Akt odhození rukopisu je vždy náročný

Začneme jazykovou stránkou. Jak vnímáš svůj text v češtině?

Je to velmi zvláštní zkušenost. Četl jsem své texty v různých jazycích, do nichž byly přeložené a které více nebo méně ovládám, ale čeština je v něčem bizarní kvůli tomu, jak je mi lidsky blízká. Je to jazyk téměř můj, ale zároveň ne úplně. Najednou čteš vlastní text v jazyce, o kterém si říkáš, že bys ho v něm možná mohl i napsat, ale zároveň ne. Neumím to pojmenovat lépe, ale je to zatím nejzvláštnější zážitek četby vlastního textu. Český překlad Martiny Bekešové je výborný a měl jsem k němu jen minimum poznámek, když jsem ho dostal na kontrolu. Zároveň to byla pro mě zajímavá zkušenost, protože blízký jazyk omezuje odstup. Čteš text trošku nanovo, protože je zcizený, ale ne úplně.

Jak obecně vnímáš překládání mezi češtinou a slovenštinou? Děje se to i ze slovenské strany?

Už se to začíná dít. Dlouho jsem byl osobně proti tomu, aby se slovenská literatura překládala ze slovenštiny do češtiny, ale chápu pohled vydavatelství, že je to potřebné. Podle průzkumů v Česku ti už mnoho lidí řekne, že slovensky číst neumí. Osobně si myslím, že je to spíš z pohodlnosti. Má to ale praktický rozměr. Zatímco ve slovenských knihkupectvích jsou české knihy běžně dostupné, v Česku v nich až na malé výjimky slovenské knihy nejsou. Takže z hlediska distribuce to má smysl. Jiná věc je potom překládání české literatury do slovenštiny, které už se taky stává standardem. Tam si kladu otázku, v jakých případech to má smysl. Jsou tituly, které ve slovenských knihkupectvích nebyly, a z tohoto pohledu dávalo smysl přeložit třeba Těla Kláry Vlasákové, protože český originál tady nebyl. Pak jsou knihy masovějšího typu, které vychází a jsou často přeloženy brzy po vydání originálu. To je třeba Honza Vojtko nebo Alena Mornštajnová, což jsou knihy pro specifické cílové skupiny. A pak jsou samozřejmě případy, kdy si nejsem jistý, jestli to má smysl, jelikož jde o knihy, které jsou na Slovensku v knihkupectvích běžně dostupné a lidé je čtou v češtině. Když pak o dva roky později vyjde slovenský překlad, tak si říkám, proč vlastně.

Jak je na tom mladší generace se vztahem ke čtení v češtině?

Dost to souvisí se stavem masmédií. Když jsem byl malý, vyrůstal jsem na přelomu devadesátých a nultých let, byl standard, že ve slovenských televizích dávali filmy a pohádky s českým dabingem. Někdy po roce 2006 ale nastoupila nacionalistická vláda, která zavedla zákon, že v televizi musí chodit všechen obsah ve slovenštině. Vedlo to třeba k bizarnímu meziobdobí, kdy jsme měli filmy sice s českým dabingem, ale se slovenskými titulky, než stačili všechno nadabovat. Změna měla myslím značný vliv, protože děti najednou nepřijímají popkulturu v češtině tak samozřejmě jako kdysi. Stále si myslím, že vzhledem k asymetrii našich států a vlivu, který má česká kultura na slovenskou, tak i mladí lidé narození na Slovensku po roce 2000 rozumí česky mnohem lépe než lidé narození v Česku po roce 2000 rozumí slovensky. V Praze se mi někdy stává, že když se bavím s mladšími lidmi, musím přepínat do češtiny, protože mi nerozumí. Nebo záměrně vynechávám některá slova, protože vím, že jim neporozumí. Nejmladší generace, a to vidím především na literárních soutěžích, je dnes stejně nejvíc ovlivněná angličtinou, takže posílají do slovenské soutěže slovensky psané texty, ale jasně tam vidíš anglickou syntax.

To bývá často kritizováno i u nás, že se do jazyka dostává spousta ne ani tak anglicismů, jako přímo anglických slov. Ale podle mě je to vyloženě tím, že konzumujeme čím dál víc obsahu v angličtině.

