Česko je půvabná, vypatlaná země

  Název i forma poemy vybízí k otázce „Proč?“, ale já bych chtěl začít jinou otázkou: Kdy? Kdy sis uvědomil, že tato zkušenost je něco, co je třeba zapsat?

Mnohem dříve, než jsem měl jakékoli ambice stát se spisovatelem, jsem věděl, že tento příběh jednou budu muset odvyprávět. Už jen proto, aby to všechno vyšlo najevo. V dětství jsem samozřejmě doufal, že to udržím v tajnosti navždy. Když to ale později šlo s Donem zjevně z kopce, když jsem nejintenzivněji pociťoval, že konec je blízko, a připravoval si nejrůznější vysvětlení, výmluvy, vykrucování a lži, věděl jsem, že fakta jednou stejně vyplavou na povrch a já se jim budu muset postavit čelem.

Když to nakonec prasklo, Don byl dopaden a byl s ním zahájen soudní proces, já zrovna studoval tvůrčí psaní, odhodlán se jednou stát básníkem. Jenže mé spisovatelské schopnosti nebyly dostatečně rozvinuté a obecně jsem ve svém uvažování nebyl dost vyspělý na to, abych se toho tématu jakkoli dotkl. Nějaká moje část ovšem věděla, že tuhle knihu jednou napíšu, ačkoliv netušila, jak konkrétně bude vypadat.

Tušila aspoň, že to bude ve verších?

Kdepak. Přestože jsem se tehdy plně soustředil na poezii, nedokázal jsem si vůbec představit, že bych mohl to, co pro mě dosahovalo tak obrovských, epických a zároveň tragických rozměrů, co spolykalo tak velkou část mého života, uchopit v něčem tak drobném a nepodstatném, jako je báseň. Když jsem se konečně pokusil se s tím tématem autorsky poprat, bylo to formou románu. Jenže jsem nebyl žádný romanopisec a neměl jsem tušení, jak něco takového vtěsnat do prózy, se zápletkou a postavami a věrohodnými dialogy.

Nakonec se stejně ukázalo, že mé zájmy ležely úplně jinde. Pro mě byl podstatný detail, zachycení přítomného, živoucího okamžiku, a když jsem poodstoupil od počítače a podíval se na to, co jsem napsal, bylo tam 30 000 slov pokrývajících snad tři dny, pokud vůbec. Z pěti let, o kterých jsem chtěl napsat. Kdybych šel dál touhle cestou, sežralo by to celý zbytek mého života.

A tak to skončilo v šuplíku — na několik let. Začal jsem se znovu soustředit na poezii, piloval své řemeslo, dychtil po sbírce, kterou bych mohl vydat. Zrovna jsem dokončil nový rukopis (se kterým jsem byl doopravdy spokojený), když se stalo něco, co mě přimělo jej téměř okamžitě pustit z hlavy — a s ním všechny ostatní projekty.

Byla to fráze: protože pokoj… Pamatuju si, že mi najednou naskočila v hlavě, jako krátký hudební motiv, a já ihned pochopil, že je to klíč. Sedl jsem si k počítači a napsal úvodní část Protože. V této jediné frázi jsem nalezl svou řečnickou figuru (protože), psychologický a dramatický rámec (pokoj) a ve středníku pak gramatiku a hudební lešení toho žitého okamžiku, o který mi šlo. Tehdy mi došlo, že nejenže to celé můžu napsat jako báseň, že to musím napsat jako báseň.

Kdybych měl citovat pasáž z tvé knihy: sděluje poezie moudrost, kterou není možné rozumově odvodit?

Poezie pro mě vlastně byla jedinou dostupnou technologií, jak to celé pojmout. V básni jsem mohl zahodit děj, postavy, dialogy a místo nich se pohybovat skrze obrazy, asociace, metafory, náznaky. Poezie podporovala tu roztříštěnou optiku, kterou jsem potřeboval, ba přímo k ní vybízela, aniž by to působilo nepatřičně.

Vraťme se ještě ke kdy: kdy jsi věděl, že je kniha hotová? Bylo to taky takové vnuknutí?

