnickou zpověď propojující milostnou vášeň s chuťovou poživačností. Napsanou v dešti kulek.

„Všichni už máme na Ukrajině své mrtvé,“ zopakuje mi několikrát básník, jako bych mu to nechtěl uvěřit. Ve Lvově už jsem se ale přesvědčil, že kohokoliv se zeptám na podobný seznam, nosí si ho v hlavě. Rejstřík blízkých, které zavraždili agresoři. Ne každý si však jména zapisuje i do reálného dokumentu v mobilu, aby si je přeříkával nahlas a modlil se.

Nezvěstný básník „oživlý“ po čtyřech letech

Z kavárny Brewggen se díváme na monumentální jezdeckou sochu z roku 2001, která zpodobňuje Daniela Romana Haličského (1201—1264), jenž byl haličským, volyňským i velikým kyjevským knížetem a roku 1253 byl korunován jako jediný z rurikovských vládců ruským králem (rex Russiae, 1253—1264). Debatovat teď o soše krále Daniela a počátcích Ukrajiny a Ruska nemám smysl. Hryhorij Semenčuk si odpaluje jednu cigaretu od druhé a jeho sluneční brýle mi připomínají černé sukno, kterým se v pohádkách zahalují země ve smutku. Na válku a padlé se nedá předem nachystat. „Válka trvá už staletí / ale stále na ni nejsi připravený. / Válka je o zvyku, / zvyku nezemřít, / zvyku přežít,“ píše Hryhorij v básni „Válka pokračuje“. 

„Básník a můj dobrý přítel Dmytro Paskalov, který zmizel během obrany Azovstalu v Mariupolu v květnu 2022, se letos 15. května vrátil z ruského zajetí. Byl to zázrak,“ dívá se Semenčuk na displej mobilu. Paskalov byl v květnu vybrán okupanty pro výměnu zajatců v rámci dohody „1 000 za 1 000“. Vlastně je to jediný typ kontaktu, či dokonce spolupráce (?), na níž se dnes válčící strany občas dokážou dohodnout. Vyměňují se jak živí, tak ostatky padlých.

Hryhorij mě upozorňuje i na nové památníky za padlé ve Lvově, letos jich přibylo hned několik. „Třeba instalace Prázdná židle a Sloupy paměti, obě jsou odtud v dosahu pěti minut,“ říká mi při loučení v Haličské ulici.

Vojenské známky ve lvovském větru

Instalace Místo naděje čili Prázdná židle stojí před historickou radnicí na Rynku, jak se jmenuje hlavní středověké náměstí ve Lvově. Odhalena byla 30. května 2026. „Kéž Bůh dá, aby všechny modlitby byly vyslyšeny. A aby se všichni vrátili do svých domovů,“ prohlásil tehdy u památníku starosta města Andrij Sadovyj. Realizace mě překvapuje svou jednoduchostí. Na kovovém kruhovém rámu, v jehož středu stojí prázdná židle, visí kopie vojenských známek nezvěstných lvovských vojáků. Židle je obyčejná a průmyslově vyráběná, taková, jaké lze dodnes najít v mnoha ukrajinských bytech. Prázdná židle, která zůstává u stolu a čeká, až se na ni vrátí ztracený voják. Na sklonku května rodiny nezvěstných pověsily na kovový kruh kolem židle na čtyři sta padesát vojenských známek, ale už teď je jich mnohem víc. Zaznamenávám si alespoň jedno jméno, a také přezdívku čili volací znak, který kryje identitu vojáka v rádiovém a jiném spojení na bojové linii: „Andryj Fedynam. Bars. 14. brigáda.“ Bars je ukrajinský výraz pro leoparda.

Hned pod Rynkem na malém Andělském náměstí byla na konci srpna odhalena další instalace Sloupy paměti. Tři působivé černé kvádry jsou tryznou za více než dva tisíce padlých vojáků pocházejících ze Lvova a nejbližšího okolí. Namátkou: Mykola Kyc, Nazar Tymkiv, Vasyl Lukašonok, Jurij Zelenkevyč, Taras Makoveckyj, Andryj Špak… Pomník je umístěn před posádkový kostel sv. Petra a Pavla, v němž se denně konají vojenské pohřby. A ve chvíli, kdy v mírové zemi dopisuji tuto reportáž, si ve lvovských médiích čtu, že 24. října 2026 se v petropavlovském řeckokatolickém chrámu odehrály hned tři pohřby. Volodymyr Balanda zahynul 17. října poblíž Kurtivky v kramatorském okrese v Doněcké oblasti, ve věku 26 let. Bohdan Struk byl dlouho považován za pohřešovaného a zemřel již 17. listopadu 2025 poblíž Rivnopilu v Záporožské oblasti, bylo mu 48 let. Jurij Čorňák také patřil k nezvěstným a zahynul letos 25. ledna „při plnění bojového úkolu“ poblíž Pokrovska v Doněcké oblasti, ve věku 40 let.

