08/10/2022 | rozhovor |

Každej píše, jak umí

Jan Těsnohlídek ml. je součástí české básnické scény nejméně od roku 2009, kdy vydal svůj debut „Násilí bez předsudků“. O rok později obdržel (za všeobecného sakrování velké části literárního provozu) Cenu Jiřího Ortena. Vlny rozvířil i tím, že do debaty o angažované poezii přispěl kontroverzně laděným textem Rasistická poezie. V posledních letech se „usadil“. Z nové sbírky „Garum“ četl na festivalu Ortenova Kutná Hora, jejž organizuje a na kterém v kocovině a spěchu vznikal tento rozhovor.

Až doteď byly názvy tvých básnických knih přímočaré, Garum z té linie vystupuje. Proč titulem šesté sbírky odkazuješ k antice?

Když mám čas, dívám se na ČT2 na dokumenty a z kraje roku tam byl dokument právě o garumu a hodně mě to zaujalo. Garum byla rybí omáčka ve starověkém Římě a jedli to úplně se vším a úplně všichni. Trochu jako dneska třeba kečup, aspoň pokud jde o popularitu. Když pak přišla válka na Ukrajině, nějak se mi to spojilo, ten zánik civilizace, to, že něco tak rozšířenýho, jako je kečup, může jít do sraček spolu s civilizací a o pár století pozdějc se o tom dělá dokument a málokdo bez Googlu ví, co to vlastně bylo.

Myslíš, že za desítky let přijde další Těsnohlídek se sbírkou Kečup a nikdo nebude vědět, co to je?

Spíš za stovky než desítky, i když možná desítky, anebo možná nikdy.

Sbírku zároveň překvapivě uvozuješ citátem z Ezry Pounda…

Protože mám rád Ezru Pounda.

Jan Těsnohlídek ml., foto: Jan Valík

Podstatnou část tvé tvorby tvoří autorská čtení a přednes. Řada čtenářů tvrdí, že poté, co tě slyší číst naživo, předčítá tvé básně i v duchu tvojí dikcí. Taky jsem občas zaslechla názor, že se tě někteří autoři snad snaží v přednesu napodobovat. Jak jsi k tak specifickému způsobu recitace přišel?

To přišlo nějak samo. Já jsem tak čet, ještě než jsem vůbec vydal nějakou knížku. Není to nějak speciální způsob čtení, čtu to v podstatě tak, jak to píšu, a píšu to tak, myslím členění veršů, aby se mi to dobře četlo. Když jsem začínal psát, nebo aspoň třeba od osmnácti, když to začalo k něčemu bejt, jsem se setkával s přáteli z různejch konců republiky a navzájem jsme si svý texty četli, takže pro mě bylo autorský čtení naprosto přirozený. A v době, kdy mi vyšel debut, byla kultura autorskejch čtení dost žalostná. Je to ale už dávno, přijdu si jak dinosaurus, protože dneska je těžký si to představit, ta úroveň přednesu šla hodně nahoru. Troufnu si říct, že jsme k tomu přispěli i se Psím vínem. Myslím, že se nám tenkrát s Petrem Štenglem a Ondřejem Buddeusem podařilo udělat autorský čtení zábavný a zajímavý pro širší veřejnost, což bylo super. Další, co hodně pomohlo kultuře prezentace vlastní tvorby, je slam poetry, ale to už odbočuju. Abych se vrátil na začátek, setkal jsem se i s tím, že se autoři nestyděli přiznat, že radši četli jako já, než aby četli úplně na hovno.

Vybavíš si svoje první čtení?

Ani nevim, kdy jsem měl nějaký čtení… takový čtení, co bych řek, že bylo takový „čtení čtení“. Možná to bylo dokonce tady v Kutný Hoře… ale ne, to je blbost, to nedává žádnej smysl… možná v Praze… ale vůbec nevim… já jsem čet všude tolik, že si nepamatuju, kdy bylo moje první čtení.

Když jsi vydal prvotinu Násilí bez předsudků, bylo ti lehce nad dvacet. Kniha dostala Ortenovu cenu a taky nálepku — generační zpověď. Mladí autoři a autorky jsou takhle cejchováni snadno a rychle. Přijde mi ale, že tvůj rukopis i nadále rys generační zpovědi nese. Akorát teď, oproti dřívějšku, řešíš hypotéky, vysoké nájmy, pracovní vytíženost, inflaci, nemožnost založit rodinu… Jako bys pořád byl takovým generačním kronikářem.

