Co najdeme v lese
Kdo z nás nebyl někdy v lese na houbách? O blízkém vztahu českých houbařů ke všem hříbkům, kozákům, ale třeba i bedlám svědčí množství lidových názvů vycházejících z nářečí. Setkáváme se s nimi dodnes, a tak při návštěvě některých oblastí naší republiky můžeme být až překvapeni jejich růzností.
Nářeční nebo územní rozdíl je patrný již při pojmenování jedlé houby obecně: v Čechách a na větší části Moravy chodíme na houby, zatímco na zbylé části Moravy a ve Slezsku se chodí na hřiby/hříbky a na Vsetínsku dokonce na kozáky (všude ve významu: na všechny jedlé houby — u dvou posledně zmíněných došlo ke zobecnění názvu určité houby na všechny jedlé houby).
Ke známým česko-moravským protikladům patří nářeční pojmenování pro žlutou houbu s nálevkovitým kloboukem (bot. liška obecná, Cantharellus cibarius): v Čechách (a na jihozápadní Moravě) se používá liška a na zbytku Moravy a ve Slezsku je to kuřátko (a další slovotvorné a hláskoslovné varianty základní formy kuře, například kuřa na východní Moravě, dále kuřítko, kuřička aj.). Oba názvy jsou motivovány podobností barvy houby s barvou zvířete, podle něhož je houba pojmenována.
Mnoho krajových názvů mají rozšířené druhy kozák a křemenáč. Nářeční názvy pro kozáka, houbu příbuznou hřibu, s hladkým hnědošedým kloboukem na štíhlém černě skvrnitém třeni (bot. kozák březový, Leccinum scarbum), jsou územně rozrůzněné. Výraz kozák (někde s variantou kozár) se užívá na celém území národního jazyka kromě jihozápadních Čech, kde dominuje výraz špičník (podle podoby houby s vysokým třeněm/nožkou). Pro Slezsko jsou typická dvojslovná pojmenování sivý kozák, bílý kozák, březový kozák.
Nářeční pojmenování pro křemenáč, tj. hřib s červeně oranžovým kloboukem a s tuhým hnědě skvrnitým třeněm (bot. křemenáč osikový, Leccinum aurantiacum), mají jasně vymezené velké areály: ve středních Čechách je to křemenáč (odděleně též na Budějovicku), v severovýchodních Čechách jeho varianta křemeňák (podoba křemelák pak na Třebíčsku). Na Moravě se této houbě říká janek — patrně podle pohádkového hloupého Honzy (houba má nápadný červený klobouk, který ji nechrání před houbaři), ve Slezsku se nazývá červený kozák a na Těšínsku polák (přenesené jméno podle příslušníka sousedního národa). Vedle uvedených územně vymezených názvů křemenáče existují další, různě motivované názvy, kupříkladu podle stromů, u nichž houba roste (březák, osikáč, podborovák), další vznikly podle nápadné barvy klobouku (červeňák, červený kozák), podle modrající dužiny po řezu (modrák, siňák), podle tvrdosti dužiny (křemenáč, kameňák) a mnoho dalších.
Většinou se názvy pro tyto dvě houby rozlišují, a to buď stejně jako ve spisovné češtině (v Čechách ve shodě se spisovným jazykem kozák × křemenáč, na Moravě pak kozák × janek). Ve Slezsku se rozlišují pomocí přídavného jména: sivý kozák × červený kozák. V některých oblastech (například v jižních Čechách, kde je pro kozáka hlavní výraz špičník) se další názvy pro obě houby neliší (březák, osikáč, koloděj znamená kozák i křemenáč).
Pro ryzec pravý (Lactarius deliciosus) se užívá výrazů ryzec/ryzek, rezec (souvisí s ryzí a rezavý — podle barvy houby; ryzí původně též znamenalo rezavou barvu) v celých Čechách a na přilehlé západní Moravě. Syrůvka (přenesený název jiné houby syrovinky, která se dá jíst syrová) je typická pro střední Moravu. Na Valašsku a ve Slezsku se této houbě říká kravička (podle mléčné tekutiny, kterou houba obsahuje).
Zatím jsme zmiňovali jedlé houby. Pojmenování pro nejedlou a jedovatou houbu se v nářečích neliší. Je zajímavé, že kromě několika málo druhů sbíraných jedlých hub byly vlastně všechny neznámé houby považovány za jedovaté. Tradiční pojmenování jsou motivována špatnou vlastností, škodlivostí hub. Téměř na celém území Čech a na přilehlé části Moravy se vyskytuje slovo prašivka, na části tohoto území se rozkládá oblast se slovem žabina (s variantou žaběna). Z jednoslovných pojmenování zmiňme ještě výraz kravina (na Plzeňsku a Prostějovsku), gemba (na Valašsku) nebo psák či psárka ve Slezsku. Dvojslovná pojmenování jsou častá na východní Moravě a na západě Slezska. Zpravidla je špatná vlastnost naznačena přídavnými jmény odvozenými od názvů zvířat (psí, hadí, žabí, kravský, svinský); ta jsou připojena k výrazům houba, kozák, hřib. Z těchto dvojslovných označení vznikla někde jednoslovná pojmenování jako psák (z psí hřib), haďor (hadí hřib), žabina (žabí houba), kravina (kravská houba).
Vidíme, že i když tradiční nářečí rychle ustupují, lze stále u každého z nás nalézt návaznost na jazykovou oblast, odkud pochází. Prozradí nás slova, která se v každodenní běžné komunikaci málo používají, jsou na okraji naší pozornosti, a proto nepodléhají bezprostřednímu tlaku spisovného jazyka. K nim patří bezesporu i názvy hub. Jen v lese bychom mohli pokračovat a věnovat se třeba různým bobulím (haferám) či bylinám (rybí očka, psí jazyk). Ale o nich zase někdy příště.
Předložili jsme jen malou ukázku krásy našich nářečí. Na této adrese můžete najít mnoho zajímavého k tomuto tématu.
Autorka pracuje v Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.