Hledáme, jak se zastavit
Jaké stopy zanechává člověk v krajině a jaké po něm zůstávají v čase? Nová básnická sbírka Petra Čermáčka „Přeroste nás les“ v přesných, úsporných obrazech propojuje pozorování přírody s otázkami pomíjivosti a nejisté, křehké budoucnosti.
Vstoupíme-li do nové básnické sbírky Petra Čermáčka, ocitneme-se, jak už jsme koneckonců u tohoto básníka zvyklí, v přírodě. Nejenom prostřednictvím jejího názvu, ale i skrze autorův výtvarný doprovod připomínající otisky letokruhů. Není to divoká, nedotčená příroda, ale příměstská krajina osídlená, navštěvovaná a proměňovaná člověkem. Už v mottu sbírky, v básni Wallace Stevense, se mluví o stopách, které po lidech zbývají. A touha zanechat stopy, nezmizet zcela, i obava z toho, jaké že to vlastně stopy lidstvo zanechává, se prolínají celou sbírkou.
Ve vztahu k přírodě a ke světu není Petr Čermáček jen pozorovatelem, je i tím, kdo je pozorován, kdo chce být pozorován, zaslechnut, popsán, vykreslen, snad i vysvětlen; kdo sám chce zanechat stopy. Jeho básnické obrazy často vycházejí z podobnosti krajiny s kresbou či písmem. Ačkoliv básně samotné jsou plné ptáků, přírodních zákoutí, stromů, zkrátka barevných věcí, samotné barvy jsou zmíněny jen zřídka, opakuje se žlutá a modrá. I ve verších tak vnímáme Petra Čermáčka jako výtvarníka pracujícího spíše se světlem a stínem a s výraznými liniemi. Z básní — kreseb pak vyvstává svět jako soubor vztahů a souvislostí. I náhodná setkání nevysvětlitelně zapadají do charakteru okamžiku („když nevyjdeme z domu, zůstane uprostřed kresby prázdné místo“), ale zároveň je v této kresbě světa mnoho nejistých a znejasňujících věcí, vždy něco „zůstane mimo formát“.
Vstoupíme-li do nové básnické sbírky Petra Čermáčka, ocitáme se uvnitř nestylizovaného, intimního světa jeho pocitů, pozorování, přemýšlení. Východiskem většiny básní je uzavřený, ostrý, smyslově konkrétní obraz jedné chvíle. Čermáček spíš vyjmenovává než popisuje: „skřivan přestane zpívat / vrhne se střemhlav k zemi / za chvíli zase vzlétne, třepotá se, zpívá“. Jeho přesný, úsporný básnický jazyk, převaha kratších textů a větná stavba založená spíše na souřadném řazení krátkých úseků nás vede k pozornému, opatrnému čtení, k přemýšlení. Mluví-li se v jedné básni o „soustředěné nehybnosti“, je to dobrá charakteristika. Ačkoliv se ve většině z nich děje jakýsi pohyb, básně působí jako zastavené v čase, snad abychom si je mohli dobře prohlédnout.
Takovým pohybem je i odplývání, ubíhání a ubývání času. Básník reflektuje bezmocnost vlastního stárnutí, plynutí ročních dob i pocit, že s časem je něco v nepořádku, že „odesychá zevnitř“, že je „poraněný“, takže „nelze ho vymotat, jen udiveně přeměřovat“; že „máme tak málo času / mít na to čas“.
Vstoupíme-li do nové básnické sbírky Petra Čermáčka, ocitáme se uvnitř svých vlastních obav. Jedním z klíčových témat sbírky je hledání útočiště, místa soustředěného a klidného pobývání, místa odděleného od ruchů a bolestí vnějšího světa, kde je možné „nezvednout se od práce ke zvonícímu mobilu“. Čermáček používá slov jako těžiště, střed, a my nemůžeme nevzpomenout Komenského hlubiny bezpečnosti. Toto útočiště je často spojeno s rurálními až archetypálními atributy: sečení trávy, stříhání stromů, otevírání dveří, rozsvěcení, sedání ke stolu, pití kávy… Ale ukazuje se, že refugium není skutečné, jeho hranice jsou nejisté. Básník nepopisuje a nerozebírá problémy současného světa přímo, ale nechává jejich ozvěny naléhavě pronikat dovnitř chráněného území: „v blízké dálce místo psa válečné plány, zesilující zajíkavý štěkot“. Uzavřít se nelze; bráníme se, chceme neslyšet, nevšímat si, ale „vše už tu je, jen jsme se ještě nerozhodli připustit si to“.
Při hledání vhodného názvu pro svou recenzi jsem si uvědomila, že v mnoha básních můžeme narazit na verš či slovní spojení, které by mohlo stát nejen v titulu tohoto textu, ale i celé sbírky; verš, který vystihuje způsob, jakým Petr Čermáček přemýšlí o světě, nebo který se vztahuje k tomu podstatnému, co sbírka sděluje. Přitom toto sdělení z básní netrčí, není pointou; chvíli trvá, než si ho všimneme, než si uvědomíme metaforičnost veršů jako: „jdeme ještě do kopce?“ „stojíme na konečné“, „míříme mimo záběr / bez možnosti obratu“. V obavě o osud světa se můžeme připojit k autorově prosbě: „dej nám vyhnout se přívalovému dešti, spalujícímu suchu, / nesklizenému míjení, červivému slovu“. Můžeme se spolu s ním zastavit v úžasu nad intenzivní krásou přírody a na chvíli vnímat vůni pryskyřice, zrající obilí, „zvířený prach se sladce moučnou vůní“. Ale to, co v nás po přečtení sbírky dlouho rezonuje, je především úzkostný pocit vlastní bezmocnosti a konečnosti. Protože „posbírat neviditelné dny opadané v přeběleném jíní / nelze“, můžeme „jen na chvíli zanechat stopy, zadýchat se, / zalátat díry v plotě, neprochladnout“.