Možná že jsem. Myslím, že Garum je generační zpověď spíš než ta prvotina. Akorát víc úzce profilovaná, protože ve dvaceti člověk řeší jiný věci než po třicítce. Takže v Násilí byly samý vztahy a nějaký hledání sebe, což v tom věku prožívá každej, a jsem rád, že to i po těch letech od vydání lidi čtou a mluví to k nim. Garum je o lidech, co se jim to v životě úplně nepovedlo. 

Píšeš „sotva vyjdu / sotva zaplatím nájem“, což je téma, které se týká určitých lidí, ale nesouhlasím s tím, že se jim to úplně nepovedlo, spíš mi přijde, že ten systém je prostě obecně…

… pěkně na hovno.

To, že někdo nezaplatí nájem, může vycházet i z toho, že jsou v tuzemsku obecně velice nízké platy v poměru k výdajům. V tomhle směru proto nejde jen o záležitost generační, ale i geografickou — výpověď autora žijícího v postsocialistickém zřízení, které se skokově mění v kapitalistické a opět se — ač třeba jiným způsobem — nestará o lidi, kteří v něm žijou. Ale kdyby sis řekl, že tohle napíšeš…

… tak bych to nikdy nenapsal. Já neumim psát ani žádnej koncept, prostě smůla. Akorát umim psát, co žiju.

Nezáměrně ses taky dostal do role autora, jehož básně si lidé tetujou na kůži, a pak to sdílí na instagramu…

Jako nevim, ty lidi to čtou a líbí se jim to, a když si to pak tetujou, tak je to úplně super cool, to je úplně nejvíc, vem si, že někdo má do konce života na sobě tvoje texty.

Víš, kolik lidí to udělalo?

Hodně. Aspoň teda z toho, na co jsem narazil na sítích.

Jsi takový svorník mezi realitou a básnickou scénou, což dokládá i tvůj každoroční patronát nad Ortenovou Kutnou Horou, soutěží pro začínající autory. Jak se cítíš v roli předsedy poroty a člověka, který rozhoduje o osudu mladých autorů? Přeci jen, první místo v OKH znamená, že laureátovi vyjde sbírka. Není pro tebe takový vztah moc hierarchický?

To vůbec ne. Nebo si to aspoň nějak moc nepřipouštím. Sám jsem si soutěží prošel a porotci mi k mým textům vždycky něco řekli, nebo jsem aspoň dostal diplom. To mi vždycky dodalo sebevědomí, ale sám jsem porotce nikdy nebral za nějakou autoritu… Orten ve dvaadvaceti, což je věkovej limit pro soutěžící, umřel. Je neuvěřitelný, co v tom věku dokázal napsat. Nevím, jestli si to uvědomujou soutěžící, ale osobně to beru dost s pokorou, že mám možnost těm mladejm autorům pomoct se někam dostat. 

Navíc je to takové básnické soustředění…

Na Ortenově Kutný Hoře je nejvíc super to, že to není jen soutěž, ale festival od pátku do neděle, přijedou soutěžící z celý republiky, můžou se pobavit a z vlastní zkušenosti vím, že tyhle přátelství jsou vzácný. Pro mě osobně to bylo fajn, když jsem z malýho města přijel do krásný Kutný Hory, kde byla spousta lidí, co to měli podobně jako já. Každopádně — literatura podle mě není nic tak zajímavýho, že bych v ní vnímal nějakou hierarchii. Každej píše, jak umí, akorát něco lidi čtou víc a něco míň. Ale je fajn, že člověk může mladý borce nasměrovat a říct jim „hej, můžeš tam a tam poslat nějaký texty“, a oni pak získaj nějaký přehled o literárním dění, nějaký se pak chytěj, spousta z nich přestane psát, protože ne všichni budou spisovatelé, někteří budou doktoři nebo něco jinýho, a budou vzpomínat, že kdysi soutěžili na Ortenově Kutný Hoře. Málokdo u toho zůstane.

Však ty sám se taky živíš civilním zaměstnáním…

Chodim normálně do práce, kdybych čekal čtyři roky, než napíšu knížku a dostanu pár korun, chcípnul bych hlady. Nikde bych nemoh bydlet, abych mohl žít z psaní, smůla. 

Za třináct let na scéně píšeš vlastně pořád dost podobně. Dokážeš si představit, že významně změníš poetiku?

Nevim, stát se může cokoliv. Ale já si zas neumim moc vymejšlet, to by se mi musely začít dít nějaký úplně jiný věci v životě a asi bych musel úplně jinak mluvit. Píšu totiž tak, jak mluvim — ani v tom si neumim vymejšlet. Možná spíš zase po letech nějaká próza, to často říkám, ale moc si na to nevěřím. Uvidíme.