Konstelace: Rozmazávání hranic

Trnitá

Tramvaj za sebou nechává dvě prázdné lajny
v útrobách Dornychu to vře a syčí
pára ničeho a všehosti vystupuje z ulice
umělý vývod města

seriál Konstelace

Zuřící potomci svých vyhnilých a usazených rodičů
překračují hranici magického světa poznání
mezi věděním a lhostejností je jen nádech
prasknutí a řez

Rituální malby na sklech
záznamy halucinací vyškrábané nehtem do krve
šílenství v rozpitých obrysech
a vlahý vzduch těžkne na těle

V roce 2015 vám vyšla první kniha V zahradách. Ve stejném roce jste také obhájila na Masarykově univerzitě diplomovou práci na téma Ekofeministická etika v životě a díle Anny Pammrové. Zůstalo pro vás v následujících letech spojení literatury, environmentálního a feministického myšlení, potažmo poezie a vlastní tvorby důležité?

Spíš nevyhnutelné. Svoje přemýšlení o světě a pozici, ze které se na svět dívám, nedokážu oddělit od vlastní tvorby. Takže má tvorba je přirozeně orámovaná kontextem patriarchátu, vůči němuž se jako žena-matka nějak vymezuji, i když ne vždy ve vědomé rovině. Stále souzním se základní tezí ekofeminismu: existuje důležitá spojitost mezi útlakem žen a útlakem přírody. Také je mi blízká snaha o dekonstrukci některých dualismů, asi nejčastěji ve tvorbě tematizuji domnělé dichotomie kultura a příroda, rozum a emoce, mysl a tělo. Říkám si, v jaké jiné oblasti se tímto zabývat než právě v poezii, jejíž forma přímo vybízí k rozmazávání hranic?

ilustrace: Dominika Cyprová

Dotýkáte se nejrůznějších témat — od etiky péče, mateřství, vztahů ke světu rostlin, zvířat po například představy budoucnosti nebo vyrovnávání se smrtí. Jak přemýšlíte o vlastním psaní? 

Psaní pro mě vždy mělo funkci určité zpovědi, možná autoterapie. Pomocí slov se vyrovnávám nejen se smrtí, ale i s ostatními tématy, která jste zmínil. Básně často píšu i místo deníkových záznamů, když chci vystihnout a uchovat nějaký intenzivní prožitek — báseň má tu moc i po letech onen konkrétní prožitek vyvolat. Jsem si vědoma, že mi z takového pojímání tvorby vypadává čtenářstvo. V psaní jsem vlastně sobec, většinou píšu hlavně pro sebe. A když už se snažím v textech apelovat na čtenářstvo, někdy mám problém s tím, že mi takové texty přijdou neautentické a vnitřně se s nimi nedokážu sžít. Když nad tím ale teď přemýšlím, nějaký apel se do textů snažím v posledních letech schovávat čím dál častěji.

Jaký apel máte v tomto případě na mysli?

Nejzásadnější pro mě je čtenářky a čtenáře vybízet k přemýšlení o tom, jak se vztahují k ostatním lidem i k ostatním živým bytostem, jaká je role člověka na světě, jak křehký je systém, který jsme si jako lidé vybudovali, a jak křehký je život sám. Ale budu šťastná za každý moment, kdy báseň neprocvičí „jen“ představivost čtoucích, ale i jejich kritické myšlení.

ilustrace: Dominika Cyprová

Vstupují myšlenky ekofeminismu do vašeho přemýšlení o literatuře i na obecnější rovině?

Napadají mě k tomu dvě poznámky. První na ryze praktické rovině: jak patriarchát zasahuje do tvorby žen. O tom, jak těžké je pro ženu mít na tvorbu vlastní prostor, psala Virginie Woolfová už téměř před sto lety a tenhle problém jsme jako společnost stále úplně nepřekonali. Minimálně na mateřské a rodičovské dovolené je žena stále odstavena z veřejného prostoru a doma s dětmi za krkem se tvoří obtížně, tohle jsem si sama čerstvě odžila. Osobně mi je navíc zatěžko si o svůj čas a prostor na psaní aktivně říkat, jako bych potřebu psát už sama v sobě předem devalvovala na něco podřadného, na něco, na co možná ani nemám právo. Ale nedokážu říct, nakolik to vychází z mé povahy a žité zkušenosti a nakolik je to systémová záležitost, se kterou se potýkají i další ženy-umělkyně. 

