Otcovská požehnání pro mladé básnictvo

Na takové anotace a reflexe jsem v posledním roce narazilx například v debutu Alexandry Brockové (jejímž autorem je Jakub Řehák), Darii Gordové (básník Pavel Novotný) nebo Markéty Mikuláškové (autor nepodepsán, nejspíše redaktor a básník Milan Ohnisko nebo nakladatel Martin Reiner). Z reflexí etablovaných básnířek jmenuji text o debutu Jana Musila od Boženy Správcové. Všechny tyto texty se vyznačují nízkou literární i informačně-interpretační kvalitou. Jejich sugestivně nevinné a posvěcující fráze jsou v jádru svrchovanými paternalistickými „posudky“, jež ukazují, jak nereflektovaná gesta utvrzují mocenskou patriarchální strukturu uvnitř literárního prostředí.

Básník a akademik Pavel Novotný staví první polovinu doslovu k debutu Darii Gordové Formaldehyd na osobních dojmech z autorky a jejího života. Pro tyto dojmy si bere podklady z jejích veršů, přesto interpretace není založena na textech, ale na autorčině životě, nebo dokonce vzhledu: „[autorka] na první pohled naprosto nezapadala do běžných studentských kruhů […] Od začátku mě na ní zaujala její […] naprostá mimoběžnost, sympatická jinakost v uvažování i vyjadřování. Žena-kontrast […] křehký vzhled […]: ‚pobývám tu s celým svým obsahem, jenž zaplňuje a prodlužuje mých sto šedesát tři centimetrů,‘ píše svérázně v jednom ze svých textů.“ Novotný opomíjí univerzální platnost lyrické poezie a vykládá ji pozitivisticky, až na hranici objektifikace. Ačkoli je literárním akademikem, není schopen Gordové poezii interpretovat: „Dariiny básně-prózy jsou odstředivé, jsou jazykovou hudbou plnou souzvuků, zároveň i svérázným poetickým zápisníkem […] vede ji citlivý pozorovatelský talent. Jsou smyslové i smyslné, plné tělesnosti a citu, potřeby blízkosti i svobody všeho druhu.“ K soupisu takových vlastností se hned nabízí řečnická otázka: která lyrika taková není? Nepřesné je klišé o „jazykové hudbě souzvuku“, protože poezie Gordové je poezií vizionářskou, nikoli melickou, stejně tak je nepřesné i slovo „odstředivost“, protože poezie Gordové není pozorovatelská, zaměřená na vnějšek, ale niterná, zaměřená z/do nitra. „Promlouvá zde čistá poezie,“ pokračuje Novotný, „[texty] se důsledně vymykají jakékoli jednoznačnosti a stabilitě […] mobilizují intelekt i smysly čtenáře, po vzoru avantgardistů jej činí spoluautorem, nepodbízejí se.“ Z každého literárněvědného úvodu se lze dovědět, že poezie je svou podstatou na nejednoznačnosti založena, a proto nejde o výsadu textů Gordové. Každý umělecký text v naší recepci mobilizuje intelekt i smysly najednou. Odpověď na záhadnou otázku, po vzoru jakých avantgardistů a jak činí Gordové texty čtenářstvo spoluautorem, si lze jen domýšlet. Ponechávám nyní stranou, proč debut mladé autorky potřebuje doslov, který bývá primárně v knihách již autorstva nežijícího nebo toho pocházejícího mimo tuzemský kulturní kontext.

Podobně zobecňujícím a zavádějícím způsobem se vyjadřuje i Jakub Řehák, když v anotaci básnické sbírky Alexandry Brockové Číhat na mech konstatuje, že „je sebevědomým debutem“, který „vrací do současné české poezie vysoký básnický styl“. Kdy vysoký básnický styl z české poezie odešel a jaké jsou jeho atributy, se od Jakuba Řeháka nedozvíme. Toto tvrzení postrádá základní znalost současné básnické produkce. Řehák dál žasne nad tím, jak se Brocková „nebojí spájet vysoké s nízkým“, což se ale ne nepodstatná část poezie v českém kontextu nebojí dělat minimálně od 90. let 19. století, ale de facto bychom tento jev našli ve všech epochách.

