Hamid Ismailov: Jen tak v Praze

Hamid Ismailov začínal jako básník a překladatel v pozdním Sovětském svazu. Jeho vlastní poezie byla podle něj tehdy „na sovětské poměry příliš dekadentní“, a neměla proto velkou šanci na vydání. Své literární ambice tak zčásti naplňoval prostřednictvím překladů Verlaina, Rimbauda, Lorcy nebo Mandelštama, zároveň do ruštiny převáděl uzbeckou a perskou klasiku i současnou uzbeckou literaturu. Překládání se pro něj, jak řekl loni v rozhovoru pro H7O, stalo „jistým druhem literární akademie“.

Zkušenost s různými jazyky ostatně Ismailovovu tvorbu provází dodnes. Píše rusky i uzbecky, mezi oběma jazyky ale rozlišuje: uzbečtinu označuje za svůj rodný jazyk, ruštinu za jazyk „macešský“. „V mládí, které jsem strávil ve vrcholné fázi sovětské stagnace, jsem psával poezii v ruštině a ctižádostivě se domýšlel, že jsem poeta. Ten afekt vzal rázem zasvé, kdykoli jsem psal básně uzbecky.“

Jeho literární a novinářskou dráhu zásadně změnil rok 1992. V Uzbekistánu tehdy působil jako místní produkční při natáčení dokumentu BBC o vzestupu islámského radikalismu. Zatímco cestoval se štábem, došlo k útoku na jeho dům, jeho manželka byla těžce zbita a měsíc strávila v nemocnici. Proti Ismailovovi bylo následně zahájeno trestní stíhání. „Nezbylo než utéct,“ vzpomíná. Přátelé ve Francii nabídli rodině útočiště na tři měsíce. „Tento odchod už trvá déle než třicet let. Nikdy jsem netušil, že by paměť moci mohla být tak dlouhá a tak nemilosrdná.“

Ismailovovy knihy jsou v Uzbekistánu dodnes zakázány, sám autor však odmítá, že by psal protivládní literaturu. „Mé knihy nejsou ani protivládní, ani protiuzbecké,“ říká. „Prostě jen popisují dějiny života Uzbeků, obyvatel Uzbekistánu a dalších národů.“ Důvod jejich zákazu může podle svých slov pouze odhadovat: „Psát upřímně a věrně popisovat se jen zřídka shoduje s tím, jak by moc chtěla realitu zobrazovat.“

Po odchodu z Uzbekistánu Ismailov dlouhá léta pracoval pro BBC World Service v Londýně, později pro Radio Liberty. Od roku 2020 žije v Praze. Přestože je především autorem rozsáhlého prozaického díla, poezie z jeho psaní nikdy nezmizela. Ve středoasijské literární tradici je podle něj jedním ze základních způsobů vyprávění a také v jeho románech se básně průběžně objevují: „Takové básnické momenty fungují jako vánek — jemný, takřka nepostřehnutelný, a přece schopný proměnit náladu příběhu.“


Hamid Ismailov
z cyklu Zlatá Praha

… poznávat město je jako poznávat ženu
nejdřív se uvelebíš a děláš nevinného
nic nechápeš něco breptneš pro soucit a pak něco hladíš
do temnot vstoupíš a kroky se jistíš touhou po neznámém

probloudíš neznámé ulice a několikrát i zabloudíš
pozoruješ domy ten je plný plný lidí ten zcela opuštěný
když octneš se v zahradě máš zastavit nebo jít odtud
až se dá do deště k čemu je plášť co zůstal viset doma

to vše platí i o ženě tajemných zákoutích a nárožích duše
bydlištích života odněkud se odstěhuje někde stále přebývá
výhonky snů večerní petrklíče prosebně skrápěné
ne však deště ale krůpějí skanulou z očí

anebo naopak poznávat ženu je jako poznávat město
mapy jsou jedna věc ale scházet pěšky z předměstí do středu to je jiná
jako by se do této etudy vmísila lapálie jménem láska
a město skryje své jméno jak žena s tajemným úsměvem…

* * *

… přemýšlím kudy se dnes vydat
mám si jít do centra procházet paláce
nebo sejít k řece a tokem se nechat
strhnout do dálek na bárce poezie

půvab staveb záhony tulipánů ve tvaru růží
zahrady fontány vodotrysky sochy
hotová pastva pro oči
ale myšlenky mi náhle zamíří jinam

z nějakého důvodu mě to dnes táhne z města ven
nejdřív polorozpadlé domy ošklivé ulice
pak rumiště
staré garáže zdi barevně počmárané
k nečitelnosti rezavý šrot zašlé cedule
čísla na která už nikdo nezavolá
plevel co bují a tráva sesychá neposekaná

a na cestě z města špinavý potok
co povynášel všechen svůj odpad
a poházel po březích