Podle mě to ani není věc, kterou bychom měli kritizovat. Všichni bychom se měli smířit s tím, že jazyk se pod nejrůznějšími vlivy neustále přirozeně vyvíjí. Vezměme si češtinu i slovenštinu, což jsou vzhledem k rakousko-uherské minulosti slovanské jazyky nejvíce ovlivněné němčinou, slovenština je navíc také z pochopitelných důvodů značně ovlivněná maďarštinou. Jazyk se vždy vyvíjel, vždy se vyvíjet bude a jazykový purismus je z tohoto pohledu naprosto směšný. Když mi někdo říká, že nemám používat slova jako autorstvo, čtenářstvo nebo posluchačstvo, je to absurdní, protože jde o formu, která existovala ve slovenštině i v češtině už v devatenáctém století. A i kdyby to byly novotvary, tak co? Jazyk přece vždycky reaguje na vývoj světa.

Podle mě tyto tvary — které běžně známe u slov jako ptactvo, obyvatelstvo — jsou ideální ukázkou jedné ze základních funkcí jazyka, kterou je jazyková ekonomie, jež se vždy snaží o zkracování výrazu, a proto než říkat básníci a básnířky, tak se řekne básnictvo, které zahrnuje všechny stejně.

Nedávno o tom u nás debatovali v pořadu na Rádiu Devín redaktorka Andrea Makýšová Volárová s literárním vědcem Radoslavem Passiem. Ptala se ho, co si o tom myslí, a on odpověděl přesně to, o čem mluvíš: proč ne, když například posluchačstvo zahrne všechny a zároveň je to časově úsporné. Vím, že například Dominik Bárt používá argument, že se inkluzivní plurál básnictvo nebo čtenářstvo skutečně vyskytuje už i v Ottově slovníku naučném z roku 1893, takže ani nejde o vytváření něčeho nového, ale o znovunalezení.

Když jsme spolu vedli rozhovor pro Hosta v roce 2022, tak jsi mi vyprávěl, jak jsi přišel o spoustu povídek, které jsi měl napsané. Ta otázka se do finálního sestřihu nakonec nedostala, tak se tě zeptám znovu: jak se to stalo? A byly to povídky, na jejichž základě jsi vystavil svou nejnovější knihu?

Před několika lety jsem měl hotových asi osmdesát stran rukopisu toho, co dnes existuje jako sbírka povídek Všechno je v pořádku, všude je láska. Jenže tehdy jsem si polévkou polil notebook, ten zeskratoval a shořel a já jsem následně zjistil, že rukopis nemám zálohovaný. Myslel jsem si, že se vše automaticky zálohuje na iCloud, jenže ten už byl dva roky plný, a jak jsem zvyklý všechny vyskakovací notifikace bez přečtení zavírat, nikdy jsem si toho nevšiml. Z původních povídek přežila jediná, „Fáze množného čísla“, která vyšla časopisecky v A2 v roce 2018. Všechny ostatní byly ztracené. Asi tři měsíce jsem truchlil a byl nešťastný, ale zpětně to hodnotím jako nejlepší věc, co se mohla stát. V té době totiž neměl rukopis žádné směřování, bylo to takové tápání. Mezitím jsem si ale ujasnil konkrétní podobu knihy, jaká chci aby měla témata, jak by měla fungovat jako celek. Pro mě je důležité, že je to celistvé konceptuální album, povídkové pásmo, které tvoří jednotný uzavřený svět. A takto jsem dostal příležitost začít nanovo. Finální rukopis vznikal také díky stipendiu Fondu na podporu umění, kdy jsem dostal možnost se celý rok soustředit jen na psaní. To byl benefit, který slovenská literatura nějakou dobu měla, teď jej zase kvůli extremistické vládě ztratila. Soustředěnou prací jsem během roku dvou vytvořil souvislou knihu. Myslím si, že je o dost lepší, než kdyby mi zůstal ten původní rukopis. I kdybych se totiž rozhodl ty původní povídky nepoužít, každého spisovatele vždy mrzí, když má texty, které nemůže použít nebo je odhodí. Akt vzdávání se rukopisu je vždy náročný.

Obnovil jsi některé ty ztracené povídky?

