13/10/2022 | recenze |

Proč společnost pohrdá chudými?

Německé novinářce Anně Mayrové se podařilo napsat knihu o chudobě, která se čte jako detektivka. A není to jen nějaké nekonstruktivní láteření. Mayrová skýtá psychologický vhled do života chudých a vysvětluje, proč společnost nezaměstnané potřebuje. A nabízí i konkrétní řešení, jak jejich situaci zlepšit.

Anna Mayrová vyrůstala v Porúří v rodině nezaměstnaných. Díky výbornému prospěchu se jí podařilo získat stipendium pro „sociálně slabé“ a vystudovat geografii a literaturu. Poté se stala novinářkou a dnes působí v prestižním německém týdeníku Die Zeit. Před dvěma lety v Německu vyšla její kniha Bídníci, která je neúprosnou kritikou všeho možného — toho, jak většinová společnost sama sebe definuje přes práci a jak nahlíží na nezaměstnané, sociálního systému založeného na nedůvěře a také pohrdavého přístupu novinářů k tématu chudoby. Kniha je doslova oči otevírající — ohledně mnoha témat. Na téměř každé straně se nachytáte, že máte předsudky. Díky překladu Zuzany Schwarzové a odvaze nakladatelství Host nyní máte možnost si ji přečíst v češtině.

Anna Mayrová: Bídníci, přeložila Zuzana Schwarzová
Host, Brno 2022

Mayrová analyzuje, že předsudky se skrývají už v tom, jaké výrazy v souvislosti s nezaměstnaností používáme. Například samotné slovo „nezaměstnaný“ evokuje, že normální je být zaměstnaný. Nepříjemně zabarvené jsou pak výrazy, jakými se nezaměstnaní častují, a to oficiálně („sociálně slabí“), i neoficiálně („sociální pijavice“, „příživníci“). Sama pak volí především výraz „chudí“, protože právě o chudobu u nezaměstnaných jde. Ostatně samotné slovo „práce“ (v němčině „die Arbeit“) dříve znamenalo „útrapy, svízel, námaha“. A dnes? Každý pochopí, že dřete, nikdo vám to nerozmlouvá, protože „práce šlechtí“ a buduje naši identitu.

Kdo je nezaměstnaný

Autorka se ptá, kdo jsou to vlastně nezaměstnaní. Každý z nás si něco představí, když zaslechne výraz „nezaměstnaný“. Každopádně během četby tuto představu poupravíte. Nezaměstnaný totiž může být kdokoli. Ano, mohou to být lidé, kteří nechtějí pracovat, ale také z různých důvodů nemohou, ale nemohou žádat o jiný druh podpory. Může to být člověk po maturitě, který se nedostal na vysokou školu a neví, co dělat. Může to být žena, která prodělala rakovinu a přišla o práci, protože už nezvládá vykonávat práci, kterou měla před nemocí. Může to být muž, který vyhořel ve svém zaměstnání a přemýšlí, co dál. Takových příběhů mohou být spousty.

Součástí knihy je poměrně dlouhá exkurze do historie nezaměstnanosti a vnímání práce. Mayrová také poměrně detailně líčí, jakým způsobem byly zavedeny současné německé zákony ohledně nezaměstnanosti. To vše aby ilustrovala, že systém je založen na nedůvěře. Zatímco daně jsou založeny na důvěře — prostě se čeká, že každý je čestně přizná a zaplatí, sociální dávky jsou založené na nedůvěře. Musíte neustále prokazovat, že opravdu nic nemáte.

Psychologické pozadí chudých

Obrovskou devízou knihy Anny Mayrové je to, že ve svojí knize dává nahlédnout do psychologického pozadí chudých. Přiznává se, že důsledkem vyrůstání v chudé rodině je to, že se například bojí otevírat poštu. Později se při rozhovoru s jedním terapeutem dověděla, že je za tím „obecný strach ze života“: „V dětství jsem se naučila, že si nikdy nemůžu být jistá. Přijde mi to škoda, protože si myslím, že moji rodiče udělali vše, aby mě vybavili základním pocitem jistoty. Jenomže svět byl větší a mocnější než oni.“ 

Mayrová na základě detailů ukazuje zajeté myšlenkové pochody, které se nezměnily ani teď, kdy vydělává a může si leccos dovolit. Líčí tak, jak v supermarketu přemýšlí nad tím, která jablka si koupí — ta levnější, nebo ta, co jsou o pár centů dražší a víc jí chutnají? Dalším dobrým příkladem je jízda taxíkem, která je předražená, a všichni to víme, ale velmi pohodlná. Doteď si každou jízdu sama před sebou musí obhajovat.

Střílí i do vlastních řad

Směšný Anně Mayrové připadá mediální diskurz, který je s nezaměstnaností spojený. Zmapuje tak, zda kdy nezaměstnaný vystupoval v televizní talkshow Anne Willové. Výsledkem je zjištění, že do talkshow může být pozvaný pouze ten, kdo už nezaměstnaný není, vypracoval se zpátky do světa normálních a pracujících. Ten, kdo je momentálně nezaměstnaný, tam ale nikdy nevystoupil. Nezaměstnaní smí být vidět pouze v případě, že se stanou zaměstnanými.

foto: nakladatelství Host

Mayrová nenechává nitku suchou, nešetří své kolegy novináře a jejich pohrdavé řeči při psaní reportáží o chudobě. A kritizuje také současný ekologický apel na společnost, který se chudých dotýká úplně jinak. Dokáže se vcítit do chudých a ví, že nejíst maso je luxus. A že odepřít si dovolenou u moře je odepírání až ve chvíli, kdy tam jezdíte opravdu často.

„Moc německá“ kniha?

Autorka také kritizuje mýtus o rovných šancích a osobním vlastnictví: „Nyní se stále jasněji ukazuje, že status jednotlivce nespočívá ani tak na jeho počinech, jako na jeho původu. Vlastnictví bytů se například stalo nejdůležitější formou ukládání kapitálu, ale schopnost nabývat nemovitosti přichází teprve tehdy, když už majetní jste. Vlastnictví obytného prostoru není žádný vlastní počin, je to ale nejlepší způsob, jak v Německu zbohatnout. Musíme se ptát, zda nám to přijde správné. Přinejmenším musíme uznat, že výkon už nevede přímou cestou k blahobytu, nýbrž že blahobyt vede k ještě většímu blahobytu — a že tím pádem všichni lidé nemají stejná práva a možnosti.“ A to tento názor pronáší v zemi, kde ve velké míře převažuje nájemní bydlení. Co teprve Česká republika, kde se po revoluci z vlastnění nemovitosti stal fetiš?

Možná si myslíte, že tahle kniha je přece „moc německá“. Ano, vychází z německých reálií, a ano, vyžít ze sociálních dávek v Německu je na rozdíl od Česka jakž takž možné. Jenže Mayrová pojednává především chudobu a bídu. Možná si říkáte, proč vlastně v téhle době číst další knihu o tom, že všechno je hrůza. Jenže Mayrová vás přesvědčí, že není. A kromě toho v závěru nabízí i několik řešení. Prozradím, že základní nepodmíněný příjem to není. Ten naopak podrobuje tvrdé kritice.

Právě sekce řešení mohla být pojata mnohem více směrem ke znevýhodněným, jakými jsou například psychicky nemocní, senioři nebo ženy, jejichž sociální dávky ovlivňuje mateřství. Mayrová sice v každé druhé větě neskloňuje feminismus, přitom je ale jasné, že o ten tu jde především — chudoba je prostě znevýhodnění, nerovnost, proti které je třeba bojovat.

Autorka je spisovatelka a překladatelka.