V anotaci debutu Markéty Mikuláškové Když zhasne obloha jsou klišoidnost a velká prázdná slova nejintenzivnější. Anotace totiž ani nehovoří o jejích básních, jelikož ty mají apriorní kvalitu už pouze a právě tím, kdo je autorka: „Svoji první báseň zveřejnila coby třináctiletá. Její básnický talent je nejen zcela nesporný, ale také nevídaný. Není běžné, aby někdo tak mladý dokázal zformulovat přesvědčivou lyrickou výpověď.“ V poslední větě se nakladatel usvědčuje z neznalosti současné mladé poezie, čímž upozaďuje svou formulací všechny ostatní hlasy Mikuláškové kolegyň a kolegů. Jak tvrdí kritika, kvalita jejích básní je kolísavá, a tak se nelze ubránit dojmu, že nakladatel chtěl jen mermomocí co nejdříve vydat vnučku Oldřicha Mikuláška.

Anotace, reflexe a komentáře o uměleckém díle nejsou pouhým pomocným aparátem, nýbrž se podílejí na utváření jeho smyslu a hodnoty. Anotace je sice marketingovým textem s cílem zaujmout a nalákat čtenářstvo a knihu tzv. prodat, přesto by neměla postrádat elementární literární a interpretační kvalitu, zvláště když byl k jejímu sepsání vybrán renomovaný básník*básnířka. Tím se chtě nechtě zvyšuje nárok na její kvalitu.

Ze všech tří výše zmíněných textů ani jeden tento nárok nesplňuje. První problém je v tom, že tradují vyprázdněné, konzumeristické a pompézní floskule, čímž knihy interpretačně míjejí. Pozoruhodná je míra jejich až modernisticky anachronického, simplexního a elitářského pojetí poezie (ono neoliberální skrývání ideologie a nekompetence za umělecké vyjádření a svobodu), nezřídka i pozitivistická psychologizace a objektifikace. S tím souvisí i literárně-interpretační problém, který se snaží nasadit způsoby myšlení o poezii této starší generace na myšlení poezie mladší. Sem spadá Novotného příměr k avantgardám nebo Řehákovo prahnutí po vysokém básnickém stylu. Snad nejhorší je potom prohlášení o „čisté poezii“.

Druhým problémem je zdánlivá prestiž, kterou anotace staršího etablovaného básníka sugeruje: všechna ta blahosklonná paternalistická posvěcení „o vyzrálosti tak mladého autorstva“. Problém je hlouběji: Proč není básníky, a dokonce ani literární kritikou debut obecně brán jako svébytná básnická kniha a suverénní hlas rovný veškeré básnické tvorbě? Proč potřebuje speciální „dětskou“ kategorii a posvěcení shora, zda mladé básnictvo obstálo a může být přijato mezi „dospělé“? Příčinou je zaprvé pozitivistické posuzování hodnoty poezie podle mimotextových faktorů, například faktu, že jde o debut, nebo podle věku autorstva. Zadruhé jde o systémovou otázku moci, uznání suverenity, hodnot a potřeb mladých osob a současného světa vůbec, kterého — jak si tito starší autoři*autorky občas neuvědomují — jsou nejen součástí, ale do kterého nás částečně přivedli a za nějž mají také zodpovědnost. Prestiž sugerovaná posvěcením renomovaného básníka je prázdné gesto, protože nakladatel má za kvalitu knihy ručit sám. Proto také nezbývá než vnímat podobné anotace jako praktiku patriarchální struktury. Anotace napsané renomovanými básníky, jež zná jen úzký okruh pravidelného čtenářstva a insajderů literárního provozu, v tak marginálním a nelukrativním poli, jako je česká poezie, prestiže ani prodejnosti knihám nepřidají.

Angažovanost není politický, nýbrž etický postoj

Poslednímu problému je třeba se věnovat obsáhleji a trochu i odstoupit od výše nastíněných problémů se sekundárními texty k básnickým sbírkám. Patriarchální struktura nás totiž přivádí k jinému tématu, jímž je společensko-etická rovina. Starší básníci se sice v anotacích snaží knihu mladého básnictva honosně podpořit, zatímco v jiných komunikačních situacích doznávají, že jejich tvorbě a jazyku nejen nerozumějí, dokonce se proti nim někdy až bojovně ohrazují, nezřídka je i shazují. Proto je také ironické až pokrytecké, když Jakub Řehák v anotaci Brockové oceňuje ekokritické kvality její poezie, zatímco ve svých vlastních uměleckých i esejistických textech a vystoupeních tuto perspektivu, včetně závažnosti klimatické katastrofy a sociálně-společenských problémů, bagatelizuje až popírá, případně ji modernisticky estetizuje a utíká od nich jako Novotný k „čisté poezii“. Ve své knize Poezie ve věku vnějškovosti píše „úkolem básníka není citově se rozplývat nad každým zašlápnutým kvítečkem a dramaticky trpět nad tím, že se svět řítí do záhuby […] básník se má postavit všeobecné hysterii […] a říct ‚k čertu s tou vaší planetou, ať klidně zahyne, poezie bude žít i ve vesmíru‘“.

