O strachu jako vstupence do nicoty
Dora Kaprálová svůj první literární počin pro děti a mládež „Pan Nikdo a bílá tma“ sice opatřila žánrovou charakteristikou „dětský horor“, nečekejme však nervy drásající zápletku s množstvím překvapivých zvratů. Samotný příběh spíše než aby strach naháněl, o zrodu a paralyzující moci strachu vypráví.
Říjnová neděle v městském parku líně plyne při pouštění papírového draka až do soumraku. Sestry Isa a Líza s maminkou poté spěchají do vyhřátého bytu, kde na ně má čekat tatínek. Ale spolu s vůní palačinek s marmeládou, které maminka pohotově připraví, prostupuje domov studený vítr pronikající okny a smutek z toho, že tatínek se ještě nevrátil. Kaprálová mistrně zachycuje dětské rozladění, postupně vzrůstající stísněnost a nakažlivý neklid zmocňující se děvčátek i jejich maminky. Skličující atmosféře přizvukuje rovněž počasí: zhasínající světla neonů a lamp přenechávají prostor skučícímu větru a dešti mohutnícímu v bouři s kroupami. Uprostřed noci pak na dveře místo očekávaného tatínka zabuší pan Nikdo a důvěřivá maminka ho vpustí dovnitř.
Dora Kaprálová: Pan Nikdo a bílá tma, ilustrovala Darja Čančíková
Baobab, Praha 2022
Samotný nápad personifikovat strach se objevil již v rozverné pohádce Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula z roku 1931, Kaprálová si ovšem se strachem zhmotněným do postavy popelavého cizince Nikoho pohrává úplně jiným způsobem. Do jeho příchodu budovala působivě atmosféru strachu impresionistickým způsobem s využitím všech smyslových vjemů od stmívání, pocitů chladu, závanů větru, vůní a chutí podzimního večera, zvuků deště a sílící bouřky, jež přeruší v celém městě dodávku elektrického proudu, až k řečnické otázce: „Jak může být noc tak hlasitá a černá?“
Pan Nikdo vstupuje na scénu v pravých hororových kulisách temné noci uprostřed zuřící bouře, ale s jeho příchodem se atmosféra příběhu mění, a to ve prospěch dětského aspektu. Obrovský cizinec plive při posupném smíchu černé zkažené zuby a navzdory hrůze, již kolem sebe šíří, nabývá poněkud pohádkově groteskního rozměru. Jeho moc se zvyšuje přímo úměrně rostoucímu strachu maminky i dětí, pro něž najednou domov přestává plnit funkci bezpečného prostoru a maminka ztrácí roli spolehlivé autority a ochránkyně. Pan Nikdo názorně demonstruje, jak strach dokáže deformovat realitu, měnit charakter, jak úzce souvisí se lží a jak snadno mu lze podlehnout, „většinou z ukrutného strachu z vlastního strachu“.
foto: nakladatelství Baobab
Ilustrace Darji Čančíkové v barevnosti omezené na žluté, modré, fialové, hnědé a černé tóny podtrhují rytmus vyprávění. V rozmazaných pouličních výjevech postupně převládají temné barvy, když se vylidněné město propadá do spánku a jen izolovaná světla s černými stíny za některými okny prozrazují teplo a život. V celostránkovém rozměru i na rozkládacích dvoustranách fungují ilustrace jako jakési předěly, jimiž je vyprávění rytmizováno. Obrázek rozdělený mezi přední a zadní předsádku vytváří úlevný rámec, neboť v něm je (ještě a už zase) svět v pořádku. Parkem se prohánějí děti na koloběžkách, lidé krmí kachny v jezírku a modrou oblohu namísto tmavých mraků protínají jen papíroví draci v paprscích podzimního slunce.
Poselství, které Kaprálová vtělila do komorního příběhu, bude dětem srozumitelné. Ostatně autorka, která často přechází do vnitřní monologizace dětské promluvy, zaujímá v závěru pozici nestranného vypravěče a explicitně vzkazuje dětem: Nebojte se!
Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.