Poznámky z Ukrajiny IV: Pamětní deska Švejkovi kdesi v Haliči

Zapózovat v aleji Hrdinů u fotek padlých odmítá. „Proč? Oni jsou mrtví, já živý,“ vysvětluje veterán od Bachmutu. Rád ale pomůže v hledání stop po vojácích c. a k. armády ve městě Velyki Mosty. Dle pamětní desky ve zdejším hotelu přespal Švejk, ale Haška tu ignorují. Další část reportážního seriálu ze západní Ukrajiny.

Pamětní deska na fasádě hotelu Rokle (Яр) ve městě Velyki Mosty, padesát kilometrů severně od Lvova, oznamuje, že tu v létě roku 1915 přespal Josef Švejk. O jeho literárním otci Jaroslavu Haškovi ani slovo. Je to asi nejtajnější připomínka jednoho z nejslavnějších českých románových hrdinů, neboť o desce nelze nic vygooglovat a AI na všechny typy otázek odpovídá, že neexistuje, a to s ní vedu komunikaci v ukrajinštině. Jenže deska zde visí, na hotelu Rokle ve Lvovské ulici číslo 64: „V létě roku 1915, během služby v rakouské armádě v 91. praporu pěšího pluku, při pochodu přes Žovkvu — Velyki Mosty — Sokal, se v tomto domě zastavil k odpočinku dobrý voják JOSEF ŠVEJK.“  

Pamětní deska Josefu Švejkovi ve městě Velyki Mosty. Foto: Ivan Motýl

Pátrat po stopách první světové války v zemi, která už možná prožívá třetí světovou, je svým způsobem nepatřičné. Zájezdní hostinec z éry habsburské monarchie stojí v rohu náměstí, z jehož původní zástavby téměř nic nezůstalo. Část placu tvoří bloky paneláků a celý prostor má parkovou úpravu, kterou válka proměnila na rozlehlý památník. V alej Hrdinů s nadživotními fotoportréty padlých odvedenců s trvalým bydlištěm v Mostech, přičemž město a k němu přidružených šestnáct obcí obývá asi patnáct tisíc osob.

Papaláši nechtějí mírové nebe

Počet padlých a nezvěstných se odhaduje nejméně na stovku, přesná čísla jsou tajná, zřejmě budou vyšší. Letos v říjnu přibylo v aleji Hrdinů šest nových portrétů, přičemž hned od počátku listopadu hlásí místní radnice další úmrtí: „Dne 1. listopadu 2026 byl v důsledku zásahu nepřátelského dronu při plnění bojového úkolu na obranu vlasti poblíž obce Prystin v Charkovské oblasti zabit mladší seržant 3. mechanizovaného praporu vojenského útvaru A4471 Oleksij Volodymyrovyč Bulymenko, narozený v roce 1978.“

Doprovází mě třiačtyřicetiletý Andrij Lucyna, veterán od Bachmutu, jehož jsem představil již v prvním díle seriálu. V Mostech ochotně tlumočí, když jednám s úřady a pátrám po předcích, kteří ve městě strávili nejméně dvanáct let života, ale o tom až za chvíli. O Andryjovi jsem dosud neprozradil, že od roku 2008 legálně pracoval v kalifornském Los Angeles a ve Spojených státech mohl zůstat dodnes, přičemž nějaká válka za Atlantikem ho nemusela zajímat. Jenže chtěl být u toho, když kluci v maskáčích „vyženou Rusáky až kamsi za Ural“, takže uniformu Ozbrojených sil Ukrajiny si oblékl dobrovolně. Po dvouletých bojích a demobilizaci potřeboval péči psychologů. „Pořád jsem se vracel k tomu, co jsem mohl jako voják udělat lépe, aby neumírali moji kamarádi. Bylo to na zbláznění, psycholog mě od války musel nějak emočně odtrhnout,“ vysvětluje.