to všechno v sobě nese nepřikrášlenou skutečnou pravost
nebo snad drsnou ryzost jako svlačec
když se vine kolem plotu

jako by tu nikdo přede mnou ani nebyl
jen kopec a na kopci les kdyby tu tak jen
byla i pěšinka po které se vydat

jdu blíž po vychozených stopách
stoupám dávám pozor kam šlapu
na kameny přichytávám se stromků
a chytím i v krku zbytky dechu

a tam na mýtině mezi stromy
odrbaný bezdomovec na posteli z kartónů
na mě zamává

ano vždyť je to jasné
ráj je pro derviše říkám si
a taky na něj zamávám

ráj řekl jsem opravdu

a jak tak stoupám lesem
napadají mě pošetilé myšlenky
přijdou ti dobří mezi mrtvými
rovnou do ráje
nebo jsou odsouzeni čekat

jako ten bezdomovec
na den zmrtvýchvstání

jak je na tom vůbec ráj
když v něm už nejsou žádné duše

nesejde stejně
jako tento les

to si říkám popadnu dech
a jak nějaký mullah si začnu kázat

klid povídám si klid
nebo i začneš přemítat o rajské slavnosti

stěží a sotva se seberu
a přemítat začnu spíš
o tom co leží za lesem
za tímto kopcem

jdu jdu jdu lesem
krok co krok zavřu oči napřáhnu před sebe ruce
nad neobydleným okrajem města
rty zašeptají

možná toto jsou ty neokrášlené radosti
na okraji života…

* * *

… jdu domů z práce a leje
kanály plné na prázdných ulicích
až zdálo se jako by sám svět se vylidnil
a nikde živé duše jen jedno smáčené tělo

díky bohu že mám s sebou deštník
jinak bych byl zlitý od hlavy k patě
a osamocené tělo by se třáslo
duše ztracená co nemá kam jít

na křižovatce svítila červená
a zase jsem musel zůstat stát v dešti
když v tom vedle mne se zastavila dívka
bez pokrývky a klidně v dešti stála

bez váhání se na ni podívám a říkám
pojďte se schovat pod deštníkem je místa dost
nejdřív se k tomu neměla ale pak přišla blíž
a ke mně se přitiskla ještě rozpačitěji

chvíli jsme šli a úplně jen tak
jsme prohodili pár letmých nepodstatností
o dešti že vypadá jako hrozny spadané z keřů
že léto je pryč a už se nám nevrátí

co říkala bylo mi cizí
i všechno na ní mi přišlo vzdálené
až došli jsme na roh ulice a řekla
děkuju a zas vešla do deště

i dnes jsem tudy šel z práce domů
podzimní slunce vadlo na obloze
jako by vrhalo nepochopitelný stín
zatímco stromy kolem pohazovaly chomáče slzí

jak kdysi filozof tvrdil že dvakrát prý
nevkročíme do stejné řeky ani do stejného deště
co byla zač ta krátká společná cesta
a co ta dívka deštěm spláchnutá…

* * *

… ocitl jsem se ne z vlastní vůle
ve světě zapomnění a hledal ztracený sen nebo co
podivný svět jako by znal slova ale ne rty co je vysloví
anebo spíš svět stínů bez těl…

všichni známe kanceláře ztrát a nálezů z nádraží a letišť
strážívá je ospalý obtloustlý muž s knírem
ale tady není živáčka všechno je tu jak zkamenělé
jak sněhem zapadlé vsi někde na poušti z níž nikdo se nevrací

takových věcí jsem tam viděl štěstí dítěte u matčina prsu
jak chutná první slůvko podzimní výjev ve školním sešitu dívčí toužení
dvorky s morušovníky okamžik kdy se zasekly hodiny to jak kámen rozrazil hlavu
a na tisíc dalších věcí ale copak ani na ty se nezapomenulo

popravdě rozumný člověk do světa zapomnění nevstoupí
zapomnělo by se i zapomenuté i tato báseň by upadla v zapomnění
než se však po hlavě nohama napřed pohroužíš do oceánu zapomnění
vždy si tě pustá zem k sobě přivolá tak jako vlnobití povolává břeh…

* * *

… větrem seschlý list se vznáší a poletuje jak motýli
a listí na stromech mává na rozloučenou
tu se na hladině zhoupne jak tichá loďka
tu ho k zemi přišpendlí déšť jako kovář co z nebes zarazí klínec

a tu a tam jak svobodný duch bloudí volný bez zábran
než uvelebí se na trávě když zcela opadal
jako by svobody šlo dosáhnout jen ve smrti
tak člověk pohlíží na strom jak s lítostí na svou minulost…

Z uzbečtiny přeložili Hamid Ismailov a Pavel Drábek.