25/01/2023 | rozhovor |

Pořád nevím, co tady dělám

V letošním roce si připomínáme třicáté výročí vzniku České republiky. V následujících dvanácti měsících proto vyzpovídáme dvanáct lidí, kteří se pohybují v českém literárním prostředí a kteří letos oslaví třicáté narozeniny. Jak žijí? Z čeho mají radost a co je trápí? Jako první odpovídal básník a publicista Marek Torčík.

Letos ti bude třicet let, vnímáš to jako určitý zlom?

Mě by spíš zajímalo, jak to vnímáš ty? Protože sám vůbec nevím, jak se mám cítit, a dost mi pomáhá pohled druhých lidí. Přijde mi, že se jedním dechem říká „věk je jen číslo“ a druhým pak rok co rok vznikají další žebříčky 30 pod 30. Všechny ty vtípky o třicítce, o tom, kolik je dnes lidem narozeným po roce 2000, o mezigeneračních rozdílech a jazyku, kterým mladí lidé mluví — vždyť je to pořád dokola, to samé jsem slýchával i já. Přijde mi, že jak téma mládí, tak tyhle životní milníky přitahují hlavně ty, kdo už mladí nejsou. Asi jako když jsem byl dítě a nemohl se dočkat, až budu konečně dospělý. Jenže pocit dospělosti nepřišel. Pořád nevím, co tady vlastně dělám.

Přiznám se, že jsem taky očekával velký příchod dospělosti, ale buď jsem neviděl, jak přichází, nebo skutečně nepřišla. Stále některé věci neberu a ani nechci brát vážně. Na druhou stranu mám nějakou zodpovědnost, povinnosti, platím si své účty, na které si vydělávám, vystudoval jsem vysokou školu. Nepovažuje se tohle za dospělost?

Jenže to jsou všechno věci, které fungují v kontextu určité společenské vrstvy. To, co jsi dokázal, i to, že jsi samostatný, je určitě něco, na co bys měl být hrdý. Pak ale existují části světa, kde pořád přežívá dětská práce, existují děti, co musí „dospět“ dřív než ostatní. Možná že ta samostatnost a zodpovědnost nemá s dospělostí nic společného. Nakonec i mí rodiče už pracovali ve věku, kdy jsem sám ještě studoval. Nevím, co přesně dospělost znamená ani kdy by měla přijít. A moc nepomáhá, když se spousta „dospělých“ dospěle vůbec nechová.

Když tedy ani přesně nevíme, co dospělost znamená, musíme ji brát vážně?

Nemusíme. A vůbec, pojďme ji vážně nebrat a pojďme nebrat vážně ani věk. Vážných věcí je v životě už tak docela dost.

Marek Torčík, foto: Jakub Pavlovský

Dal sis nějaký cíl, kterého chceš do třiceti dosáhnout?

Nedal, teda kromě toho uběhnout maraton. Ale přemýšlím, co pro mě to číslo znamená. Půl života nazpět mi bylo patnáct a měl jsem za sebou šikanu, přechod na jinou školu a taky jsem prožíval dost nepříjemný coming out. Nemohl jsem se dočkat, až to všechno bude za mnou. Ani poměry, ze kterých pocházím, moc nepomáhaly tomu, že jsem už tehdy trpěl depresemi. Pamatuju si na jednu konkrétní noc, kdy jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli to někdy bude lepší a já na to všechno jednou zapomenu, jestli to má vůbec cenu. Brzy budu na světě dvakrát tak dlouho a na nic jsem nezapomněl. Ale napadá mě, jestli by Marek z před patnácti lety nebyl hrdý na Marka dnes. Na to, jak dlouhou cestu jsme spolu od té doby ušli. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu žít relativně spokojený život v Praze, se dvěma kocoury, a dokonce občas psát, asi bych jim to nevěřil.

Myslím si, že by Marek z před patnácti lety možná ani nevěřil, kam se posuneš. Obávám se ale, že zkušenosti z dětství, ať dobré, nebo špatné, v sobě budeš mít i jako padesátiletý. Pomáhá ti se s nimi vyrovnat psaní?

Ne, s tím jsem se už dávno vyrovnal. Pro mě je všechno psaní způsob přemýšlení, dá se tak vypadnout z vlastní hlavy. Je to způsob, jak pozorovat druhé lidi i svět kolem sebe.

Existuje naopak něco, z čeho máš radost? A co ten maraton, uběhl jsi ho?

Ještě ne, ale už brzo, slibuju. A radost mám ze spousty věcí. Z knih, z procházek, z kamarádů a z toho, když se jim daří. Můj lehce asociální kocour Goya se mi naučil sedávat na klíně, a to nikdy dřív nedělal. Taky mě těší, kolik pozornosti začínají dostávat důležité věci, i když asi pomaleji, než by měly.

