Klímovské legendy mají tuhý život

V nakladatelství Torst letos vyšel poslední svazek „Sebraných spisů Ladislava Klímy“, věnovaný jeho dramatické tvorbě. S editorkou edice Erikou Abrams hovoříme o vydávání, překládání i objevování Klímových textů.

V rozhovoru pro iForum Univerzity Karlovy jste před lety řekla, že česky jste se naučila kvůli zájmu o dílo Ladislava Klímy. Jak byste počátky tohoto zájmu popsala? A fascinuje vás Klíma z týchž důvodů jako tehdy i dnes?

Sloveso „fascinovat“ je zde, myslím, nemístné. Klíma je mi bezprostředně blízký — svou neumístitelností v šedé zóně na pomezí myšlení a slovesné tvorby, svým zacházením se slovy i pojmy; je mi blízký svými rozpory, svou myšlenkovou orientací i svým životním postojem (s výjimkou jistého národního cítění, které ovšem přichází k slovu hlavně v méně upřímných textech psaných „pro publikum“). Nedívám se na něj jako na nějaké exotické zvíře nebo pouťovou atrakci, jak je obvyklé v českém kulturním prostředí. Blízkost se prohlubovala spolu s bližším seznámením. Nic podstatného se nezměnilo.

Než jste se dostala k práci na šestisvazkových Sebraných spisech, překládala jste mnohé z Klímových děl do francouzštiny. Jak přesně práce na Sebraných spisech započala? A jakou roli v tom sehrály vaše překlady?

Při překladu Velkého romanu měla jsem příležitost plně měřit propast mezi tím, co Klíma vskutku napsal, a veškerou beletrií, která byla posmrtně vydána nebo kolovala v opisech pod jeho jménem. Idea francouzského vydání sebraných spisů vznikla přirozeně z toho, ale ještě více z faktu, že to, co mě hlavně zajímalo (korespondence a záznamy k praktické filosofii), zůstalo z valné části nevydáno. Oxeroxovala jsem si celou dostupnou pozůstalost a začala jsem sama rukopisy opisovat a pátrat po potomcích Klímových přátel a známých. Českého vydání jsem se ujala na žádost nakladatelství Torst v roce 1994, potom, co se toho David Souček a Josef Zumr postupně vzdali. Čtvrtý svazek vyšel jako první, protože se mohl nejrychleji připravit – podle francouzského vydání Velkého romanu, které vyšlo už roku 1991. Svazek se dal dohromady za tři měsíce. Proč se tisk protahoval celé dva roky, nevím. Doufali jsme, že na tom zachytíme sponsora, ale to tak jednoduché nebylo. K práci na Spisech, která bývá — jako vše, co jakkoli souvisí s Klímou — opředená různými výmysly a nesmysly, opakovala bych zde ještě jednou, že není pravda, že by Klímovy rukopisy byly psány většinou, natož vesměs nečitelně na útržcích papíru a jiném „nevhodném“ materiálu. Nehledě k otázce zkratek v konceptech a zápiscích, které autor určil jen sobě, „luštění“ vyžadují pouze na nečetných místech, kde se tužka následkem tření rozmazala. Ediční práce je někdy skládačkou, často se podobá detektivnímu pátrání. Naprosto nesestává z nějakého úmorného vědátorského hnidopišství.

Torst

V Edičním komentáři k šestému svazku Sebraných spisů píšete toto: „Účelem Spisů je zpřístupnit Klímovy texty v co nejautentičtější a nejkompletnější podobě.“ Jakými konkrétními způsoby se tento přístup ve vaší práci projevil a co pro vás znamená?

