24/10/2022 | rozhovor |

Díky poezii jsem se vrátila ke čtení

Překladatelka Sylva Ficová se profesně zaměřuje na angloamerickou literaturu. A protože jí to přijde omezující, pro sebe vyhledává i neanglické knihy. Mezi první knihy v angličtině, které četla, patří Wildeovy pohádky. Ale teprve William Blake ji přivedl k překládání. Poezie ji už nepustila a autorky a autory, hlavně ty u nás neznámé, vyhledává a čte dodnes.

Které knihy si pamatujete z dětství?

Četla jsem sama docela brzo, už od první třídy. Pamatuju si, že v páté, šesté už jsem četla Kapitána Nema J. M. Trosky, verneovky a tyhle věci. Potom Štorcha samozřejmě, Lovce mamutů. Chtěla jsem být dokonce archeoložka. Můj děda měl taky sešity Rychlých šípů ještě z první republiky. Četla jsem i ty, chtěla být jako ti kluci a na sídlišti jsme měli i podobnou partu. Jenže když jsem přišla do puberty, už mi vadilo, že tam nejsou holky, že se s těmi příběhy nemůžu tak úplně identifikovat.

seriál Domácí knihovna

Vzpomínáte si na zásadní knihu tady z toho období?

Asi ne. Od puberty do nějakých sedmnácti, osmnácti jsem četla hodně sci-fi a pak si pamatuju ty, u kterých jsme si namlouvali, že čteme tu pravou „západní literaturu“ — Letiště nebo Hotel Arthura Haileyho a podobné děsy. Pak jsem začala číst trošku poezii, Hraběte, Šiktance, Kováříkův almanach Zelené peří. Později jsem se vrhla na anglickou literaturu. Dodnes se mi ta četba jakoby vrství a občas se zase k něčemu vracím, ale znovu toho čtu málo.

Takže nečtete knihy opakovaně?

Hodně mých známých to má tak, že čím jsou starší, tím víc se vrací do minulosti. Mně naopak přijde, že vychází čím dál víc dobrých věcí, v češtině i angličtině, takže mám spíš opačné tendence. Nedávno jsem se přistihla, že vlastně čtu čím dál mladší autory. Spíš se mi to nabaluje, než že bych měla nějaké „návraty“. Pořád se vracím snad jen k Hrabětovi i Wildeovi.

V kolika jazycích čtete a máte knihovnu? 

Čtu anglicky, slovensky a česky. Snažím se číst i dost překladů, hlavně neanglických autorů. I profesně jsem se hodně zaměřila jen na angloamerickou literaturu, ale to mi přijde dost omezující, člověk tak o spoustu věcí přichází. Když není k dispozici překlad v češtině, zkusím ho sehnat alespoň v angličtině. Dřív jsem četla i rusky, ale s tím jazykem už nemám kontakt a vlastně už se mi v něm ani číst nechce. Jsem vůči němu zkrátka zaujatá, asi jako byla moje babička zaujatá vůči němčině. 

Vzpomínáte si, která kniha nebo autor vás k angličtině přitáhl? A kterou knihu jste jako první přečetla anglicky celou?

Wildeovy pohádky, které jsem četla ještě na gymplu, dokonce v angličtině. Dost mě tehdy překvapilo, že jsem zaprvé nepotřebovala u každého odstavce slovník a zadruhé jsem se dokázala ponořit do příběhu, i když nebyl v mém rodném jazyce. Ale nejvíc jsem toho v angličtině přečetla na vysoké škole. Skvělou knihovnu měli v Leedsu, kam jsme se spolužáky vyjeli na výměnný pobyt. Četla jsem tam v angličtině všechno, i překlady knih, které v češtině za komunistů nemohly vyjít a tehdy v těch devadesátkách na české vydání ještě čekaly — třeba Kunderu. Byla jsem tehdy nadšená, že tak můžu „dohánět resty“. Hodně jsem četla i starší literaturu, hlavně Blakea a všechno o něm. Byla jsem jím tehdy úplně posedlá. Pak jsem se ho pokoušela překládat a nakonec přeložila jeho Snoubení nebe a pekla. Později jsem překlad poslala panu Horáčkovi do Paseky s tím, že když už vydává Váchala, mohl by zkusit i Blakea, a přiložila i posudek od profesora Hilského. Měla jsem to štěstí, že v Praze se tehdy zrovna chystala výstava Blakeových obrazů a grafik, takže ten překlad nakonec vyšel, dokonce v zrcadlovém vydání.