Na Martově poli 

Seznamy padlých. V hlavě si je opravdu nosí každý Ukrajinec. „Zahynul třeba můj nejlepší kamarád ze studií, a hodně přátel zůstává nezvěstných,“ svěřuje se Pavlo Bohajčik, zástupce ředitele Správy Lyčakivského vojenského hřbitova. Největšího pohřebiště pro frontové vojáky ve Lvově, jemuž se také vznešeně říká Martovo pole. Stanice tramvaje u cintorínu nese název Památník Hrdinů Ukrajiny, ale zatím je to řadový vojenský hřbitov. Alej Hrdinů. Náhrobky jsou provizorní, do hlíny na rovech jsou zabodány státní vlajky a prapory brigád, v jejichž barvách odvedenci zahynuli.

„Někteří pozůstalí sem přicházejí denně a u hrobu zůstávají dvě tři hodiny anebo třeba i půl dne. Je to jejich způsob, jak se smířit se strašnou ztrátou, kterou nečekali. Válka nezná slitování,“ přemítá Bohajčik. Vcházíme do úzkých uliček mezi hroby a míjíme pozůstalé, hlavně matky vojáků. Některé nenápadně slzí, jiné hlasitě vzlykají a další nahlas lamentují a snaží se najít útěchu u kolemjdoucích.

Vasil Zadorožnyj padl 30. srpna 2023 někde u vsi Kliščivka, zhruba pět kilometrů od Bachmutu, který je dnes městem duchů v ruských rukou. „Syn patřil k těm, kdo měnili dějiny Ukrajiny. Na přelomu let 2013 a 2014 demonstroval na Majdanu v Kyjevě za svržení prezidenta Janukovyče a po ruské invazi v únoru 2022 se přihlásil do armády jako dobrovolník,“ vypráví matka padlého. Štká, naříká, a hlavně kroutí hlavou: „Chápete to? Většina chlapů na Ukrajině si pořád žije své bezstarostné životy a válce se nějak vyhýbají, ale on do ní šel dobrovolně. A já teď nevím, jak s tím žít, tak to vyprávím všem, co jdou kolem. A stejně nic nechápu.“

Vasil Zadorožnyj nepřežil a teď jeho hrob zdobí fotka, jak na bitevní linii pózuje se samopalem. Zobrazena jsou tu i vyznamenání, která získal: medaile sv. Jiří, Železný kříž, vyznamenání prezidenta Ukrajiny.

Ve Lvově s ústředním památníkem nečekají na mír. „Rozhodli jsme se jinak, i když je pravda, že s pomníky se obvykle vyčkává až na konec války. Tahle vojna je ale příliš dlouhá a rodiny padlých si zaslouží důstojné místo pro poslední odpočinek hrdinů,“ říká Bohajčik ze správy Martova pole. Projekt budoucího památníku Hrdinů Ukrajiny je prezentován hned u vchodu, zahájení stavby je na spadnutí. Správce ukáže ke kamenným křížům, u kterých nevlají vlajky a jsou to vlastně „figuranti“, neboť kříže jsou vytesány z různých materiálů a veřejnost spolu s odborníky zrovna rozhoduje, který typ bude instalován na hroby, aby se centrální pohřebiště proměnilo v důstojné místo podobné třeba vojenským hřbitovům z první světové války ve Francii. Bohajčik připomíná Národní hřbitov Fleury-devant-Douaumont u francouzského Verdunu, kde leží asi šestnáct tisíc padlých. Bílé kříže tam jsou zasazené do pečlivě udržovaného trávníku. „Rozhodnuto je o tvaru kříže, bude to typ starého kozáckého kříže. Veřejnost odmítla kříže z tmavých hornin a zvolila bílé, takže teď už vlastně vybíráme jen druh kamene.“

Válka, to jsou jména

První, co návštěvníka Lyčakivského vojenského hřbitova zajímá, je počet padlých. Těžko odhadovat, jde o obrovskou plochu. „Budu úplně přesný, leží tu dvanáct set šedesát šest padlých vojáků,“ oznamuje mi správce hřbitova šokující číslo. Pozůstalí ze Lvova ale padlé vojáky ukládají i na jiná místa. „V každém případě tady je číslo konečné. Sem se nikdo další nevejde,“ dodá Pavlo Bohajčik.

Monumentální nápis, který na Martově poli uvítá návštěvníky památníku Hrdinů Ukrajiny, si město Lvov vypůjčí z díla básníka, který padl ve frontovém zákopu 7. ledna 2024. „Jmenoval se Maxym Kryvcov a bylo mu jen třiatřicet let. Kristova léta. A myslím, že ten nápis byl vybrán velmi dobře,“ myslí si správce pohřebiště. „Až se mě zeptají, co pro mě znamená válka, bez váhání odpovím — jména,“ zní český překlad veršů kulometčíka, který zahynul v Charkovské oblasti. „Коли мене запитають, що таке війна, я без роздуму відповім – iмена.“