Nechci se přizpůsobovat nové nevědomosti

S básníkem Bojkem Lambovským jste v 80. letech, ještě v době socialismu, vystupovali v televizním uměleckém pořadu „Pátek 13.“. Co jste tam prováděli, že si ten pořad dodnes všichni v Bulharsku pamatují?

Ten pořad vznikl na konci osmdesátých let, tedy časově i obsahově běžel přesně „na hraně“ přechodu od socialismu ke kapitalismu. Ta doba byla plná balastu a naučených frází a my jsme chtěli osvobodit jazyk a poezii od nánosů šedi, byl prázdný, nekomunikativní, nehledal svého adresáta.  Abychom jazyk nějak zpřítomnili, využili jsme prvek hry — vytvořili jsme dramaturgicky dobře vystavěný poetický kabaret a začali s ním cestovat po regionálních bulharských městech. Rychle se to rozkřiklo, a tak bylo v sálech, kde jsme pořádali tyto poetické happeningy s hudebním doprovodem, většinou úplně plno. A jezdili i kulturní atašé — většinou se objevovali v publiku i v nejvzdálenějších městech, šlo jim o to, aby nás podpořili. Po takovém úspěchu, taky spoustě šuškandy a nadšení z něčeho nového v umělecké komunitě následovalo pozvání do státní televize — dali nám prostor třinácti minut jednou za měsíc. Já osobně to považuji dodnes za zázrak, protože dát prostor umělcům, aby si dělali vylomeniny přímo v televizi, to bylo pro komunistický režim celá desetiletí naprosto nepřípustné. Ale režim už se drolil, přicházelo lehké uvolnění — a právě tehdy jsme se objevili ve státní televizi. Vydrželi jsme v ní s naším poetickým kabaretem čtyři roky, pořad přežil pád komunismu, ale po nástupu komercionalizovaného televizního vysílání v 90. letech už neobstál.

Vadilo by ti, kdybych tě nazvala „babičkou moderní bulharské poezie“? Máš za sebou skoro padesát let umělecké tvorby a letos jsi získala cenu Sofijské městské knihovny pro „nejčtenější básnickou autorku roku“. I když jsi prožila několik epoch, tvůj styl se nikdy nijak zásadně neproměňoval.

To by mně asi nevadilo, jestli o mně budeš takhle mluvit, vždyť já jsem šťastná babička i ve skutečném životě. Ale spíš bych se hlásila k nějaké té svojí autorské nezařaditelnosti. Všechny ty módy, epochy a strany mě nechávaly celé ty roky chladnou. Já pořád hledám témata, otevírám nové jazykové možnosti, ale pořád si držím svůj hlas. Je to taková zvláštní osobní bitva, protože hlas si sice držím, ale taky jsem zkoušela sama sebe „překřikovat“, můžu si i protiřečit, můžu se obvinit a usmířit, svůj hlas tak nějak zhutňuju, rozšiřuju o nové tóniny, uplatňuju ho různě v různých básnických situacích, to všechno probíhalo a probíhá. Ale nikdy jsem svůj hlas neobětovala pro nějaký dobový vliv, ať už se jednalo o tolik žádané oslavné básně v socialismu, nebo naopak o dekonstrukční jazykové postupy postmodernismu či konceptualismu.

Profesor literatury Plamen Dojnov tvůj hlas popsal tak, že ve svých básních „skáčeš přes švihadlo mezi tragičností a ironií“. Proč ti právě tyto dvě polohy tolik vyhovují? 

Skáču a někdy taky padám a úplně nejvíc balancuji na hraně mezi těmito dvěma veličinami. Co se týká fungování světa a chápání svého postavení v něm, jsem tragicky založená osobnost, já ty věci kolem sebe i někde daleko prostě vidím a vnímám. Ironie mi ale dává možnost udržet si odstup od toho, co se děje. A taky mě pohání, ironie je pro mě jakýsi motor, co naskočí i v kalné vodě, a já se pohnu a udělám krok dál. Někdy mám pocit, že jako autorka chodím po ostří nože nebo vrávorám na horském hřebenu a snažím se udržet rovnováhu mezi těmito dvěma hybnými silami mé tvorby. Musím se tak soustředit a dávám do toho tolik, že vzniká jakési neustále se měnící, intenzivní napětí — a to mě taky dost často zachraňuje. Nedává mi pokojně ustrnout, ustlat si v módních metaforách, zahrabat se do statického smutku.

Ve své tvorbě často píšeš o svobodě — ať už jde o svobodu ženy, intelektuální svobodu, nebo svobodu a nesvobodu v rámci politických režimů. O jakém typu svobody uvažuješ nejčastěji v současné době? 

Teď myslím nejvíc na vnitřní nezávislost, na zachování osobnosti v době jazykové devalvace. Strašně se nechci přizpůsobovat jakési „nové nevědomosti“ nebo prázdnému, byť umně strukturovanému jazyku umělé inteligence. Já vždycky brala jazyk a poezii i jako zodpovědnost — něco, za čím si stojím. Jenže tenhle můj osobní zákon vůbec neplatí v současném mediálním prostoru, na sociálních sítích je jazyk vyloženě zneužíván. Nemůžu ale říct, že je to pro mě úplně výzva, mám se k čemu vrátit a s čím srovnávat. To, že je jazyk znásilňován, je skutečnost, kterou už jsem si prošla v době komunismu. A tehdy, když se mluvilo především v nicneříkajících, prázdných a nafouknutých frázích, mě zachraňoval samotný jazyk jako takový. Nemohli jsme z Bulharska vystrčit ani nos, já koukala na mapu Paříže, bylo mi jasný, že to město nejspíš nikdy v životě neuvidím, a já se přesto začala učit francouzsky — „naprosto zbytečně“ — zdálo se tehdy. Jenomže pro mě to byl boj s dobou, pro mě to byl boj o víru a naději, to, že jsem se v takových podmínkách učila francouzsky, bylo rozšiřování mého osobního svobodného prostoru. Takže teď se snažím o totéž — hledám přímo v jazyce, co v něm zůstalo, hledám, kdo jsem já ve své době, hledám, co k ní můžu říct a jak.