Obnovil jsem jednu. Měl jsem z ní jednu stránku, protože mi zůstala někde vytištěná, a chtěl jsem ji po paměti zrekonstruovat. Ale nakonec je i tato povídka jiná než původně, což souvisí s ujasněním konceptu. Najednou začala být výrazně političtější, o třídních privilegiích a nedotknutelnosti jisté kasty lidí, což tam předtím téměř nebylo. Najednou jsem celý námět začal vnímat mnohem angažovaněji. Přirozeně to souvisí s oblastí zájmů, kterými jsem se v době „rekonstrukce“ zabýval, s tím, co řeším jako čtenář, jako člověk, který vnímá svět politickou optikou. Stejný námět jsem najednou začal vnímat v jiném kontextu. Takže zdánlivě jsem povídku obnovil, ale zároveň jsem ji přetvořil v něco úplně jiného.

O která témata ses zajímal?

Nechci to úplně prozrazovat, protože ta témata jsou jasná mně, ale zároveň je nechci vnucovat čtenářstvu. Není pro mě důležité, aby člověk, který knihu čte, jasně rozkódoval témata, která v ní vidím já, ale aby si z knihy odnesl nějaký pocit. Proto netrvám na tom, aby lidé zkoušeli interpretovat nejrůznější odkazy nebo symboly, které v knize jsou. Já jejich význam znám, ale nezdá se mi nutné, aby je znalo i čtenářstvo. Myslím, že by texty měly vyvolat efekt i bez toho. Můžu ale říct, že osobně tu knihu vnímám velmi politicky. Kniha se odehrává v momentech, kdy běžně známá realita přestává dávat smysl, ale my v ní stále musíme fungovat a vykonávat všechny rutinní úkony, a to je něco, co silně pociťuji v dnešním světě i já. Mluvím o všem, co nám stále běží na pozadí a co v jistém smyslu utlumujeme, abychom zvládali fungovat. Ať je to klimatická katastrofa, genocida v Gaze, nebo válka na Ukrajině a milion dalších věcí. Rostoucí nerovnost, rostoucí chudoba, nárůst extremismu. Fakt, že ve většině zemí světa, zvlášť v těch, o kterých si myslíme, že jsou vůči takovým věcem imunní, se dostávají k moci fašisti, zvlášť v nejmocnější zemi světa, kterou si náš region dlouho idealizoval. Jako člověk, který intenzivně sleduje zprávy a média a tráví skutečně spoustu času čtením především anglofonních médií, protože u nás jich mám rád poměrně málo, to vnímám hodně intenzivně. Proto je pro mě často velmi složité dělat běžné úkony, občas je pro mě složité jen jít někam na kávu nebo si objednat něco k jídlu, protože toho musím stále spoustu utlumovat. Je to privilegovaný a vlastně hloupý problém vůči těm, kteří jsou zasaženi přímo, ale stále je pro mě literárně zajímavé napětí mezi vědomím toho, co probíhá i právě v tento moment, kdy spolu my dva mluvíme, a nutností, s níž pokračujeme v našich „normálních životech“. V knize je to komunikované skrze řekněme fantastické, hororové nebo halucinační motivy, ale pro mě je absurdita nebo irealita těch situací mírou odpovídající absurditě toho, co utlumujeme kolem sebe a ve vlastních hlavách.

Není to hlavně mediálním přetížením, kdy nejde tolik o situaci, ale o mediální obrazy? Nestačilo by to jednoduše nesledovat?