Dokončování knihy trvalo dlouho a mělo několik stadií. První koncept jsem napsal velmi rychle, za několik týdnů, a poslal jsem jej několika přátelům. Proces psaní této první verze byl jako nějaký horečnatý sen; měl jsem pocit, že slova nepíšu já, ale diktuje mi je jakási zvláštní, nová síla v podvědomí. Výsledkem tohoto prvotního běsnění byl roztříštěný, nechronologický soubor obrazů, menuetů různých zážitků, které odkrývaly paměť jejím vlastním tempem.

Do té doby jsem se nejvíce obával toho, že mé vzpomínky zaniknou dřív, než se stanu dostatečně dobrým spisovatelem, abych je věrně vyobrazil — nebo natolik vyblednou, že mě přinutí si vymýšlet, což jsem v autobiografickém díle považoval za prohřešek vůči pravdě. Ne že by paměť nelhala, ale člověk musí alespoň poctivě následovat její lži. Bylo to, jako by se otevřela stavidla a já surfoval po povodni, která nastala. Od vzpomínky ke vzpomínce, bez jakékoli posloupnosti.

Někteří z mých přátel byli zmatení. Text je vtáhl dovnitř; nesourodost je vyhodila ven. V tu chvíli už jsem se neúprosně hnal za přesností a jejich otázky (mimo jiné také kdy) mi ukázaly, že si musím lépe uspořádat i vlastní mysl.

S každou další revizí se vynořovaly nové a nové otázky, obzvláště v pozdější fázi procesu, kdy jsem začal koncepty ukazovat rodičům. Zejména můj otec měl spoustu otázek. Zajímala ho Lorna, Donova manželka. Co s tím vším měla do činění ona? Vždyť její přítomnost — skutečnost, že u toho byla dospělá žena — byla jednou ze záruk důvěry, kterou obnášelo svěření vlastního dítěte do rukou Dona. „A na krásu žádné místo nezbylo?“ ptala se jedna kamarádka. „To, co tě k tomu místu přitahovalo,“ říkala, „přece nemohla být jen touha utéct někam pryč.“ Proto jsem napsal pasáž o domorodém rituálu hledání vize; věnoval jsem jí nádherný, náročný západ slunce, aby jej se mnou mohla sledovat. Zkrátka pokaždé, když jsem si myslel, že je hotovo, mi někdo položil další otázku, která mi připomněla, že hotovo není.

Od úplně prvního konceptu mi ale bylo jasné, kde a jak to celé skončí: skončí to orlím perem a právem promluvit; skončí to středníkem, odmítajícím zakončit větu, která nikdy nemůže být dokončena, protože uzavření celé věci je vyloučeno. Uspokojivě neuspokojivým koncem.

Jenže to nebyl konec, že? Cesta k vydání Protože byla docela trnitá…

Je to tak. A upřímně, v jednu chvíli jsem si nebyl jistý, zda ten rukopis někdy spatří světlo světa. Protože ačkoli se zdá, že naše kultura je posedlá pedofily a ochranou dětí, nikdo doopravdy nechce znát podrobnosti. Lidé se jen kvůli tomu nechtějí cítit tak zle. Existuje větší počet žen, které čtou knihy o ženách a dívkách prožívajících hrozné věci, než mužů, kteří by si chtěli číst příběhy, s nimiž by mohli souznít. S nadsázkou jsem přirovnával koupi mé knihy ke koupi pornočasopisu; kdo by chtěl tuhle položku v historii svých nákupů?

Vtipné na tom je, že tahle neviditelná masa mužů je obrovská a potenciálně drží i obrovskou kupní sílu — jenže převážně ze studu zůstává neviditelnou, a to i sobě navzájem. Tohle kapitalismus fakt posral.

Jak dlouho trvalo, než byla kniha vydána?

Po tři roky mi — z čím dál menších nakladatelství — chodila zdvořilá odmítnutí, z nichž některá byla velmi upřímná, co se týče důvodů: velké riziko, nepříjemné téma, nerozhodný závěr; až mi jednoho dne můj bývalý profesor Stanley Plumly navrhl, abych to poslal jeho redaktorovi do Nortonu.

A k mému velkému štěstí ji asi po půl roce přijali. Nejprestižnější nakladatelství poezie v Americe. Asi byli dostatečně velcí na to, aby to riskli. Myslím, že taky vycítili, že si kniha najde cestu ke spoustě lidí, kteří znají a milují někoho, kdo si prošel něčím takovým jako já, a chtějí mu prostě trochu lépe porozumět.

