Halucinační trip v poli slaměných panáků

Když jsem se dnes ráno probudil, jedna z prvních věcí, na kterou jsem připadl, bylo zamyšlení Mezi plátnem a stránkou Jana Jindřicha Karáska (dále JJK). Už podle perexu jsem tušil, že mě čeká dobrodružný zážitek, ale nevěděl jsem, že se vzápětí propadnu do surreálného tripu.

JJK ve svém článku hořekuje nad tím, že české literatuře něco chybí (spoiler pro nedočkavé: nikdy se nedozvíte nic skutečně konkrétního), aby dokázala vypovídat o současném světě. Řešení je podle JJK jasné — česká literatura se musí poučit od současné výtvarné scény, anebo lépe — rovnou se s ní spojit: „české literatuře stále chybí jeden zásadní krok k tomu, aby její reflexe dneška byla skutečně komplexní. Tím krokem je opuštění oborové izolace a propojení se zdejším současným výtvarným uměním.“ Nechápu, ale čtu dál.

Přiznám se, že požadavek JJK mi svou odzbrojující naivitou vyrazil dech. S každou větou mi bylo jasnější, že pokud s ním budu chtít polemizovat, budu stát před těžkým úkolem — absolutně nebudu vědět, kde začít. Pokus JJK o úvahu se totiž naprosto míjí s realitou, jak ji známe. Abychom mohli učinit jednotlivé kroky potřebné k proklamovanému sbratření spisovatelstva a výtvarnictva, které vykoupí českou literaturu, musíme nejdřív zkusit pochopit, co nám autor říká. A to není jen tak.

JJK — podle mě — tvrdí, že české autorky a autoři románů nejsou schopni držet prst na tepu doby, protože nesledují trendy, neosvojili si metodologie, nerozumí tématům a neovládají současný slovník, zatímco „výtvarní umělci, často ti z nejmladší generace, už zcela samozřejmě a organicky pracují s tématy technologického dohledu, klimatického žalu, ekologických kolapsů, posthumanismu, objektově orientované ontologie nebo života v hyperkonektivitě online sítí. Vztahují se k tělesnosti, k paměti krajiny, k algoritmické předpojatosti. Dělají přesně to, po čem literární kritika tak často u nových románů marně volá“.

To samozřejmě vyvolá celé kvantum otázek: Kdo po těchto věcech volá? Kde absentují? Proč bychom je měli chtít? Notabene v takovéto karikované podobě? A co je objektově orientovaná ontologie? (Dělám si legraci, vím to, ale nejsem si jistý, jestli OOO poezii chci číst.) Podezřívá snad JJK literární scénu, jejíž převážná část disponuje přinejmenším magisterským titulem z nějakého humanitního, či častěji přímo filologického oboru, z nedovzdělanosti? Je nabubřelé mávání pojmy vzdělaností? Neměl by román podobnému ptydepe naopak odolávat a stavět jej do polyfonie perspektiv, které ukážou, jak snadno se teorie může stát plácáním slámy a nicneříkající karikaturou? Neměli bychom být rádi, že se česká próza nehemží pseudointelektuálním šumem a neveze se na těch okázale nejsoučasnějších módních vlnách? Že dokáže vytvářet jazyk, s nímž se dá žít, ale který je zároveň schopen — spíš v náznaku než okázale a nepřístupně — reflektovat, kritizovat i podvracet dění okolo nás?

Ale vezměme výzvu JJK vážně — pokud zůstaneme jen u prózy, napříč generacemi se čeští spisovatelé a spisovatelky, pochopitelně více či méně zdařile, všem jmenovaným tématům věnují. Máme tu klimatické prózy Josefa Pánka, společensky kritické psaní Terezy Semotamové, Kláry Vlasákové či Anny Beáty Háblové, omnikritické romány Radky Denemarkové, post- či transhumanistickou (předponu ať si autor vybere) novelu Flora Jonáše Zbořila či groteskní dystopii Lover/Fighter Kristiny Hamplové, hraniční texty Pavla Novotného, které si hrají s mnoha mody mediality, nebo nedávnou feministickou vizi Acheron Terezy D. Reichelové či Systémy něhy, v nichž Marek Šindelka uvažuje o mezích lidskosti. Opravdu je taková tragédie, že vznikly u stolu, a ne v ateliéru pod dozorem někoho z výtvarné branže? Počítala by se moucha v Mariborské hypnóze Dory Kaprálové do projevů objektově orientované ontologie, nebo je tzv. „uvízlá v textu“, a především v antropocentrickém epistémé? (Jak Doru Kaprálovou znám, určitě by se nebála román vybzučet v nějaké galerii, aby ty lidsko-zvířecí asymetrie narovnala, ale osobně jsem radši, že napsala, co napsala.) Čte JJK vůbec současnou českou literaturu, které se rozhodl takto radit?

Zdá se, že ano, přinejmenším nějakou tu poezii. Ale i tam se mu jako nejpříkladnější tvůrkyně jeví ty s výtvarným vzděláním. Jen psát už je dnes trapné. Kniha nesmí být jen nosičem textu, ale hned objektem. Co na tom, že leckdy se jedná jen o ornament, který se snaží pozvednout nedostatečný text. Knihy Eleny Pecenové i Nely Bártové jsou bezesporu v různých ohledech výjimečné, ale z jakého titulu je JJK používá za kategorický příklad toho, jak by měla česká poezie vypadat a kam by měla směřovat, mi uniká. Mám ale tušení, že to uniká i samotnému JJK, když upřesní, že poezie Bártové „může a nemusí vycházet z výtvarného uvažování a jejího studia sochy“.