Zásady, jimiž se vydání řídí, jsem už vyložila několikrát. Považuji je za samozřejmé. Jde prostě o to, texty tisknout, pokud možno, tak, jak je autor napsal. To znamená konkrétně v Klímově případě — jelikož valná většina jeho textů nebyla vydána za jeho života, jelikož dále ani těch několik vydaných nelze považovat za zcela spolehlivé (dobové tisky byly bídné) a jelikož valná většina posmrtných vydání (která stále ještě opominula přes polovinu zachovaného korpusu) se zakládá na nekvalitních, censurovaných a všelijak slohově i obsahově upravených opisech Kamily Lososové — vycházet vždy přímo z rukopisů. Přitom nic nepřidávat, nic nevynechávat, nic nepřizpůsobovat dnešnímu usu či vkusu; nechávat torso torsem a fragment fragmentem, nemaskovat mezery, ale brát ohled na všechny etapy autorovy práce s textem, dávat dohromady, co patří dohromady, a přinášet vysvětlivky v textově-kritickém aparátu. Minimalistický kritický aparát prvního narychlo sestaveného svazku se tak postupem času rozrostl. Obsahuje překlady cizojazyčných slov a pasáží; škrty a různočtení vypovídající o postupu od toho, co Klíma v jednom známém dopise nazval „cihly“, k „domům“, které tak často zůstaly rozestavěné; identifikace citátů, autocitátů a vůbec styčných bodů mezi různými tvářemi díla; komentář k osobám a událostem, které v textech přímo či nepřímo vystupují, i k dřívějším vydáním, v rámci široce pojaté kontextualisace, která mimochodem zaplašuje legendy, z nichž sestává takřka celý obraz Klímy jako „kultovního“ autora. Slovem „legendy“ nemyslím jen výkladová klišé, před nimiž varuje též Matěj Klíma. Je toho daleko víc, týkající se (abych nepřímo citovala jiný známý dopis) celé Klímovy osoby i základů jeho filosofie. Přesto, co se zhusta tvrdí, nejsou Klímovým výtvorem, a leccos z toho propaguje ještě týž Matěj Klíma v úvodní studii k nedávno vydaným Českým úlohám — sice ne tak karikaturálně jako v životopisném medailonku na webové stránce Megaknihy, opakujícím po koryfejích rané totality, že byl Klíma „duševně nemocný“, avšak že by byl traumatisován matčinou smrtí, že by to údajné trauma bylo příčinou jak „fatalního probuzení“ jeho „nejvlastnějšího“ (k němuž došlo o devět měsíců dříve), tak i vyloučení z gymnasia, které by zas mělo (v jiném smyslu) „fatální následky na jeho život a myšlení“, to vše jsou rovněž legendy. Kdyby např. Matěj Klíma bádal nejen v domažlickém archivu, nýbrž i v záhřebském, zjistil by, že Klímovo konečné rozhodnutí přerušit studia nebylo vnucené, nýbrž vskutku svobodné, jak sám píše ve „Vlastním životopise“. Trochu jsem se o tom rozepsala v textu, který vyjde v zimním čísle Revolver Revue.

V rozhovoru pro A2 z roku 2008, kdy byly vydány již tři svazky Sebraných spisů, jste na konto neustálého shánění rozličných grantů a subvencí řekla následující slova: „Horší pracovní podmínky si nedovedu představit.“ Jak v těchto podmínkách práce na Sebraných spisech vypadala? A zlepšila se situace v případě následujících tří svazků?

Podmínky byly špatné v tom, že byly doby, kdy místo abych se mohla soustředit na Klímu, tj. pokračovat v pátrání, vést souběžně francouzské i české vydání Spisů a vše držet v hlavě (neboť u Klímy vše souvisí se vším), musela jsem na živobytí překládat všelijaké nezajímavé romány z angličtiny, pokud se mi nedařilo získat grant nebo stipendium na francouzská vydání důležitých děl Richarda Weinera nebo Jana Patočky (ale lavírovat mezi Klímou a Patočkou, to není jen tak). Rozhovor, který citujete, zachycuje situaci v době přípravy francouzského vydání svazku Svět atd. Nakladatel Joaquim Vital zemřel krátce po tom, co svazek vyšel (roku 2010, díky půlročnímu stipendiu od francouzského Ministerstva kultury na všechny tři poslední svazky), a jeho nástupce brzy pak Spisy odepsal jako prodělečné. Tím odpadlo francouzské vydání, které bývalo pro mne přednostní. Mohla jsem se více soustředit na české, ale dodnes nemohu v tom vidět zlepšení situace — spíš naopak. Podmínky se pak změnily též v tom, že od roku 2019 beru minimální důchod a dosáhla jsem věku, v němž člověk chce mermomocí dokončit načaté a stává se trochu méně nemožné žít (skoro) jen vzduchem. Ztížené možnosti soustředění nebyly však jen holé neštěstí. Vždy znovu opakované ponory do díla otevřely též nové cesty bádání; přinesly často nové objevy, pokaždé nové perspektivy.

Jak probíhala práce na posledním, tedy šestém svazku Sebraných spisů, který je věnován Klímovým dramatům?