Publikuješ básně, získal jsi Zvláštní cenu v rámci Literární soutěže Františka Halase, působíš i jako publicista. Máš pocit, že jsi součástí literárního provozu?

Nemám, i když ve skutečnosti asi jsem. Jenže mám stejně pořád problém se vším, co napíšu. Teda ani tak ne problém, spíš je mi ze sebe trapně. Výhoda psaní ale je, že se to dá za slova docela snadno schovat.

Jako že je ti trapně z toho, o čem píšeš? Nebo že nedokážeš pořádně popsat to, co bys chtěl předat?

Tak trochu všechno. Hlavně mi přijde, že to přece nikoho nemůže zajímat a že by to líp napsal kdokoliv jiný.

A týká se to psaní delších textů, nebo i básní?

No ono se to týká třeba i tohohle rozhovoru.

foto: Jakub Pavlovský

Snad si své čtenáře najde. Koneckonců se chystá vydání tvého prozaického debutu Rozložíš paměť. O čem bude?

Když jsem knihu psal, chtěl jsem začít s autofikcí a dojít skrze sebe a své vzpomínky na dětství k něčemu, co nejsem já a co dokáže mluvit i o druhých lidech. Jestli se mi to podařilo, to pak asi posoudí líp čtenáři. Šlo mi o to ukázat, že všechno, co se mi jako dítěti dělo — šikana, homofobie —, souvisí s něčím větším. S misogynií, se kterou se jako samoživitelka setkávala moje matka. Už jen to, že být gay pro část lidí znamená být zženštilý, a chovat se „jako žena“ je pro ně svým způsobem urážka. Ale souvisí to i s rasismem, kterého bylo kolem mě plno. Nebo s chudobou. Někomu se asi může zdát, že spolu ty věci nesouvisí. Ale všechno násilí, i to symbolické, se stáčí zpátky k představě, že si někdo dovolí určit, na kterých životech záleží. Taky mě zajímala paměť. Žijeme totiž v době, která ti neustále něco připomíná: třicet let republiky, komunismus, rodinné vzpomínky. Facebook na mě chrlí výročí přátelství. Vyfotím si teď fotku a za rok mi ji telefon připomene se slovy: „Marku, máte novou vzpomínku.“ Ale já si na spoustu věcí nebudu pamatovat, s tím, kdo jsem dnes, mají jen málo společného. A tak mě zajímá — i s ohledem na nadcházející volby a otřásanou komunistickou minulost kandidátů — jestli jsou vzpomínky, a vlastně i minulost, to jediné, co mě jako člověka utváří.

Teď si pro změnu připomeneme tvoje dospívání. Které knihy pro tebe tehdy byly zásadní?

Dost z nich jsou dětské fantasy knihy. Třeba série Probuzení tmy Susan Cooperové, tu teď o Vánocích BBC převedla do audio podoby. Většinou jsem z nich měl po dočtení takový ten mlhavý pocit, jako bych se probudil ze snu. Je to taky K majáku Virginie Woolfové, a hlavně básnická sbírka Autobiography of Red od kanadské autorky Anne Carsonové. Dává v ní život „monstru“ z řeckých bájí, zasazuje ho ale do současnosti a ukazuje, že nic takového neexistuje. Pokud někdo nezapadá, neznamená to, že by byl o něco míň člověkem. Geryon mi připadá jako můj vlastní odraz. Taky se pořád ptá, z čeho se ten čas vlastně skládá.

Všiml sis, že jmenuješ jen autorky?

Ani ne, ale kdybych jmenoval samé muže, nejspíš by se nad tím nikdo nepozastavil, nemyslíš? Ono je těch knih tolik, že bych je všechny nevyjmenoval. Teď mě ještě napadá autobiografie Davida Wojnarowicze Close to the Knives, tu jsem objevil o dost později, ale před nedávnem jsem ji přečetl znovu a došlo mi, jak moc ke mně pořád dokáže mluvit.

Kdybys zmínil jen muže, zeptal bych se, jestli bys přece jen nenašel i knihu napsanou ženou. Je pro tebe důležité, jestli knihu napsala žena nebo muž, případně člověk jakéhokoliv pohlaví? Necítíš třeba nějakou touhu dávat i při čtení přednost těm, kteří jsou dejme tomu více utlačováni společností?

Touhu dávat někomu přednost necítím, ale tak nějak podvědomě si k určitým knihám nacházím cestu. On k tomu je možná trochu i důvod. Autor, podobně jako kamera u filmu nebo u fotek, do příběhu tak úplně nezapadá. Tím pádem je vždycky trochu outsider.

Která témata řešíš ve svém životě?

