23/08/2022 | téma |

Konstelace: Ztráta a truchlení

Figura nepřítomnosti, absence, ticha či prázdna vymezuje podstatné směřování moderní poezie, v němž lze zároveň spatřovat prvky tradice sahající hluboko do minulosti. Snahy překročit horizont lidské smrtelnosti, paradoxní přijetí ztráty a práce truchlení přitom samozřejmě nejsou výhradními tématy básnictví.

Naopak, otevírají možnou širší reflexi kulturního rámce, v němž se utváří pojetí „života hodného truchlení“ (slovy Judith Butler) či způsoby vztahování ke smrtelnosti, individualitě, druhé bytosti, ale také společenskému diskurzu smrti. V posledních letech u nás vyšlo několik sbírek, které ztrátu blízké bytosti různými způsoby tematizují.

seriál Konstelace

Vybral jsem tři knihy, které představují různé způsoby konceptualizace nepřítomnosti či smrti druhé(ho) a činí z ní, podle mého názoru, úběžník básnického psaní. K zájmu o toto téma v současné (české) poezii mě částečně přivedla kniha Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ (Revolver revue, 2022). Soubor převážně veršovaných textů představuje relativně bezprostřední výpověď o ztrátě životní družky, o smutku a snaze vyrovnat se na osobní rovině s tragickou ztrátou.

ilustrace: Jan Musil

Na koncepci knihy se patrně velkou měrou podílel editor Jan Wiendl, který ji také doplnil závěrečným textem shrnujícím kompozici knihy. To ještě posiluje dojem bolestného pohlcení básníka smuteční událostí, které zamezuje odstup a vlastní koncepční zpracování textů. Proto se také o této knize obtížně píše. Četné osobní narážky a celkově intimní ráz textů v kombinaci s konvencionalizovanými obrazy přežití vlastní smrti v dětech či vykonané práci, útěšným rámcem křesťanské nauky o individuální spáse či archaicky vyznívající formě rýmovaných veršů působí na první pohled rozporuplným dojmem.

Není pochyb o tom, že Doležalova kniha přináší působivé svědectví o silně prožívané osobní zkušenosti, které nabízí ve více ohledech rozkrytí univerzálnějšího rozměru ztráty blízké bytosti a truchlení. Vřazuje se zároveň do tradice veršů za zemřelými — z české poezie připomeňme alespoň Zádušní básně za Pavla Buksu Violy Fischerové. Z obecnějšího hlediska lze pak knihu číst jako konvenční podobu truchlení v křesťansky rámované poezii.

ilustrace: Jan Musil

Odlišný obraz ztráty představuje sbírka Jana Jindřicha Karáska Vyměřování vzdáleností (Dobrý důvod, 2020). Autor v ní činí z vlastní zkušenosti se smrtí blízké osoby výchozí bod k ohledávání paradoxní (slovy Paula L. Landsberga) přítomné nepřítomnosti zemřelé(ho). Velkou část knihy tvoří záznamy o zmizení konkrétních osob. Nejedná se přitom o smrt v běžném slova smyslu — chybí zde umírání jakožto přechodový stav, ale především mrtvé tělo. Ve zvláštním pohybu záznamu jakožto komunikovatelné paměti jej tak nahrazuje samotná báseň, kterou lze vnímat jako negativní svědectví o okamžiku mezi přítomností živé(ho) a jejich zmizením (nepřítomností).

až ti bude o dvacet šest let víc / zmizíš a nahradí tě prázdný důlek / na židli nádraží (Barbora, s. 38)

V této sbírce tak Karásek jako by učinil ze ztráty blízkého konceptuální a tematické jádro svého psaní. Za cenu vynechání osobního truchlení otevírá zvláštně odcizený pohled na pomíjivost individuálních životů. Částečné odcizení výpovědi — ponechává si rysy vnímavého a účastného pohledu, ale odhalováním momentu zmizení se zároveň situuje do nelidské pozice — přispívá k celkovému obrazu prostoupenosti každého života mnoha individuálními ztrátami. Působí tak odlišně než tradiční truchlení za zemřelými, přesto v jistém ohledu se srovnatelnou útěšnou silou.

ilustrace: Jan Musil

Kniha polské básnířky Małgorzaty Lebdy Sny uckermärkerů vyšla v Polsku v roce 2018 jako druhý díl trilogie o autorčině rodném kraji v okolí obce Żeleźnikowa Wielka, z něhož se rozhodla odejít. Uckermärker je plemeno krav, které pěstovali autorčini rodiče a jejichž zabití na jatkách jako dítě Lebda se svými sourozenci často přihlížela. Každodenní blízkost smrti popisuje autorka v rozhovoru se Zofií Bałdygou (Tvar 7/2022) jako jeden z formujících zážitků. Lebdini sourozenci (její sestra-dvojče, bratr a mrtvá sestra) mají ve sbírce Sny uckermärkerů zvláštní postavení. Autorka činí předmětem svých básní jejich zážitky či vzpomínky na ně, zachycené nelidským okem objektivu (k němuž odkazuje slovo zaostřeno (zbliżenie), jež je součástí názvu všech textů sbírky). Jak popisuje ve zmíněném rozhovoru, v této sbírce zpřítomňuje svým psaním — jež má moc „dát hlas někomu, kdo už ho nemůže mít“ — sestru, která zemřela ještě před narozením ostatních sourozenců. Nepřítomná sestra je mluvčí básní, aniž by jí však přestávala být sama Lebda.

za srpnových odpolední noří těla / do studeného potoka během červencové povodně / tudy tekla z jatek zvířecí krev // nacházely ji pak v kořenech jilmů / říkaly tehdy: celá vesnice vyrůstá odsud (zaostřeno: proud, s. 20)

ilustrace: Jan Musil

Lebdina sbírka evokuje pozoruhodnou mnohovrstevnatou krajinu. Svým věcným, lapidárním stylem se smyslem pro zámlku a detail otevírá vícero cest čtení. Pozornost k násilí provázející živočišný průmysl a zkušenosti smrti z ní mimo jiné činí pozoruhodný příklad psaní o smrti vymykající se z konvenčního pojetí žánru. Paradoxní přítomná nepřítomnost zemřelé sestry, kterou autorka nezažila a o níž mluví na základě představy, s níž se v dětství setkala, že zemřelá se znovu narodila v jedné ze svých sester, přeznačuje zdánlivou konstantu thanatografického psaní — individuální život. Vlastním předmětem Lebdiných textů je pak smrt zvířat jakožto druhých a její traumatizující přítomnost v lidské každodennosti.

pozorně sledují bratra obzvláště / ve chvílích / kdy pro ně omývá ve studeném potoce / lebku klisny ohlodanou ohaři / které říkaly Baruška (zaostřeno: rituál, s. 30)

Autor studuje komparatistiku.