Alej Hrdinů na náměstí, Velyki Mosty. Foto: Ivan Motýl

Váhám, zda to není hloupý nápad, ale pak na náměstí v Mostech Andrije poprosím: „Mohu si tě vyfotit tady v aleji Hrdinů? Mnozí z těch mužů padli u Bachmutu, kde jsi také bojoval.“ Zamračí se a jedním slovem mi dá sežrat, jak jsem necitlivý: „Proč?“ Pak se chvíli dívá na velkoformátové portréty zabitých a dodá: „Oni jsou mrtví, ale já jsem pořád živý.“ Otočí se zády k fotografiím a opouští alej Hrdinů.

šestadvacetiletý Віталій Навроцький v aleji hrdinů
ocelová tabule cti růžový květináč barvy photoshopu
naděje vyvažuje smrt
Великі Мости
na rynku pětiposchoďový panelák
několik baráků z časů monarchie ožehnutých komunismem
krev procezená cihlami a železobetonem
koktejl tří století ve feldflašce 50 kilometrů od Lvova
doma tu kdysi byl i můj pradědeček Anton Weber
klatovský oficír ve službách Františka Josefa I.
čtyři dřevěné sloupy v podsíňce dvůr s lavičkou
zahrada s koprem a petrželí
černobílý snímek na kartonu nelže
názory se ovšem nedochovaly ani manželské hádky
z pohřebního rozloučení s Vitalijem: celý život před sebou — sny plány naděje — přinesl tu nejvyšší oběť pro nás všechny — abychom mohli žít pod mírovým nebem…
nejvyšší oběť
žádní papaláši nechtějí mírové nebe už šest tisíc let
starověké mlýnky na maso se jen modernizují a chlapi se
pořád rádi pobijí před nočními bary
Великі Мости

Švejk bez Jaroslava Haška

Válka je zlo a spisovatel Jaroslav Hašek ho tváří v tvář spatřil také v rakouském posádkovém městě Velyki Mosty, které armáda dobyla nazpět 21. července 1915. Od podzimu 1914 do léta 1915 totiž město drželi Rusové, fronta se tak městem převalovala opakovaně a podle dobových snímků bylo hodně budov proměněno v trosky. Vojáci z 91. pěšího pluku prý našli střechu nad hlavou alespoň v zájezdním hostinci na náměstí, tedy tvrdí to deska na hotelu Rokle. Údajně zde přespal dobrý voják Švejk, autor desky ale neměl potřebu připomínat jeho literárního otce.

Kdo ví, jak to všechno bylo, teoreticky se ale v Mostech mohl Jaroslav Hašek potkat s mým pradědečkem Antonem i dědečkem Karlem. Děda se narodil 6. září 1904, přičemž pradědeček v oficírské uniformě tu patřil k velitelskému sboru rakouskouherských jezdeckých kasáren už někdy od roku 1902. Počeštěný název Veliké Mosty je dokonce zmíněn ve čtvrtém díle Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války v části „MARSCHIEREN MARSCH!“, byť pouze letmo, jako geografický pojem v souvislosti s dalšími vojenskými cíli ve směru Lvov a Sokal. Následky bojů na dnešním polsko-ukrajinském pomezí, kterým se tehdy hnala fronta tam a zpět, Hašek popisoval mrazivě naturalisticky:

„Přívaly a deště odkrývaly na pokraji jam způsobených granáty roztrhané cáry rakouských stejnokrojů. Za Novou Čabynou na staré ohořelé borovici ve spleti větví visela bota nějakého rakouského pěšáka s kusem holeně. Bylo vidět lesy bez listí, bez jehličí, jak tu řádil dělostřelecký oheň, stromy bez korun a rozstřílené samoty.“

Pomník Stepana Bandery na náměstí. Velyki Mosty. Foto: Ivan Motýl

Záchvat smíchu paní prodavačky 

V ruce držím fotografii rodného domku dědečka Karla Webera i portrét pradědečka Antona v rakouskouherské uniformě, jenž na límci nosil tři šesticípé hvězdičky a v ruce šavli s takzvaným portepé čili třapcem na jílci. Kapitán čili Hauptmann, ale protože sloužil u jezdectva neboli v c. a k. hulánském pluku, tak měl hodnost Rittmeister. Rodák z německé šumavské rodiny s gruntem v Zadních Domkách u Prášil zřejmě napřed sloužil u klatovských dragounů a posléze byl převelen na Halič.      