V souvislosti s Gazou se mluví o tom, že je to vlastně první genocida, která je live streamovaná. Doslova se tomu nevyhneš, protože v současnosti je mnohem náročnější pro média vytvořit jednotný narativ, jelikož lidé jednoduše na sociálních sítích vidí, co se děje. Ano, spousta lidí mi říká, že se tím trápím a ať média tolik nesleduji. Podle mě je ale možnost nesledovat politiku a světové dění jistý typ privilegia, který má jen jistý typ lépe postavených, primárně bílých heterosexuálních cisrodových mužů. Já jako queer člověk toto privilegium nemám. Spousta změn, které přicházejí například s nárustem fašistické moci v Evropě a ve světě, přímo souvisí s mými právy. Už jen s tím základním, existovat takový, jaký jsem. Proto se mi zdá nesledovat dění ve světě nezodpovědné. Stále žiji na Slovensku a minulý rok jsem v jednom rozhlasovém rozhovoru dostal otázku, jestli se na Slovensku cítím doma. Odpověděl jsem, že bych se na Slovensku rád cítil doma, ale pocit domova je mi upírán. Musím totiž neustále sledovat, jak politická reprezentace, která je právě při moci — a je jedno, jestli je to současná koalice, nebo ta minulá — opakovaně maskuje své problémy a neschopnost vládnout atakováním queer lidí a žen. A taky dalších marginalizovaných skupin obyvatelstva. Letos parlament schválil změnu ústavy, která nejen zakazuje adopce queer lidem, ale i lidem, kteří nejsou sezdaní. Takže to množství dětí v dětských domovech si nemohou adoptovat ani heterosexuální páry, jež nejsou manželé, a ani jednotlivci. Do toho je tam formulace, že na Slovensku existují pouze dvě pohlaví, přičemž oni samozřejmě nerozlišují pohlaví a rod. A nejděsivější na celé té změně ústavy, která teď prošla, je formulace, že slovenská ústava je v otázkách tradičních hodnot nadřazená evropskému právu a mezinárodním dohodám. To v principu znamená, že pokud nějaké mezinárodní dohody chrání marginalizované skupiny v celé Evropské unii, tak pokud na Slovensku dojde k porušování jejich práv, Slovensko z toho nemusí vyvodit důsledky. Samozřejmě nás teď Evropská unie žaluje, což se bude táhnout dlouhé roky. Trochu jsem odbočil, ale chtěl jsem ukázat, že zprávy musím sledovat, protože se mě bytostně týkají. Nesledovat je by znamenalo, že můj život politické procesy neovlivňují. Což je privilegium, které já nemám a nemá ho velké množství lidí.

Jak se tato politická situace propisuje do slovenské kultury?

Slovenská kultura je v krizi, o které se dobře ví i v Česku. Je to varovný případ toho, co se může dít s budoucím ministrem Otou Klempířem u vás. Protože i s Martinou Šimkovičovou jsme si říkali, že to nebude až tak zlé. Šimkovičová je sice ministryní, ale je veřejným tajemstvím, že celé ministerstvo řídí její tajemník Lukáš Machala, známý konspirátor, vyznavač ploché země, chemtrails a různých podobných věcí. Během dvou let dokázali zničit všechno, co se tady dařilo budovat, od Národní galerie, která se pod vedením Alexandry Kusé stávala jednou z předních evropských galerií, a nyní je z ní v podstatě eventová agentura, kterou si můžeš pronajmout, když tam chceš udělat párty. Není tam vystavené nic relevantní, protože nikdo relevantní tam ani vystavovat nechce. Mnohem kritičtější je to ale ve státní podpoře nezávislé kultury, jež fungovala sice ne dokonale, ale pořád efektivně a záviděly nám ji i okolní státy. Už jsem zmínil, že jsem díky stipendiu mohl napsat tuto knihu. Stipendia fungovala tak, že transparentně zvolená odborná komise hodnotila projekty a ten rok, kdy jsem já dostal stipendium, podpořila ještě asi dalších deset lidí. Záměrně podpořili méně lidí, ale zase vyššími sumami. Celý rok jsem dostával průměrnou slovenskou mzdu, což bylo tehdy nějakých tisíc šest set eur měsíčně. Rok jsem mohl jen psát a neřešit základní existenční otázky příjmu. Takhle to bylo, když Fond na podporu umění fungoval. Hned po nástupu Šimkovičové s Machalou k moci začala jejich snaha ovládnout tyto fondy a všechny státní instituce. Měnili zákony, odvolávali ředitele a rady. Dnes proto už většina relevantních hráčů žádné dotace nedostává, případně jsou seškrtané třeba z padesáti tisíc eur na dva tisíce, což jsou likvidační procesy, jelikož ve chvíli, kdy dotaci vezmeš, jsi povinný projekt realizovat. Těm, kteří vládu nebo vedení ministerstva kritizují, dotace odeberou nebo sníží. Na příští rok navíc změnili strukturu podpory a v současnosti není vůbec jisté, co bude.

Podobně apokalyptický náhled jsi měl, už když jsme se spolu bavili minule. Máš nějakou naději, že se věci zlepší?