Ona to jsou různá témata, a mluví o nich víceméně všichni. Se vším ale souvisí čas. Někdy mám pocit, že mi trochu protéká mezi prsty. Čas strávený civěním do mobilu, ať už na zprávy, nebo na videa zvířátek, čas strávený prací — tou zaplatím nájem a život po ní —, přijde mi, že čas je ta jediná skutečná měna. Ale trochu mě děsí svět, jak složité se v něm všechno zdá. Mám práci a po večerech si ještě přivydělávám, a stejně nemám šanci, že bych si někdy mohl dovolit vlastní bydlení. Taky mě děsí ruská válka na Ukrajině i klimatická krize. Jak snadno závažná témata dokážeme smést ze stolu. Nebo jak zvláštně pak vážná témata působí vedle těch videí zvířátek. Pořád mám pocit, že mezi mnou a nějakou katastrofou je jen kus papíru. Tahle společnost klidně převálcuje kohokoliv, kdo je jiný nebo na okamžik vypadne z proudu. A to nemluvím jen o identitě. Vezmi si třeba náš systém exekucí. Ten se od doby, kdy jsem jako dítě ani netušil, co ty žluté nálepky u nás doma znamenají, skoro nezměnil. Zato exekutoři si teď kupují fotbalové kluby a staví galerie. V Přerově je jedna ve stejné budově jako exekutorská kancelář.

To jsou všechno samozřejmě relevantní obavy, ve dvou případech se točí kolem peněz. Vím, že otázka bydlení trápí až na výjimky celou naši generaci. Já třeba stále doufám, že se objeví nějaký tajný strýc, který mi odkáže alespoň garsonku. Jak si představuješ svůj život s dostatkem financí? Jde jen o vlastní bydlení?

Přesně, takový strýc by se hodil každému. A já ti nevím, ty si představuješ nějak zásadně odlišný život od toho současného? Pro mě by nejvíc znamenala jistota, čas na psaní a taky vědomí, že kdyby se někomu z mých blízkých cokoliv stalo, dokázal bych jim pomoct. Ale kdyby mi tajný strýc odkázal nějaký hezký dům na kraji lesa, neurazil bych se. Pro zájemce mám na mysli třeba dům ze Stmívání, nebo aspoň tu věž z Mumínků.

foto: Jakub Pavlovský

Ano, odlišnost bych určitě viděl ve větší jistotě. Nicméně se vracíme ke tvému psaní, o kterém jsi řekl, že přece nikoho nemůže zajímat, ale teď říkáš, že bys na něj ideálně chtěl mít čas.

Psaní mi ani tak nepomáhá, spíš věci komplikuje. Je náročné, požírá čas a energii. Ale je to něco, co chci dělat a chci na to mít čas. I publikovat texty je pro mě důležité, chtěl bych říct, že není, že bych psal i do šuplíku. Upřímně nevím, jak dlouho bych s tím pokračoval. Ono přestat by taky nebyla žádná tragédie.

Co kdybychom počkali třeba na ohlasy čtenářů tvé prvotiny? Možná se ukáže, že kdybys pak přestal psát, tragédie by to byla. Už jen proto, že dáváš hlas lidem, kteří měli podobné zkušenosti jako ty, ale nikdy by je nedokázali zveřejnit.

Když já bych právě nerad tvrdil, že jde někomu dávat hlas, mluvit za někoho. Mluvit za druhé je nebezpečné, zavání to autoritou a tu já nemám. Mnohem upřímnější mi přijde mluvit o někom skrz to, jak je vnímám já. A pokud si z toho, co říkám, někdo něco odnese, budu spokojený.


Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažil, považuješ za určující pro tvůj život?

Bude to znít trochu zvláštně, ale 11. září 2001. Táta žije v Americe a shodou náhod pracoval na lešení jedné z budov, která se následkem pádu věží taky zřítila. Pořád si pamatuju ty záběry, bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že věci v televizi se můžou týkat i mě.

Které téma bys chtěl, aby se stalo celospolečenským? 

Sociální rozdíly v různých společenských vrstvách a všechny důsledky, které se s námi vlečou po zbytek života.

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

Autority jsou nebezpečné, ale spoustu lidí stojí za to poslouchat. Třeba Angelu Davisovou nebo Judith Butlerovou. U nás zase Šárku Homfray nebo Daniela Prokopa.

Chodíš volit?

Ano, ale nemyslím si, že by něčí účast nebo neúčast znamenala něco zásadního. Politika a veřejný život volbami nezačíná ani nekončí.

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Za účast považuju už každý nádech a stejně tak i všechno, co člověk říká.

Kteří současní čeští autoři a básníci pro tebe tvoří zdejší literární kánon? 

Kánon bych nejradši zrušil, pak se stává, že z něj vypadne někdo jako Milada Součková. Ale z prozaiků čtu rád Petru Soukupovou, z básníků od Jana Škroba po Radka Štěpánka.