Pokud vím, tak zejména mladá česká básnická scéna je micelárně (prosím) zasíťovaná napříč generacemi i médii. Podstatná je návaznost na slam (tak třeba od Sufiana Massalemy po Teodora Kravála), performance (sestupně dle věku Jana Orlová, Ondřej Macl, Anna Luňáková), hudbu (třeba Aleš Kauer a básnictvo okolo nakladatelství Adolescent, Dominik Ela Bárt, Olga Wawracz), zvuk (přišlo mi lepší to oddělit od hudby: Pavel Novotný, Jaromír Typlt, zvukové těleso údk), digitalitu, ať to znamená cokoli (omlouvám se pánům Ondřej Buddeus, Luboš Svoboda, Ludomír Tichý), pole a kamení (vanjek, Klára Krásenská, Lucie Kubalíková) nebo operu (Richard L. Kramár). Kurátorská platforma Psí Víno běžně pracuje se zvukem i videem. Časopis Plav suverénně operuje s pojmy jako dekolonizace, femicida i antropocén. Čtení Omlatina nakladatelství Větrné mlýny jsou vždy rozhýbaným děním využívajícím zvuk, hudbu, čtení i vizualitu. Nespočet básnířek a básníků se explicitně hlásí k environmentálním tématům i teorii, viz alespoň manifest Přírodní lyrika Radka Štěpánka a Pavla Zajíce z roku 2019. (Opět spíše namátkový výběr; autorstvo vycházející z výtvarného prostředí vynechávám, to JJK jistě dobře zná.)

Kolikrát jsem slyšel někoho — zpravidla ze starší generace — povzdechnout si nad tím, že na tzv. tradiční autorská čtení bez intermediálního ozvláštnění je vlastně poměrně těžké narazit. Neříkám to proto, že jsem ageista — s rozvojem technologií došlo zřetelně ke změnám, ale pokud se tu odehrálo něco, co se podobá představě JJK, stalo se to před patnácti lety.

Pak je zde to ohrané provinční světáctví. Na Západě už totiž pochopili, že spisovatelé se nesmějí uzavírat do bublin se spisovateli. Kdyby JJK chvíli stejně vizionářsky googloval, jako myslí, zjistil by, že České literární centrum nabízí rezidenci v Kremži, která splňuje jeho představy o interdisciplinaritě i Západu. Směrem na východ by našel zase Hoprich, kulturní a rezidenční centrum, které nabízí rezidence podporující mezioborovou spolupráci.

Vím, jsem zlomyslný, možná i nespravedlivý. Ale určitě nejsem škarohlíd a vůbec si nemyslím, že by mezioborová spolupráce nepřinášela výsledky. I já chci co nejvíc peněz pro kulturu; chci víc podpory pro lidi, na nichž je závislý někdo druhy; chci silné kulturní instituce, huby i drobné lokální projekty vyrůstající zespod. Karáskova avantgardní vize lepšího světa je pro mě ale poněkud děsivá, a to zejména svou neinformovanou bohorovností. Úplně nejvíc ale možná předpokladem, že nás spasí „research-based“ tvorba. Ono se to už dělá — počeštěně tomu říkáme „rešerše“, a když se je někdo pokusí prostě „transformov[at] do estetického výsledku“, většinou se to snadno pozná. Tak jako se pozná, že někdo, kdo píše o research-based umění, si neudělal rešerši state of the art. Původně jsem si myslel, že z článku vychází špatně především literární scéna, ale docházím k závěru, že karikaturu v textu získala i ta výtvarná.

Halucinace z tripu JJK končí. Probouzím se.

Jsem na literárně-výtvarné rezidenci v Maastrichtu, São Paulu nebo Ho Či Minově městě. Bydlíme v kapslovém hotelu nebo na loveckém zámečku. Vím, že mě někdo pozoruje. CCTV, státní kreditový systém, moje matka. Večeříme u gigantického kulatého stolu (panopticon), protože je to v podmínkách rezidence, na kterou nás v rámci radikálního open callu přihlásilo naše ex partnerstvo. Spisovatelé a výtvarníci sedí ob jednoho. Kdosi s českým přízvukem drmolí: „Kde jsou naši spisovatelé? Proč se nescházejí se sochaři, kteří pracují s myceliem, s videoartisty, kteří dekonstruují algoritmy TikToku, nebo s performery zkoumajícími hranice genderu a těla pod dohledem státu?“ Všichni zaujatě hovoří o objektově orientované ontologii. Někdo kousek ode mě pořád dokola opakuje Rilke. Dinggedicht, naskočí mi v hlavě. Ne, vykřikl jsem to! Celý sál se na mě otočí. Zjišťuji, že jsem žena. Nervózně, ale sebevědomě zarecituji několik veršů a teprve zpětně mi dochází, že je napsal Petr Hruška. Všichni vypadají spokojeně. Ta slova se objeví všude na zdech kolem nás. Nosem po talíři honím růžičkovou kapustu v arašídové omáčce (dnes nesmíme používat ruce) a dochází mi: Tohle vůbec nebylo o současné české literatuře. Karáskovo interdisciplinární inženýrství by bývalo mohlo napravit celé dějiny umění. Kdyby tak Homér znal Pasoliniho! Po zbytek večera čekám, až mě někdo pozve do „uzavřeného kruhu nakladatelského večírku“.