Od svého překladatele Jana Zikmunda jsem vyrozuměl, že cesta k vydání v češtině byla podobně náročná, takže bylo požehnáním, když se Druhé město rozhodlo do toho jít.

Nortonu se risk vyplatil. Když Protože nakonec vyšlo, bylo nominováno na nejprestižnější kanadskou literární cenu Governor General’s Award. Kniha je implicitně i explicitně věnována tvým rodičům a sestrám. Jaká byla jejich reakce na to vše? Vzhledem ke vší té pozornosti to musela být dost zapeklitá situace.

Přijetí v mé rodině bylo složité. Moje mladší sestra byla velkou podporovatelkou projektu už od samého začátku a četla několik různých konceptů. Podobně i můj otec byl jedním z prvních a podstatných čtenářů. Ten sice nebyl největším fanouškem poslední verze (která si jej vzala do literárního hledáčku intenzivněji než verze předchozí), ale stejně byl na vydání pyšný. Moje matka knihu doteď nečetla a popravdě ani nikdy nebude. Zkrátka tomu nedokáže čelit. A to je v pořádku.

Vypjatější bylo vydání knihy pro mou starší sestru, která knihu nečetla a netušila, že v ní vystupuje — tedy do té doby, než vyšla a ona si ji koupila v knihkupectví. A upřímně, její možná reakce mi fakt dělala starosti.
Scéna se sestrou v Atlantě je totiž středobodem, na němž stojí celé vyprávění; je to okamžik, při němž se začnou sypat všechny zdi, které jsem do té doby pracně postavil. Podobně je naše pozdější konverzace ve Filadelfii zásadní pro pochopení, kterého jsem se snažil dosáhnout; pochopení zdroje společenského studu. Její hlas je hlasem druhé, implicitní čtenářky, která skrze text mluví zpátky ke mně.

To byla její role jakožto literární postavy, ale byla to také její role v mém životě: byla tím dospělým, který vždycky věděl, jak mě konfrontovat tak, abych se musel obhájit. Jednoduše jsem nemohl dovolit, aby viděla rukopis dříve, než byl vydán. Kdyby si to byla přečetla, velmi by hrozilo, že by mě přinutila, abych ty scény vyřadil, a to by knihu zabilo.
A tak jsem riskl její vztek. Byla naštvaná, ale diplomatická a mé rozhodnutí respektovala. Myslím, že je nakonec ráda, že jsem to napsal a že ta kniha existuje. Jsme v pohodě.

Co znamenalo vydání knihy pro tebe? Změnilo se nějak tvé prožívání celé zkušenosti?

Žádnou vzpomínku nemůžeš prožít stejně, jakmile ji sepíšeš. To, co jsi napsal, najednou stojí mezi vámi. Literární reprezentace je vrcholným zásahem: vzpomínku to uzamkne do konkrétní podoby či ji přímo nahradí. Stane se neodlučitelnou od uměleckého aktu. Je to víc než jen očista, jak o tom někdy lidé mluví. Dneska už pro mě Don není skutečnou osobou. Literární postava, kterou jsem stvořil, jej nahradila. Už se neprochází bezprizorně po mé mysli, je zaseknutý v knize.

To malost je dělá skvělými

Už poměrně dlouhou dobu žiješ v Česku. Co tě sem přivedlo a co tě přimělo zůstat?

Žiju tady už dvacet tři let! Když jsem sem přijel, má tehdejší přítelkyně dodělávala magisterské studium na Masarykově univerzitě, zatímco já jsem právě získal poněkud zbytečný titul a neměl žádné plány do budoucna. Zůstal jsem nejprve, protože jsem vyučoval angličtinu a odjezd jsem si nemohl dovolit. Následně jsem konečně sehnal opravdovou práci, nastartoval něco jako kariéru a nakonec jsem si vzal svou přítelkyni, která měla kariéru nastartovanou tady, takže dávalo smysl zůstat. Měl jsem tady své přátele, komunitu, domov. Postavili jsme si dům, pořídili si psa a život šel dál.

Máš pocit, že české prostředí a literatura nějak ovlivnily tvé psaní?