Jaká je dnes role básnířky ve společnosti? Má vůbec možnost vyjadřovat se k současnému světu? Myslíš, že básník či básnířka mají sílu a moc komentovat aktuální dění, nebo by se měli spíše držet ve „slonovinové věži“?

Tak v tomto je naše národní bulharská literární tradice striktní. U nás začali národní obrození tzv. „buditelé“ — často básníci, kteří si na sebe vzali nelehký úkol dát bulharské společnosti hlas. V devatenáctém století, kdy se v Bulharsku odehrávaly vzpoury proti rozpadající se osmanské říši, vstupuje na společenskou a literární scénu revoluční básník Christo Botev. Ale apel na společnost a její vývoj je přítomný i u takového klasika, jakým byl Ivan Vazov, jehož jméno dnes nosí naše Národní divadlo. Ale svou společenskou roli utvrzuje třeba i expresionista Geo Mileva. Já sama jsem psala třináct let komentáře ke společenskému dění v Bulharsku pro stanici Deutsche Welle — považuji to za svou misi, za svůj publicistický román, kterému bych dala jméno Na bulharském rynku.

V anotaci k německému překladu tvých básní se píše o svědectví, které v básních zanecháváš — o ženském údělu ve společnosti, procházející si ekonomickou a společenskou transformací. Devadesátá léta přinesla Bulharsku obrovský ekonomický propad a chudobu, spousta lidí má k této době odpor, přepadají je hořké vzpomínky — proč se pro tebe staly právě ženy ústředním tématem této doby? 

Protože to byly právě a jedině ženy, kdo to těžké každodenní břemeno nemilosrdné ekonomické, politické i společenské transformace nesl na „svých křehkých ramenou“. Protože musely chodit do tří prací, aby obstaraly jídlo pro děti; protože musely utěšovat své neutěšitelné, zlomené muže, kteří to buď tak nějak vzdali, anebo se stali mafiány a začali brutálně rozkrádat zemi. Myslím, že právě ženy odtahaly celou tu těžkou transformaci ve svých kabelkách a taškách, naplněných knihami, potravinami a láskou.

Dobře, to platí pro transformaci, ale ty i ve svých ranějších básních obecně zůstáváš pořád tak nějak „při zemi“, proč tě tolik zajímá obyčejná bulharská každodennost?

Protože tyhle každodenní záležitosti prostě nemají vůbec žádný smysl a tím, jak jsou automatizované, berou smysl i celému mému životu! A kdybych je nepřeměnila na slova, nebo je aspoň nepopsala, tak už se dávno zastřelím! Ano, já tu nemastnou neslanou každodennost archivuji, já jí dávám slova, já ji naplňuju zvukem, barvou, emocí. V tomto směru jsem něco jako básnířka-archivářka.

Všechna tato témata se objevují ve sbírce Sedm, ze které jsem vybrala básně k překladu do češtiny (vizte Host 6/25). Kniha vyšla v roce 2018, ale vznikala celých těch šest let. Proč tak dlouho? 

Já s vydáváním obecně nespěchám, nemám potřebu zasít všechno, co se mi zrovna děje, do slov. Ale je fakt, že u téhle sbírky jsem až nekonečně dlouho čekala na tu sedmou báseň. Já se totiž na stránkách básnické sbírky Sedm procházím mezi celými desetiletími svého života. Cítila jsem, že píšu text, co bude jako balvan, co zapadne na své místo — a nepůjde s ním hnout. Šest básní bylo hotových a já chtěla naplnit to biblické a posvátné číslo sedm. Zkoušela jsem tu sedmou nějak vymyslet či koncipovat, ale vždycky jsem napsala jen kousek a zase to odložila, prostě to nebylo ono. Nakonec si mě ale ta poslední báseň i po tolika letech našla, a to na terase naší největší sofijské kliniky Pirogov, kam se vozí lidi s komplikovanými zlomeninami na příjem a ošetření. Ocitla jsem nad městem, v posledním patře kliniky, s nohou zpřelámanou jak párátko, a v bolestech a šoku zapsala tu sedmou a poslední báseň sbírky na kus papíru.

V úvodu k této sbírce odkazuješ na dva klasiky bulharské poezie — symbolistu Pejo Javorova a experimentátora Nikolaje Lilieva. Proč jsou pro tebe zrovna tihle dva stále aktuální? 

Javorov je velký tragický básník a moje osobní volba, vyzařuje jakési bulharské utrpení a s tím ta tragická část mé duše nesmírně souzní. Liliev je pro mě zásadní svou melodikou, přibližuje slovo hudbě. Když píšu, klasikové mi stojí za zády a čerpám z nich sílu v tom smyslu, že v nich cítím kontext pro svou vlastní tvorbu, vím, že když se o ně opřu, držím se pořád na cestě a nespadla jsem někam do škarpy.