Momentálně jsem čím dál větší pesimista. Bývalá ředitelka Slovenského literárního centra Miroslava Vallová řekla na demonstraci proti dnes už naštěstí odvolanému Gustavu Murínovi něco moc důležitého. Věci, jež fungovaly ve Slovenském literárním centru, se budovaly celé roky. Kulturní diplomacie, kontakty se zahraničními nakladateli, veletrhy, festivaly. Ale věci, jež se budují roky, je možné během chvíle jen tak zničit. Obnovit je bude trvat dvakrát tak dlouho, protože budeš muset znovu získat důvěru, která bude poznamenána nánosem všeho, co se stalo. Toho se bojím, i když přijde nová vláda. Současná vláda je teprve v polovině svého volebního období, tohle všechno dokázali rozložit za pouhé dva roky. Důležitý aspekt je také ovládnutí veřejnoprávních médií. Andrej Babiš se netají tím, že to chce udělat i u vás, u nás se to už stalo. Horší je, že se vládě podařilo částečně ovládnout i soukromá média, na něž mají páku skrze nejrůznější státní reklamy a pobídky.

Z toho všeho, co jsi řekl, už chápu, odkud se bere temná až hororová atmosféra tvých povídek, i když i tak tam pro mě bylo dost humoru. Když jsem ji už před rokem četl slovensky, tak mi svým vychýlením reality k její temné straně připomínala současné umělecké horory Yorgose Lanthimose, Ariho Astera nebo Julie Ducournau. Jak moc tvou imaginaci ovlivňují filmy?

Ta kniha je, co se týče interpretace, záměrně velmi znejasněná, a jelikož na Slovensku dost rezonovala a stále rezonuje, setkávám se s nejrůznějšími čtenářskými zážitky. Pro mnohé je to čistá deprese, jiným to přišlo velmi vtipné, další mi říkali, že je to pro ně velmi něžná a citlivá kniha. Pravdou je, že filmy mě už ovlivňují minimálně. Mám ve filmu zázemí, jsem vystudovaný filmař, ale už si to ani nikam nepíšu, protože s tím světem nejsem v kontaktu, snad kromě toho, když jednou za rok moderuji masterclassy na Visegrad Film Foru. Artových filmů dnes sleduji málo, protože na ně často nemám energii, a když ji mám, raději ji věnuji četbě. Momentálně ale moje literární uvažování a vidění víc ovlivňují videohry. Nejen ty indie, které mám velmi rád a které v současnosti představují často ty nejkreativnější možnosti vyprávění příběhu, ale stejně tak mě baví i ty vysokorozpočtové. V mé knize je několik povídek postavených na videoherních principech, například při práci s prostředím a s krajinou. Jednou bych moc rád spolupracoval na nějaké hře. Líbí se mi možnosti vývoje, kam až se příběh může vydat a jak, je to pro mě velmi zajímavé z hlediska uvažování o naraci. To, že máš nějaký začátek, ale následně se může celý ten příběh rozplynout do nejrůznějších směrů.

Co za hry tě takto ovlivnilo?

Můžu vzpomenout jednu hru, která je pro mě velmi důležitá: Sable. Odehrává se v postapokalyptické verzi světa, jsi mladý člověk, jenž žije v jakémsi kmeni přeživších, a tvůj iniciační rituál do dospělosti je, že na vznášedle vyrazíš do pouště s cílem zjistit, kým chceš být. Celé je to reprezentované skrze různé masky. V té hře není žádný boj ani akce, celá je o hledání sebe sama. Můžeš se rozhodnout i tak, že si žádnou z identit nevybereš a zůstaneš na cestě, nebo se můžeš vrátit zpět do vesnice, odkud jsi vyšel. Je to v něčem až básnická hra. Ještě bych mohl zmínit hru Hades, což je moderní převyprávění řecké mytologie.

Když zmiňuješ mytologii, tak už ve své předchozí knize, která se jmenuje Kniha tmy, jsi měl spoustu fantastických, ale spíš nelidských a také mytologických motivů. Jak k nim přicházíš?