Druhá poznámka se týká obsahu tvorby. Literatura nabízí jedinečnou možnost být — stejně jako právě zmíněná Anna Pammrová — nejen mluvčí ostatních žen, ale i přírody, která sama za sebe mluvit nemůže. Tím rozhodně nechci říct, že by každá spisovatelka měla mluvit i za další ženy, a ještě i za přírodu. Nemyslím to ani esencialisticky: nemyslím si, že by žena měla přirozeně lepší předpoklady pro to, aby mluvila za přírodu. Jen je z hlediska své pozice v rámci patriarchátu dost možná schopná lépe pochopit a vystihnout její útlak. Věřím ale, že je i čím dál více vnímavých mužů a dalších bytostí, kteří a které dokážou totéž.

Napadají vás nějaké příklady, ať už z básnické praxe, nebo dalších uměleckých oblastí, kde je toto prostředkování hlasu přírody v rámci lidských sdělovacích systémů účinné a inspirativní?

Krásný příklad z poslední doby je pro mě hudební album Tomáše Niesnera nazvané Bečvou, které se celé zabývá ekologickou katastrofou právě na řece Bečvě. A Tomáš vlastně nechává na své desce přírodu vážně promlouvat, nemusel její zkušenost opisovat pomocí slov, čemuž bychom se v literatuře nevyhnuli, o to cennější pro mě coby básnířku jeho počin je. Tomáš studoval, stejně jako já environmentální studia. Troufám si tedy říct, že by mohl být hlasem přírody i nadále, protože to je jeho téma. No a environmentální studia absolvoval i Radek Štěpánek, který je pro mě asi nejsilnějším současným hlasem přírody na poli poezie. To, že mě na prvním místě napadli umělci, je celkem nadějná zpráva o světě. Ze současných umělkyň mě napadají Darina Alster a Lucie Králíková, jejichž tvorbu podle mě spojuje síla narušovat hranice — ať už mezi člověkem a přírodou, nebo třeba mezi všedností a posvátností života.

Rozhovor doprovází díla Dominiky Cyprové. Mohla byste k nim říci pár slov?

Dominika je pro mě v tom našem malém hradeckém rybníčku úkaz, v nejlepším smyslu slova. Žena, potažmo matka v její tvorbě vystupuje jako téměř magická bytost, každodennost Dominika povyšuje na svátost, odkouzlenému světu vrací tajemství. V básni Trnitá píšu o rituálních malbách a to je vlastně přesně ono, to mi vytane na mysli, když se dívám na Dominičina díla. Jedna z ilustrací, které doprovází tento rozhovor, je hodně osobní, jde o návrh na tetování, které mi Dominika i sama zvěčnila na kůži. Téma mě napadlo, když jsem napsala báseň Zářící uroboros, která je vlastně také o stírání hranic, mimo jiné mezi životem a smrtí.

ilustrace: Dominika Cyprová

Na čem teď pracujete? 

Upřímně mám velký problém na tuto otázku odpovědět. Pojem práce si totiž nejsem schopná spojit s poezií, psaní ještě pořád pojímám spíš jako životní nutnost než činnost, za kterou by mě měl někdo jiný ohodnotit, což jistě souvisí i s tím, že představa uživit se v Česku literární tvorbou je skoro ze světa fantazie. Pokud se od toho oprostím — co se týče tvorby, snažím se najít a ohledávat svá nová velká témata, mateřství otřáslo celkově mým světem a nutně se to odráží i v psaní. Na zcela osobní rovině je pro mě nyní důležitou úlohou to, co asi pro většinu rodičů: sladit placenou práci, rodinu, tvorbu a volný čas tak, abych za pár měsíců nevzplála a nevyhořela.

Zářící uroboros

„Myslel jsem, že vidím jezero,
ale to se jen odráží život.“‎

Život v lesklé kůži užovky
život v beatech dunících do kořenů
stromů
a v tichu korun zelených a zlatých

Když se v podrostu připlíží kočka a vztyčí se
a její oči nejsou oči šelmy
ale hada
a svými packami obejme celý svět
nad jezerem probleskne smrt

Je to tanec v kruhu
začátek s koncem se proplétá
v rozkošnických polohách
roste a uvadá
ibišek a květy mu padají těsně před rozpukem
tělo přechází v tělo
bílá láme černou
hranice smotaná do nekončící smyčky

Zákon všeho je
zářící uroboros

ilustrace: Dominika Cyprová

Autor studuje komparatistiku.