Zapomenuté knihy: Marie
Přemýšlím-li o knize, nemyslím jen na příběh, který spisovatel předkládá, na způsob vyprávění či autorův rukopis, ale myslím také na rozměr knihy, font písma, vazbu, vůni jednotlivých listů, grafiku a ilustrace. Po všech výše zmíněných stránkách je „Marie“, první kniha Alexandra Klimenta, skutečně vynikající.
V nakladatelství Československý spisovatel vyšla v roce 1960 útlá psychologická novela, která citlivým a neotřelým způsobem zachycuje rozpad manželství dvou třicátníků na přelomu padesátých a šedesátých let. Vyprávění unáší člověka v proudu vnitřního monologu hrdinky, třicetileté Marie, který je něžný, váhavý, někdy trochu naivní. Prvotina Alexandra Klimenta vyšla v ediční řadě Svět kolem nás, která si za koncepční východisko vytkla „sepětí se současným životem“ a která umožnila vstup do tehdejšího literárního provozu nové generaci autorů a autorek, například Ludvíka Vaculíka, Miroslava Holuba, Milana Uhdeho a dalších.
Je patnáct let od války, Smíchov, kde rodina žije, je dělnickou čtvrtí, chodí se do biografu, na Spejbla a Hurvínka, na výlet se jezdí automobilem nebo vlakem, po Praze tramvají, chodí se do kaváren, do prvomájových průvodů i nakupovat. S každodenní realitou čtenáře seznamuje Marie, sledujeme proud jejích myšlenek. Ten přechází mezi přímou a nepřímou řečí tak přirozeně, že jsou vzpomínky na válku, vzpomínky na začátek vztahu, průběh manželství, narození a výchovu dětí zcela organicky zakomponovány do přítomnosti, ve které se Marie dozvídá o tom, že se její manžel Jaroslav, o dva roky starší drážní konstruktér, sblížil se závodní lékařkou, zamiloval se do této ženy a postupně se vzdaluje nejen od Marie, ale i od jejich dětí.
Narůstající distanc mezi postavami je plíživý, stupňuje se a v atmosféře malého bytu, který býval útulným útočištěm, začíná být dřívější blízkost manželům na obtíž. Marie nedokáže uvěřit představě, že by se její manželství mělo rozpadnout. Odmítá dobře míněné rady sousedky, zatajuje situaci před dětmi. Až když je pokořena odmítnutím po tom, kdy se manželovi jeden večer sexuálně nabízí, pokouší se přes všechnu bolest přijmout skutečnost rozpadu vztahu, který nezavinila a ve kterém nikdy nepochybila vůči dětem ani vůči manželovi.
Marie ve svých třiceti letech nepracuje, je ženou v domácnosti. Oproti tomu její manžel Jaroslav je do své práce konstruktéra zapálený, čím dál více času tráví prací, přikládá důležitost jen jí, ačkoliv Marie později odhalí, že se jedná o zástěrku pro jeho mimomanželský poměr.
„Když jsem se ho zeptala, řekl jen, jo, bylo to fajn, ale hned si všiml, jak mě to mrzí, řekl, odpusť, opravdu, bylo to ohromné, hlavně ta jablka, to jsi sama vymyslela? Ale mně už to nepřestalo být líto, myslím, že jsem tenkrát poprvé plakala. Jirka spal po obědě, Hanička byla ve škole. Otočil mě k sobě, ale Marie, přece kvůli jablkům, když já jsem je pro tebe schválně udělala, já vím, jsi hodná, ale no tak přece kvůli jablkům.“
Nešťastná Marie zakouší to, co doposud nikdy, existenciální krizi. Přemýšlí o rozvodu, dokonce zajde za právníkem a navštíví rozvodové soudní řízení, přetahuje se o děti s tchyní, nechává se rozptýlit náklonností Jana, bratra své kamarádky a řidiče z povolání, prožije autonehodu. Nedokáže se na sebe dívat do zrcadla, mluví o sobě, jako by měla dvě osobnosti. Překračuje všechny meze, ve kterých se doposud pohybovala, zažívá takové pocity, jaké jí do života ještě nikdy nevstoupily, ani za války ne, neboť i přes momenty smrtelného nebezpečí a bídu tehdy věděla, kdo je, kam a ke komu patří.
„Šla jsem pryč od zrcadla, budu se radši dívat do vody, došla jsem na nábřeží, ale u Národního divadla je nábřeží vysoké, tam by člověk ve vodě svou tvář neuviděl, i kdyby se díval. A lidi sem a lidi tam, občas nějaké auto, můra mi nešla z hlavy.“
Kliment staví na napětí mezi dřívějším Mariiným světem, jenž tvořil malý byt, péče o něj, o děti, o manžela a jejich společný čas, a mezi krizí, kterou Marie prožívá a během níž se všechny opěrné stěny tohoto malého světa bortí. Kliment je i mimořádně citlivým pozorovatelem každodennosti, i v tomhle ohledu je kniha pozoruhodným dokladem o životě v tehdejší Praze. To doplňuje i výtvarná podoba knihy, za níž stojí Zdenek Seydl a především fotografka Dagmar Hochová, která bohatě přispěla až dokumentaristickými černobílými ilustračními fotografiemi. Hochová se drží lokalit zmíněných v knize: zachycuje nádraží, koleje, mosty, nábřeží, ale i nenápadná zátiší domova, výlohy, ulice a ve skoro až intimní blízkosti najdeme v knize fotografie dětí a mladé ženy, s něžným a trochu smutným pohledem.
V roce 1964 Václav Vorlíček společně s Alexandrem Klimentem připravili podle knihy stejnojmenný film, který svou estetikou nemá daleko od raných snímků Michelangela Antonioniho. Adaptace se ubírá směrem k filmovému jazyku, vnitřní monolog a Mariin pohled (Blažena Holišová) je zprostředkován subjektivními záběry kamery, výraznou roli má ve filmu prostředí železnice, Jaroslavovo (Ilja Racek) pracoviště a v neposlední řadě atmosféra, život a městský ruch Prahy. Při adaptaci novely pro filmový scénář došlo ke značným posunům, a tak lze jak knihu, tak film vnímat jako svébytná a samostatná díla. I herecké obsazení přispělo k tomu, že Marie ve filmu není tolik křehká a zranitelná. To, v čem byla kniha jedinečná, tedy v možnosti sledovat Mariin vnitřní hlas a přijmout její pohled, prožít krizi společně s ní, nebylo možné důsledně převést na plátno. Tvůrci přistoupili k látce s lehkostí, z knižní předlohy si pro scénář kromě základní kostry příběhu přebrali také nedořečenost, zámlky a nevůli či nemožnost pojmenovat problémy a otevřeně mluvit o tom, co se děje.
Autorka je básnířka.