Stejně pokrytecky jedná Pavel Novotný — anebo básník Jaromír Typlt, který v jednu chvíli zve do své galerie Art Brut mladé básnictvo, zatímco v druhé chvíli je ve svém statusu na Facebooku uráží. Je nutno dodat, že Typltův status byl explicitně mířen proti queer osobám, jimž odjímal právo na jemu rovnou existenci, což zlehčoval kritikou „pouze“ jazykových jevů, například užívání kolektiv typu „autorstvo“. Proti nim se ohrazoval i Pavel Novotný. Svrchovaným tónem oba „argumentují“, že jde o nepřirozené a ideologické pitvoření jazyka, které se jich navíc osobně dotýká a uráží je. Kolektiva jsou však součástí češtiny již po staletí, například se tento výraz nachází už v Ottově slovníku naučném, kde se roku 1893 píše: „Než básnictvo české v témž období rozmáhalo se také do šíře“.

Podobný othering mladých, zvl. queer lidí, a dokonce i žen se děje v akademickém prostředí. Cedulku s nápisem „doktorandi“ označující doktorandovnu přepsali doktorští studující na FF MUNI na „doktorandstvo“. To pohoršeně sdílel ve svém statusu renomovaný literárněvědný profesor, a dokonce obhajoval generické maskulinum, ačkoli o jeho negativním vlivu na postavení žen hovoří většina empirických studií. Pod statusem se objevily stovky komentářů, i ze stran dalšího členstva akademie či básnictva, které generické maskulin obhajovaly, respektive unikala jim inkluzivita pojmenování „doktorandstvo“ upraveného studujícími. Ostatně proti formě „doktorandi“ se neohradilx ve statusu pouze nebinární queer osoba, ale taky ženy. Většina komentujících však s nimi prostě nepočítá.

S verbálním či fyzickým násilím se v Česku setkalo přes 60 % (některé statistiky konstatují přes 70 %) queer osob, což nás staví na nejhorší příčky v Evropě. Mezi nejčastější případy patří kyberšikana, včetně nepřímé dehonestace, jakými jsou bohužel i statusy a komentáře těchto a jiných starších básníků či akademiků. Sám jsem se v létě 2025 stal obětí fyzického útoku na autorském čtení v Brně ze strany básníka Miroslava Sosoie, který byl motivován mým vzhledem a queer identitou.

Jako by dnes zase mnoho starších básníků a básnířek, a dokonce i akademiků podléhalo tomu tak starému zdání, že se dnes společnost kvůli mladé generaci a změnám řine do záhuby, jazyk, vzdělání i morálka upadají, ačkoli zároveň v jiném kontextu mladé básnictvo i jeho jazyk, jak jsem citoval výše, chválí. Jako by o tomto efektu, který přepadává každou starší generaci, nikdy nečetli. Svou předpojatou svrchovanost skrývají za svůj kulturní kapitál a sociální status zkušeného odborníka anebo své společensko-politické postoje nerespektující jiné názory schovávají za apolitické umění. Zároveň je však neoliberálně vydávají za neideologické a nestranné. Vzpomeňme na stále u starší generace básníků*básnířek i kritiků*kritiček přetrvávající postmoderní strach z angažovanosti v poezii nebo neschopnost připustit, že angažovanost není politický, nýbrž etický postoj. Což je ostatně pouze neochota přijmout vlastní odpovědnost a podíl na současném stavu světa. Umění pak často vnímají v zastaralém (post)modernistickém lartpourlartismu. Estetika je ale vždy maskovaná ideologie vydávaná za neutrální (Bourdieu) a nejvíce ideologičtí jsme právě tehdy, když se ideologičtí snažíme nebýt (Žižek).

Otázkou je, proč starší etablovaní básnici své anotace do knih mladé generaci píšou (nebo je zvou na své literární akce), když ji i její názory či přesvědčení, vč. problému současného světa, mezitím na sítích či ve svých textech snižují, dehonestují, ba dokonce některým, zvl. queer osobám i ženám, odnímají právo na jak literární, tak občanskou komunikaci a existenci ve veřejném prostoru. Naštěstí lze vzkázat a připomenout to, jak tomu bylo vždy v historii: Mladé básnictvo vaše uznání nepotřebuje. Snad k sobě jednou všichni přistoupíme nejen s tolerancí, ale i respektem, abychom vstříc zítřkům mohli jako literární komunita nebo celá společnost jít skutečně společně.