Mytologie jsou něco, co mě fascinuje odmalička. Vyrůstal jsem na knize Eduarda Petišky Staré řecké báje a pověsti, což bylo pro mě iniciační nejen do řecké mytologie, ale do mytologií obecně. Fascinace mytologií se mě drží celý život a nepouští mě. Vracím se k řecké, která je pro evropský kontext důležitá, ale i k dalším, mimo jiné i skrze objevování vlastní rodinné historie. Jsem sice slovenský autor, ale z matčiny strany jsme částečně Němci, z otcovy Moraváci, takže jsem se vracel ke germánské mytologii, například k Písni o Nibelunzích. Ale i k severské, jež je v evropském kontextu zvlášť dnes velmi populární. Co se týče slovanské mytologie, vzhledem k tomu, jak se formovala nejrůznější národně buditelská hnutí ve slovanských zemích, je často obtížné najít mýty, které nebyly přetvořené za účelem budování národní identity. Když chce člověk číst nebo zkoumat slovanskou mytologii, je nejlepší dostat se ke zdrojům, jež se na to dívají zvnějšku. Velmi vědomě s tím pracuji i v této knize, je v ní spousta nepřiznaných odkazů na nejrůznější mytologie. Velkou část knihy jsem psal na rezidenci v Norsku, takže jsou tam odkazy na méně známé severské mýty z regionu jihozápadního Norska. Dále odkazy na obskurní mýty ze západoslovanské mytologie, typu mizící jezero, což je historická mytologická interpretace reálného fenoménu ve Slovinsku. Slovinské jezero Cerknica někdy úplně mizí, což v minulosti vedlo k nejrůznějším domněnkám, jestli za to mohou čarodějnice a podobně. Jelikož Slovinsko patřilo do Rakouska-Uherska, rakouskouherská aristokracie měla volnočasovou aktivitu zkoumat tento fenomén a hledat někdy magická, jindy vědecká vysvětlení, proč se to děje. Mýty mě fascinují a trávím s nimi opravdu spoustu času.

A co sny, s nimiž rovněž pracují mytologie, a i spousta tvých motivů je velmi snových.

Se sny pracuji minimálně. Mnohem víc než ze snů vycházím z reality. V mém tvůrčím procesu je v dobrém i špatném smyslu slova důležité to, že skoro celý život trpím insomnií, takže mám období, kdy nespávám vůbec nebo spím třeba hodinu za noc. V praxi to znamená, že spoustu času trávím v mezistavu mezi bdělostí a usínáním, kdy mysl funguje dost jinak, vnímá jiné věci a racionálno přestává fungovat. V té chvíli se objevují obrazy, které mám občas tendenci si zapsat. Třeba hned první povídka, „Náhlý okamžik tmy“, mě napadla v tomto stavu. Říkal jsem si, že by nějaký člověk mohl být posedlý zatměním slunce. Lidé, kteří čtou mou prózu, mají často za to, že je mé psaní velmi pocitové, snové a spontánní, ale já jsem paradoxně spíš racionální typ autora, který má každý symbol promyšlený, rozpisuje si plány, jak ty texty budou vypadat, rozkresluje si vztahy mezi postavami i jejich historie. O postavách toho potřebuju vědět mnohem víc, než nakonec prozradím v textu. U tohoto typu literatury je důležité, aby věci nebyly samoúčelné a náhodné, ale byly promyšlené. Já sám totiž nejraději čtu takovou literaturu, která klade odpor. Mám tak přirozeně ambici něco podobného i psát. Literaturu, která pro mě nekončí dočtením knihy, ale která mi dává možnosti uvažovat o ní dál, interpretovat ji a neprozradí mi všechno tím, že ji dočtu.

Když jsi zmínil norské stipendium, jak se ještě do knihy promítlo, že jsi tam strávil nějaký čas?

Je tam hodně norské krajiny a dostala se tam i jedna konkrétní situace. To je můj oblíbený vtipný příklad, protože povídka, kterou jsou všichni zvyklí interpretovat jako nejvíc fantazijní, se skutečně stala. Je to povídka „Domy jiných tvorů“, v níž se po městě zničehonic objeví neznámé staré domky. Když jsem do Norska přiletěl, aerolinky mi ztratily zavazadla, takže jsem byl první týden a půl bez svých věcí, a abych mohl mít alespoň svou ranní kávu, pravidelně jsem navštěvoval jednu kavárnu. Bydlel jsem hned u moře a do centra jsem chodil přes přístav. Cestou jsem míjel nejrůznější novostavby, různá skladiště a tak. Ale asi po týdnu tam zničehonic stál takový malý dřevěnokamenný domek. Přímo vedle cesty, okolo které jsem dennodenně chodil. Byl navíc příliš malý pro lidi a nedávalo mi to vůbec smysl. Byl to šok. Realita byla najednou něčím narušená. Můj mozek to nechápal. Ten dům tam musel být už dřív, jen jsem ho nevnímal. Je to báječná věc, která v tobě nastartuje proces uvažování o textu. Ale Norsko celkově je pro mě důležité místo, kam se opakovaně rád vracím. Líbí se mi mentalita, krajina, světlo, dokonce i počasí. Cítím tam pocit domova, který tady na Slovensku nějak ztrácím.