Vím, že je to nesmysl ptát se náhodných babiček, zda v Mostech ještě stojí přízemní domek s dřevěnou verandičkou, který je zachycen na černobílém snímku. Umanul jsem si, že fotka vznikla v roce 1907, ale mohlo to být i o pár let dříve či později. Město po první světové bouři poničila i ta druhá, ale protože mezi válkami náleželo k Polsku, po uzavření sovětsko-německého paktu Molotov—Ribbentrop a příchodu Rusů v roce 1939 byla napřed zmasakrována místní polská posádka. Nacisté od roku 1941 cíleně vyvražďovali početné mostecké Židy, přičemž trosky synagogy pořád stojí za náměstím. V té době ukrajinští nacionalisté likvidovali další „podezřelé“ Poláky a vzápětí se Rudá armáda vrhla na ně, na takzvané banderovce.

Na sochu ultranacionalistického vůdce Stepana Bandery uprostřed náměstí je dobře vidět i z paneláku, v jehož suterénu provozuje obchůdek s potravinami žena s dlouhou čárou života. Věk prozradit nechce, ale když z nedaleké vesnice přišla za prací sem do města, psal se rok 1958. Ročník 1942? Možná. Ukazuji jí snímek domku, který fotograf pořídil před první světovou. „Milý pane, to jste přišel pozdě,“ rozesměji ženu. Doslova se řehtá, tohle ji upřímně pobavilo. Snad kdybych prý město navštívil na konci padesátých let, ještě bych se doptal. „Pár starých lidí, co tady zažili Rakousko, jsem tu tehdy poznala. Sověti většinu těch dřevěnic zbourali a postavili paneláky. A nebuďte z toho špatný, to všechno je dávno.“ Nejsem rozladěn, nic jiného jsem nečekal, ani nemohl.  

Tataři, Panna Marie a chmel

Na radnici získávám kontakt na místního historika pana Romana. „Takový dům už nestojí,“ vyřkne po chvíli ortel. Pokusí se ho ale najít v archivu starých fotografií. A zapátrá i v matrikách, neznám totiž popisné číslo, ale Karla Webera narozeného v Mostech 6. září 1904 prý určitě najde. Časem. Teď je válka, a lidé mají jiné starosti. S Andrijem posléze zkoumáme blátivé cesty v okolí katolického kostela Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl postaven v roce 1882 a dědeček zde byl zřejmě pokřtěn. Původní svatyni spálili v roce 1662 Tataři, v těchto končinách jako by se válečné požáry nedaly uhasit, anebo jen na pár desetiletí.  

Velyki Mosty, původní architektura ve městě, snad ještě z časů Rakousko-Uherska. Foto: Ivan Motýl

V uličkách kolem chrámu se krčí k zemi hned několik dřevěnic, které připomínají dům na snímku. V detailech se liší, ale dědečkovo rodiště mohlo být mnohokrát přestavěno. Přání je ovšem otcem myšlenky, takže raději pátrání vzdávám. Vystačím si s náhodnou symbolikou, která mi padne do oka. Anton se synem Karlem se po návratu z války stali majiteli jedné části činžovního domu v ulici Na Chmelnici v západočeských Klatovech. A v této uličce v Mostech jsou všechny zchátralé dřevěné domy porostlé planým chmelem otáčivým. Humulus lupulus, pivo jsem měl vždycky moc rád.

