11/01/2023 | recenze |

Zapomenuté knihy: Julie z vlčí smečky

Pokračujeme v připomínání knižních titulů, které vám mohly při všech vydaných novinkách uniknout. Ve druhém dílu našeho seriálu představuje knihkupkyně Alena Stowasserová knihu jak pro čerstvou mládež, tak pro dospělého čtenáře.

Bílý tesák Jacka Londona vypráví o proměně divokého vlka v krotkého psa a je pevně zakotven v literárním kánonu. Vedle toho kniha Jean Craighead Georgeové Julie z vlčí smečky sleduje eskymáckou dívku, kterou vlci naopak přijali mezi sebe. Přestože ve světě je čtenáři i kritikou přijímána s nadšením (v roce 1973 za ni autorka získala prestižní Newberyho cenu), v českém prostředí na zaslouženou pozornost teprve čeká. A to od roku 2020, kdy ji vydalo nakladatelství Malvern ve vynikajícím překladu Marie Vlachové.

seriál Zapomenuté knihy

Julii Edwardsové Mijax Kapugen je třináct let, když se rozhodne zrušit předem dohodnutou manželskou smlouvu — sbalí si několik nezbytností, jídlo na týden a vydává se na stovky kilometrů dlouhou cestu z městečka Barrow na severní Aljašce do Point Hope, odkud se plánuje dostat do San Franciska za svou kamarádkou, s níž si dopisuje. Tundra na sklonku léta je ale chudá na orientační body i potravu a její přežití zpočátku zcela závisí na tom, zda se jí podaří navázat komunikaci s vlčí smečkou.

Julie z vlčí smečky, foto: knihkupectví Dlouhá punčocha

Na cestu do tundry se vydala jako Julie. Toužila uniknout staromódním zvykům a omezeným možnostem osady za polárním kruhem. Byla nespokojená s nabízenou budoucností, a tak se rozhodla vykročit k zářivějšímu životu. Pobytem v tundře ale postupně přijala zpět svou eskymáckou identitu, stala se z ní opět Mijax. S probuzenou hluboce zakořeněnou moudrostí svého lidu dokázala v nehostinné krajině přežít. Důvěra ve vlastní schopnosti, kterou v sobě s každou další zkušeností objevuje, je nesmírně působivá a inspirativní. Kromě eskymáckého know-how Mijax v takhle těsném kontaktu s přírodou a vlastní přirozeností cítí sounáležitost se vším kolem, je součástí „obrazu měsíce, hvězd, neustálého vzniku a zániku života na zemi“. V pasážích, kdy začíná bezděčně zpívat, tančit a s pokorou vzdávat hold duchům zvířat, díky jejichž smrti ona může žít, jsem měla husí kůži.

Příběh eskymácké dívky Mijax obsahuje obrovské množství témat. Tím stěžejním je rozpolcenost mezi starým a novým. Na jedné straně stojí tisíciletá tradice původních obyvatel Arktidy, jejich vědomosti umožňující život ve zdánlivě neobyvatelné krajině, s hlubokým porozuměním a úctou k přírodnímu světu. A na straně druhé západní civilizace, Amerika se všemi život usnadňujícími výdobytky, vyhřívanými domy, elektřinou, školami, penězi, individualismem, a často i hodnotovou vyprázdněností. Jak autorka řekla ve své děkovné řeči při předávání Newberyho ceny, „… dali jsme Eskymákům všechno kromě smysluplných hodnot.“

Mijaxin příběh pomáhá zprostředkovat zkušenost nejen Inupiatů (Eskymáků ze severní Aljašky), ale většiny původních obyvatel všude tam, kde se tradiční způsob života střetává s tzv. civilizovaným světem. Věřím, že k ambivalentnosti jeho vlivu není potřeba mnoho dodávat — navzdory nepopiratelným přínosům pro kvalitu života se jeho pozitiva často drží v materiální rovině. Místní kultury ztrácejí pevnou půdu pod nohama, přicházejí o své tradice a spolu s nimi i o kontakt s hodnotami, které tvořily samotné srdce kultury jejich předků po stovky, tisíce let. Koneckonců to všechno podprahově brnká i na neurčité pocity vykořeněnosti v západní společnosti.

Od Mijax se můžeme učit i další věci — respekt a úctu k mimolidskému, význam jednoduchosti a pomalosti života, lásku a opouštění milovaného s vděčností spíše než s lítostí. Julie z vlčí smečky je ale zároveň kniha výborně napsaná, dobrodružná, napínavá a nabízející fascinující vhled do života vlků. Cílí primárně na čerstvou mládež, pro dospělého čtenáře však může být jemným průvodcem, jak žít lepší život. Tím spíš, cítí-li se lapen v honbě za smyslem života.