Určitě. Můj zájem o českou literaturu byl jedním z důvodů, proč jsem sem přijel. Je plno českých básnířek a básníků, které obdivuju — napadá mě Petr Hruška, Milan Děžinský, Tereza Bínová, Marie Šťastná, Josef Kučera nebo Marie Iljašenko. To je jen pár z těch, které jsem v poslední době četl, a jejich díla zanechala na tom mém bezpochyby nesmazatelnou stopu. A hned mi naskakují další jména.

Jsem fanoušek básní Kamila Boušky, které jsem objevil skrze překlady Ondřeje Pazdírka, básní Tima Postovita, Terezy Riedlbauchové a Ondřeje Macla, jež zase přeložil můj kamarád a spolupracovník Stephan Delbos. Zbožňuju nové překlady díla Josefa Kučery z pera Christophera Crawforda. Překlad povídky „Štafeta“ od Graema Dibbla mě zase přivedl ke knihám Marka Šindelky.

Poslední dekádu a půl jsem i díky redigování časopisu B O D Y strávil v obklopení talentovaných autorů a autorek, z nichž mnozí také výborně překládají. To díky nim jsem měl možnost poznat tolik skvělých autorských poetik. Miluju překladatele! Kéž by se jim dostávalo více uznání. Překladatelé jsou velcí a nedocenění hrdinové literatury. Bez nich by byla ve zbídačelém stavu!

Právě překlad byl klíčem, který mi odemkl bránu k této úžasné zemi. Zpřístupnil mi knihy, básně, obraznost země prostřednictvím autorů, jejichž světonázor se stáčel od zvídavého přes jasnozřivý a dychtivě nadějeplný až ke komicky zklamanému a hluboce, krásně skeptickému, zatímco jim pod rukama vznikaly ty nejšílenější zápletky, nejpotrhlejší nápady a nejkrásnější obrazy, jaké si lze představit.

A to vše jen uvedlo do kontextu tu šílenou krásu, magii a ryzí byrokratickou idiocii, kterou jsem mohl spatřovat na vlastní oči. Tahle půvabná, vypatlaná země. V mnoha ohledech je to nejpříčetnější místo na světě. Nebo už tu prostě žiju moc dlouho.

Dokážeš pojmenovat, co tě na díle zmíněného autorstva přitahuje? Je to individuální, nebo je tam nějaký společný jmenovatel; něco pro českou literaturu symptomatického?

To je těžká otázka, je těžké nevnímat básníky individuálně. Ale na imaginaci české kultury je něco specifického, co vstupuje do jejich děl: černý humor, důvtip, všeobecný pocit absurdity. Mám rád básně a příběhy zakotvené v překvapivých obrazech, které dělají překvapivé věci. Možná je to výhoda malé země. Vaše identita není předem nafouknutá. Musíte být vynalézaví.

Řekl bys, že česká poezie je vynalézavější než kanadská nebo americká?

Jakékoli podobné tvrzení by hned ztroskotalo na skálách opačných příkladů, takže neřekl. Dokážu si vybavit plno amerických a kanadských básnířek a básníků, jejichž práci obdivuji. Ale obecně se mi zdá, že zdejší imaginace bývá vyjádřena nápaditěji. Snad mě přitahuje cizost. Ale rozhodně oceňuji svobodnou imaginaci, oproštěnou od velkých symbolů, heroických příběhů a expanzivních nároků, které lze najít v básních z větších zemí. Není tu takový dluh vůči národním ikonám, vůči předpokladu nadřazenosti. Ta malost, na kterou si čeští autoři často stěžují, je právě tím, co je dělá skvělými.

Vnímal jsi tuto tradici „velikosti“, když jsi psal svou báseň? Jsou v ní ostatně odkazy na Platóna, Bibli nebo americký romantismus…

Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Nebo bych byl neupřímně skromný. Při psaní jsem rozhodně pomýšlel na epičnost — a proč ne? Přišlo mi to epické. V mé mysli to zabralo epický prostor. Napsat to jsem vnímal jako epický risk. To vše je samozřejmě nesprávné užití slova epický. Nic z toho, co se přihodilo v mém životě, nemá žádný národní přesah; nad mými stesky kultura jen krčí rameny. Ale básně jsou malými schránkami pro obrovské prostory a báseň — jedna věta, která zabírá celou knihu — nevyhnutelně volá po srovnávání s věcmi velkolepějšími, než je ona. Což je shodou náhod také oblíbená činnost básníků. Myslím, že s tradicí se neustále přeme; snažíme se ji zastínit, přestože jsme to my, kdo stojí v jejím stínu.