snímek z roku 1907
začínalo se věřit v parlamentní demokracii
secesi a němé filmy
tříletý Karel Weber si hrál s dřevěnou puškou na dragouna
lízátko namáčel ve lvovském pivu
a pošťák nosil dopisy ze Šumavy
1035 kilometrů odtud podací pošta Stubenbach
pil se čaj dětská polobotka se topila v koňském lejnu
na zahradní slavnosti se připomínalo
vyhlazení městečka krymskými Tatary léta Páně 1662
to bylo dávno
nikdo nepředpokládal masakry orámované letopočty 1914 až 2026

Loupež za bílého dne

Velyki Mosty. V rodině to byl magický název, protože ho máma měla v dokumentech, které jí postupně vystavovalo socialistické Československo. V závorce u jména rodného města jejího otce byla vždy poznámka: SSSR. Dlouho jsem nechápal, jak se mohl dědeček Karel, kterého jsem nepoznal osobně, narodit v Sovětském svazu, když za druhé světové války bojoval v německém wehrmachtu. A když jeho otec Anton pocházel ze šumavských Prášil. Neměl jsem tušení, jak politici a armády dokážou ve středu Evropy rychle překreslovat mapy. Teď už vím, že překreslování neskončilo a tužku v ruce zrovna drží Kreml.   

Do Mostů jsem poprvé vyrazil v roce 2015, když jsem chtěl město navštívit po vystoupení na Měsíci autorského čtení ve Lvově. „Takže to bude za pět set eur, pokud nechcete k soudu,“ vyhrožovali mi tehdy dva policisté, když mě zastavili u Mukačeva a nařídili, že je musím i s vozem následovat na lesní cestu. Nechtěli vidět řidičák ani pas, jen se zajímali, kolik mám peněz, načež z mé šrajtofle vytáhli všechny bankovky. Celkem dvě stě eur, kompletní honorář za čtyřdenní účast na festivalu. „Dobrá, to na pokutu stačí. Nikdy jsme se neviděli. Šťastnou cestu, zakarpatské hory jsou krásné,“ rozloučili se.

Loupež za bílého dne mně zkazila chuť hledat dědečkův rodný dům, a i když jsem od té doby Ukrajinu mnohokrát navštívil, až letos jsem jim odpustil, a ten dávný úkol si splnil.

Zadrátovaná země

„Hlavně nefoť ta kasárna,“ varuje mě veterán Andrij Lucyna, když opouštíme Velyki Mosty. Kasárna, v nichž sloužil pradědeček Anton, se od rakouské éry skoro nezměnila a stále stojí u výpadovky na Lvov. Kdybych objekt nějak okatě fotografoval, mohli by mě prohlásit za špiona. „Šíření informací o přesunu, pohybu nebo umístění ozbrojených sil Ukrajiny či jiných vojenských formací (pokud tyto informace nebyly zveřejněny generálním štábem) je trestným činem,“ říká trestní zákoník Ukrajiny aktualizovaný pro válečný stav, jenž za fotku kasáren vyhrožuje až dvanáctiletým trestem.

Jakožto vlastník českého pasu mohu zemi kdykoliv opustit, ale všichni Ukrajinci do šedesáti let musí ve válečném stavu permanentně žít. Jinou legální volbu nemají. A pokud už nebyli posláni na frontu, může se jim to stát zítra nebo za půl roku. Nechci veterána Andrije provokovat, ale právo na odchod z válčící země by měli mít i všichni muži. „Padají na nás rakety. Na ulicích nás loví vlastní vojáci. Posílají nás umírat,“ čtu si až po návratu z Ukrajiny povídku otištěnou v časopise A2, kterou napsal spisovatel Ilya Kharkow, když se mu podařilo uprchnout z rodné země přes drátěně zátarasy v Karpatech. Šťastně pronikl do Rumunska a eliminoval možnost, že se jeho tělo smrdutě rozloží na bojišti.    

„Do staré borovice u bývalého nádraží, ze kterého zůstala jen hromada sutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidět střepiny granátů a někde v bezprostřední blízkosti museli patrně pochovat mrtvoly vojáků, poněvadž zde strašně páchlo hnilobou.“

(Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)

Velyki Mosty a autor reportáže.

Autor je básník a novinář.