Máte-li na mysli finanční podmínky, myslím, že o tom jsem už řekla dost. Co se týče těch ztížených možností: mezi pátým a šestým svazkem Spisů jsem se zabývala francouzským vydáním Patočkových fenomenologických textů z 40. let; během práce na šestém svazku jsem též připravila doplněné reedice starých překladů Slavné Nemesis a Pochodu slepého hada k pravdě (aby se ve Francii znovu dostaly na trh aspoň kousky původně plánovaného pátého svazku), jakož i Patočkova přednáškového cyklu Platon a Evropa. Zajímá-li vás konkrétněji obsah šestého svazku, nejzašmodrchanější byla snad část věnovaná spolupráci s Arnoštem Dvořákem. Čtenáři tam najdou nejen dva známé Matěje (ač druhého — Matějovo vidění —, který přišel po skandálu a propadl hned po první reprise, zná vlastně málokdo), nýbrž sedm dalších víceméně celistvých variant, zčásti notně rozdílných, podaných vždy se zřetelem k otázce, před níž Klíma sám varoval: jaký byl podíl každého z obou autorů. V nehotových kusech diktovaných Kamile Lososové v letech 1927—1928 byla též poněkud choulostivá snaha se dobírat původního Klímova textu zpod sekretářčina okamžitého nepochopení a dodatečných „vylepšení“. Klíma totiž diktoval zpravidla z písemných podkladů, z nichž se zachovala jen část. Zdá se, že je sekretářka považovala za zbytečné, když už sama pořídila čistopis diktátu. Některé úlomky se naštěstí našly v její pozůstalosti, jiné však darovala po autorově smrti různým příznivcům na památku, další jsou nezvěstné.

Muzeum literatury, fond Jaroslav KabešLadislav Klíma

V Edičním komentáři k němu píšete, že „zvláštnost“ Klímových dramat se pojí s „opakováním, rozřeďováním, obarvováním minulosti“. Mohla byste o této specifičnosti říct více?

Říkám víc právě v tom Edičním komentáři a nemá snad smysl, abych vše dopodrobna opakovala zde. Jde zkrátka o to, že už v Klímově prvním beletristickém období bylo divadlo vždy adaptací něčeho už napsaného, tak Drama o Helenovi aj. „pendantem“ k románu Sus triumphans. Ač je dřívější Theogen: muž v květináči dnes nezvěstný, totéž platí podle všeho i o torsu tragédie Theogen z roku 1922, které autor opětně recykloval roku 1927 v tzv. Dramatu o Diovi, stejně jako román Velké Procitání, který nedokázal dopsat ani roku 1919, ani roku 1926, zredukoval v lednu 1928 na jednoaktovku. Toto „opakování“ je zvláštní případ „nepůvodnosti“, která je zcela jasná v případě spolupráce s Dvořákem, a tím spíše v překladech, a zdá se mi být všeobecnou charakteristikou jeho dramatické tvorby.

Měla jste možnost některou z divadelních adaptací Klímových dramat vidět naživo?

Viděla jsem jedině komedii Matěj Poctivý kolem roku 1989 ve velmi volné adaptaci Ypsilonky — na pozvání Josefa Zumra. Sama od sebe bych tam nešla. Adaptace je především dílo adaptátora, adaptovaný text bývá pouhou záminkou. V provedení Ypsilonky — pokud mě paměť neklame — z textu, který je tak či tak jen zčásti Klímův, i z ducha toho zůstalo pramálo. Zajímavější byla opera Ivana Achera podle Utrpení knížete Sternenhocha, ale to je jiná kapitola.

V jednom rozhovoru jste o překládání a vydávání děl spisovatelů, jimž se věnujete, hovořila jako o způsobu „spolužití“. Jak byste tedy po práci na Sebraných spisech pojmenovala specifika spolužití s Klímovým dílem?

V rozhovoru pro Respekt č. 31/2005, který máte patrně na mysli, nemluvím o vydávání a překládání vůbec, nýbrž zcela specificky o Klímovi. Jde o to, co někteří kritici vnímali jako „vnitřní dialog“ s ním, což zase není nic jiného než snaha porozumět, kterou jsem v tom rozhovoru stavěla proti snaze „šířit věhlas“ čili prodávat. Chcete-li zevšeobecnit, řekla bych, že překládání je prohloubeným čtením a vydávání — obzvláště v případě autora, jako je Klíma, který po sobě nezanechal hotové, hotově uspořádané a uveřejněné „dílo“ — dalším krokem na cestě do hlubin, dalším pokrokem proti zploštělému vidění zaběhnutých legend. Specificky v Klímově případě, pokud jsem se nechtěla spokojit s tím málem, co bylo dostupné v polovině 70. let minulého století, kdy jsem se s ním poprvé setkala, a s doprovodnými fámami, bylo vše, co patří k „vydavatelské“ práci (kromě publikace — což je vedlejší), přímo podmínkou možnosti čtení. Že je čtení záležitost podstatně subjektivní, není snad jen můj názor. Platí to o každém, aspoň mimo akademické katedry — a edice Klímových Spisů (přes v Čechách nebývalou vědeckou úroveň) nijak není práce akademická. Ovšem (jak ukazuje právě Klímův příklad) subjektivnost zas není nikterak nutně exklusivní.

Při práci na Sebraných spisech jste objevila mnoho Klímových rukopisů. Kde všude jste po nich pátrala?

