Spíše rodová kronika
Profesor historie Petr Svobodný nabízí v knize „Dědeček“ dětem od deseti let „dějiny 20. století pohledem vnuka, dědečka a historika v jedné osobě“. Události se vynořují z rodinných análů, dobových dokumentů, autorových dětských vzpomínek i dospělých zkušeností, ovšem vypravěč-historik v nich získává převahu nad optikou dítěte.
Středobodem, od něhož se paprskovitě rozbíhají a zase k němu vracejí vlákna vzpomínek, jsou Hvozdy poblíž Štěchovic. V místě atraktivním pro prvorepublikovou honoraci i divoké trampy tábořící v okolí si autorův dědeček Ferdinand, zakladatel obchodní firmy Šrouby Drdla, nechal postavit na začátku nacistické okupace chatu. Hvozdy tak od počátku neplnily jen funkci rekreačního rodinného místa, ale především bezpečného útočiště.
Petr Svobodný: Dědeček, ilustrovala Andrea Tachezy
Běžíliška, Praha 2022
Tehdy ještě netušil, že se původně víkendové sídlo po komunistickém puči promění v jeho trvalé bydliště a že se v něm budou jednou setkávat i vnoučata jeho vnoučat. Chata na Hvozdech se stává symbolicky rovněž místem vnitřního exilu, tak potřebného v dobách totalitních režimů — svobodným prostorem, kde ještě platí nadčasové etické zásady. Potvrzením tohoto významu hvozdecké chaty jsou i blízcí sousedé a přátelé patřící k českému disentu, jako například Pavel Juráček.
Dědeček Ferdinand zažil obě světové války, důvěrně poznal ideologické a mocenské mechanismy dvou totalitních režimů, přesto nezahořkl a všem příkořím čelil s optimismem. Politicky se neangažoval, ale byl perzekvován jako úspěšný podnikatel, takže vnuk se s dědečkem poprvé potkává na návštěvě ve valdické věznici. Dědečkův obraz na pozadí dějin vyvstává z dědečkových zápisků, korespondence obchodní i soukromé, osobních dokladů, fotografií a především vzpomínek.
Historický kontext je přiblížen graficky odlišenými učebnicovými předěly, jež stručně sumarizují nejdůležitější události, jejich příčiny a dopady na život společnosti. Vysvětlující komentáře pod čarou umožňují odlehčit text od přílišné explikativnosti a zároveň ho neochudit o zajímavá fakta. S dokumentárními materiály pracují rovněž působivé koláže Andrey Tachezy.
Na první pohled by se mohlo zdát, že knížka bude ideálním průvodcem dětským čtenářům po složitém 20. století. Nasvědčuje tomu i zdvojení dědečkovské role, neboť dědečkův příběh vypráví jeho vnuk, jenž je sám již dědečkem. Ve volbě a zvládnutí vypravěčské perspektivy však v tomto případě spočívají silné a bohužel i slabé stránky narativu. Díky střípkům vzpomínek se do dějin národních dostávají i ty rodinné. Zatímco dobově příznačné detaily z každodenního života jsou vítaným zpestřením a propojením velkých dějin s mikrohistorií, množství odkazů k ryze rodinným vztahům, záležitostem, tradicím, úslovím činí z knihy spíše rodovou kroniku, zajímavou především pro samotné rodinné příslušníky.
Obdobně je tomu i s postavami, jimiž je vyprávění přelidněno, aniž by nesly nějakou příběhovou funkci. Vypravěč historik si totiž uzurpuje větší prostor než vypravěč dědeček a vnuk. Neustále kontroluje vyprávění a snaží se dětské a mladistvé vzpomínky objektivizovat tím, že je potvrzuje svědectvími dalších postav či odkazy k nim (například „vzdálená sestřenice Věra z Luhačovic“), až se v nich čtenář začíná ztrácet. Skutečný dětský aspekt zde schází a stejně tak absentuje nosný příběh, neboť životní osudy dědečka protagonisty i dědečka vypravěče jsou fragmentarizovány řadou digresí. Je škoda, že autor nedal přednost příběhovosti před dokumentárností, neboť pro avizovaného adresáta od deseti let by kniha nepochybně získala na větší atraktivitě.
Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.