Která kniha nebo autor vás přivedli k překládání?

Asi právě ten William Blake. Přes sci-fi jsem se dostala k Aldousi Huxleymu a četla jeho Brány vnímání (The Doors of Perception). Pak jsem se dozvěděla, že se podle té knihy jmenovala kapela The Doors, a v knihovně v Leedsu jsem nakonec zjistila, že „brány vnímání“ jsou slova z veršů z Blakeova Snoubení nebe a pekla: „Kdyby člověk očistil brány svého vnímání, každá věc by se mu jevila taková, jaká je: nekonečná.“ Blake byl také dost zvláštní člověk, a to i tím, že naučil tiskařské techniky svou ženu, která s ním potom spolupracovala, což v té době bylo vlastně neslýchané. Často také kritizoval církev. Na tehdejší dobu byl progresivní a mě navíc bavila i ta jeho symbolika, i když se zdá na první pohled neproniknutelná. Po Snoubení jsem pak pro Paseku přeložila i monografii o Blakeovi, kterou napsal Peter Ackroyd.

Postihla vás někdy čtenářská krize?

Měla jsem dlouhou krizi, kdy mi nešlo číst, takové temné období propadu. Většina depresantů bude vědět, o čem mluvím. Vzala jsem knížku a nemohla se soustředit nebo jsem ve čtení neviděla smysl. Nešlo to a trvalo to strašně dlouho. Sice jsem sledovala, co vychází, a dál nakupovala a hromadila knihy, ale vůbec jsem nečetla. V zoufalství jsem sáhla po poezii. Sbírku totiž nemusíte přečíst hned, stačí jedna báseň a zas to můžete odložit. Až díky poezii jsem se nějak vrátila ke čtení. Tehdy jsem z legrace říkala, že čtu jenom to, co překládám. A byla to pravda. Později jsem si ty oblíbené básně začala překládat, založila si blog a pak se některé dostaly i do Tvaru. Byla to vlastně terapie. Už mě to ale nepustilo a autorky a autory, hlavně ty, co u nás nevycházejí, si hledám a čtu dodnes. 

Máte nějaké čtenářské návyky?

Když čtu něco do práce nebo výjimečně na recenzi, tak si v knížce podtrhávám, jinak ne. Vlastně ani ve čtečce si neoznačuju oblíbené pasáže. Poznámky si píšu tužkou do sešitu a nanejvýš si dělám poznámky na konci knihy, kam si napíšu číslo strany a stručně to, co mě u ní napadlo. Běžně mám třeba rozečteno několik knih zároveň. A poslední dobou zkouším číst jednu dvě básně před spaním. 

Co máte nyní rozečtené?

Teď čtu Popel a sníh finské autorky Petry Rautiainen. Myslela jsem, že ten román bude v něčem podobný Porodní bábě Katji Kettu, je však ještě lepší. Pak tu mám sbírku současné skotské queer poezie Re·creation, kterou jsem si v červenci koupila v nejstarším nezávislém a radikálním knihkupectví v Edinburghu. A teď jsem rozečetla sbírku Mary Jean Chen Flèche. Název pochází z francouzštiny a šermířského slangu — „fleš“ je rychlý výpad nohou, ale foneticky zní stejně jako anglické „flesh“, tedy maso, lidské tělo. Líbí se mi formát té knihy, její struktura, ta promyšlenost i hloubka. Je to nejlepší sbírka, co jsem za poslední dva až tři roky četla.

Máte představu, kolik máte doma knih?

Vůbec. Jak vidíte, mám knihovnu v obýváku, pracovně i v chodbě. Police jsou i v ložnici. Naposled jsem to počítala, když jsem se před šestnácti lety stěhovala do Brna, to jich byly asi dva tisíce. Ale nemám tendence hromadit knížky nadlouho, zvlášť pokud k nim nemám emoční vazbu. Pořád pořizuju nové a nové, a jelikož pod tou hromadou nechci zahynout, musím se některých občas vzdát.