Ač se na to zřídkakdy upozornilo v recensích, stačí kterýkoli svazek Spisů otevřít, abyste poznal, že jsou tam stovky stránek dříve nevydaných, a tudíž neznámých textů. (Notabene — že je známý titul, neznamená, že je známý i text, k němuž u Klímy patřil, a to ne pouze ve smyslu Hegelova známého výroku o Bekanntes a Erkanntes.) Většinou jde o rukopisy, které léta ležely v Klímově pozůstalosti u Lososových nebo ve sbírce Jaroslava Kabeše, aniž se kdo obtěžoval si je přečíst (s výjimkou Davida Součka, jehož dnes zanedbávaná katalogisace pozůstalosti prodané dědiččiným synovcem na začátku 80. let je vskutku cenná). Co se týče vyložených „objevů“, kromě nesčetných dokumentů ke kontextualisaci a notné části korespondence, lze citovat např. už citované torso tragédie z roku 1922, chybějící stránky ze 4. kapitoly Slepého hada nebo několik desítek stránek z rekonstituce románu Skutečné události, sběhnuvší se v Postmortalii z roku 1916. Jak už řečeno, pátrala jsem hlavně po potomcích Klímových přátel a známých. Se sběrateli se mi nepodařilo navázat kontakt. Nevím tedy, co by se mohlo u nich najít. Snad nezvěstné dopisy Pavlovi o Ibsenovi a o Weiningerovi nebo Křížovi o pravdě a jsoucnosti, snad výše zmíněná prósa o „muži v květináči“ (kterou znal patrně Jan Konůpek, soudě dle jedné ilustrace svazku Mezi skutečností a snem), snad chybějící archy pokračování Skutečné události nebo i kus 11. kapitoly Českého románu spadlý z aktovky přiosleplého Josefa Zlámala. Přece není žádný seznam „nenalezených textů“, podle něhož by si badatel mohl dle libosti objednat. Snad jsou i „sběratelé“ jen další legendou.

Šestým svazkem se Sebrané spisy uzavírají. V Upozornění čtenářům čteme o připravované „elektronické edici Spisů“, přičemž v Edičním komentáři nacházíme výzvu, aby se s vámi spojili vlastníci jakýchkoli ukázek Klímových rukopisů. Co tedy nyní chystáte a jaké jsou ve věci vydávání Klímových textů vyhlídky do budoucna?

Plán Spisů najdete už na začátku úvodu k svazku IV (str. 7), který vyšel časově jako první roku 1996. Je opakován na zadní záložce každého svazku. Tituly svazků III a V nebyly hned roku 1996 definitivní; obsahově však uzavřené vydání odpovídá přesně původnímu rozvrhu. Přitom nemohu tvrdit, že je stoprocentně kompletní. Výzvu sběratelům, též zformulovanou již před třiceti lety, jsem tedy musela opakovat, ač je pravděpodobné, že vyzní do prázdna a smíšený dodatkový svazek se nikdy nezmaterialisuje. (Mmch.: je skvělé, že někdo z mladé generace se pustil zas do činného bádání v archivech a též že školní práce, které objevil, vydal sám mimo Spisy. Jsou velmi zajímavé z hlediska vývoje Klímova slohu a zasloužily by podrobnější pojednání, než jakého se v kritickém aparátu svazku Mea dostalo jen inkriminované větě úlohy z 24. ledna, ale bylo by nemístné je zařadit vedle původních textů.) Připravovaná „e-edice“ je něco jiného. Nápad je nakladatelův. Viktor Stoilov si myslí, že by uzavřená edice měla být dostupná též v elektronickém formátu. Osobně e-knihy nečtu. Konstatuji však, že ač by celkový pohled měl problematisovat nejeden ustálený názor, klímovské legendy mají tuhý život. Projekt se mi tedy zamlouvá jako příležitost k dalšímu demytisujícímu upřesnění a doplnění kritického aparátu. Malou předpověď, jak to bude vypadat, podává už teď závěrečný „doplňkový“ oddíl papírového dotisku prakticko-filosofického svazku I.

Erika Abrams (nar. 1952) je spisovatelka, překladatelka a vydavatelka na volné noze. Česky se naučila v sedmdesátých letech minulého století na Škole východních jazyků (INALCO) v Paříži a zabývá se od té doby zejména dílem Ladislava Klímy, jehož Sebrané spisy řídí zároveň francouzsky (4 svazky, 2000—2010) i česky (6 svazků, 1996—2026). Vydala, příp. přeložila a vydala též korespondenci Richarda Weinera s členy „Vysoké hry“ (2019) a značnou část díla Jana Patočky (19 svazků, 1981—2025). Okrajověji francouzsky zpřístupnila (abecedně) básně a prósy Ivana Blatného, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Ivana Havla, Zbyňka Hejdy, Josefa Hiršala, Josefa Jedličky, Jiřího Koláře, Ivana Matouška, Jiřího Weila aj.