Sám jsi přeložil básnickou knihu Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář do angličtiny. Spolupracoval jsi také na převodu své skladby do češtiny?

Ne, to je se vším všudy zásluha Jana Zikmunda. Sice se mnou konzultoval význam nebo implikace některých dílčích věcí, ale spolupracoval by bylo příliš silné slovo. Jan je výtečným čtenářem poezie, v českém i anglickém jazyce. Má neobyčejně vyvinutý cit pro významy slov a drobné rozdíly mezi zdánlivě shodnými frázemi. Jeho otázky na mě nesměřovaly tolik k tomu, co jsem napsal, jako spíše k tomu, co jsem si u psaní představoval. V situacích, kde obraz či fráze byly široké nebo mnohovrstevnaté co do významu a odkazů, chtěl vědět, v čem tkvěla hlavní dynamika, kam měly text primárně táhnout.

Překlad je náročná práce. Je to jako skládat jedno puzzle o několika úrovních náročnosti. Některé dílky jsou obrovské a zcela zřejmé; jiné jsou od sebe navzájem sotva rozeznatelné. A někdy do sebe prostě nedokážou zapadnout. Dva rozdílné jazyky jednoduše odmítají možnost spoje nebo alespoň přimhouření oka na stejném místě. Doslovný překlad někdy naprosto vyprázdní záměr původního textu; občas je třeba změnit frázi nebo úplně popřehazovat pořadí obrazů, aby zůstal zachován význam a efekt textu, protože cílový jazyk prostě přemýšlí trochu jinak. A to je myslím podstatný bod, který je často přehlížen: jazyky myslí. Nejsou to jen pasivní konstrukce, které čekají, až je naplníme svými myšlenkami, nebo lego, které můžeme poskládat, jak nás zrovna napadne. Řídí způsob, kterým myslíme — samotný proces myšlení.

Ve své recenzi vytýkáš Janovi jedno ze stovek jeho rozhodnutí, drobných, ale bolestných kompromisů, které překlad náročné knihy vyžaduje. Jde tam o střídání první a druhé osoby — strategii, kterou napříč knihou používám k přenášení psychologické tíhy a emočního tlaku — a matně si pamatuju, jak se přesně kvůli tomu jeden čas trápil. Mám pocit, že jsme došli k závěru, že to, jak jsem se vyjádřil v originále, by v češtině působilo příliš krkolomně. Ty jsi samozřejmě pro tu výtku měl své důvody — to je fér, jsi kritik, a to je jednou z premis publikování: vypustíš něco do světa a už ti to nepatří. Lidé si z toho můžou vyvodit, co uznají za vhodné, a přesně to taky dělají!

Opravdovost lásky nezmírňuje její škody

Když jsme u toho, byly nějaké reakce ze strany čtenářstva, které tě zaskočily, ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu?

Vždycky mě zaskočí, které detaily si lidé pamatují, co jim uvízne v hlavě. Překvapuje mě, jak dlouho jim to trvá přečíst, což podle mě spíše než o čtenářské zdatnosti vypovídá o jejich emočních limitech. Asi půlka z těch, s nimiž jsem se o tom bavil, to přečetla na jeden zátah; pro ostatní to bylo příliš bolestné na to, aby to vstřebali najednou.

Překvapuje mě taky, jak různě lidé vnímají celou knihu jakožto projekt: jako zpověď (zpovídám se ze své viny?); svědectví (abych Dona usvědčil?); love story (mezi zneužívajícím a zneužívaným?) — což asi záleží jednak na tom, jak vnímají samotný vztah v knize (tak trochu vzájemný; zcela predátorský; zcela vzájemný), a jednak na tom, jak pasuje do jejich představy takového predátorského vztahu. Každý k tématu přistupuje s vlastními rámci, kategoriemi a pravidly.

Pamatuju si, jak ke mně po jednom sanfranciském čtení přišla žena a zeptala se: „Nemyslíte si, že šlo o lásku, že vás miloval?“ To mě trochu polekalo. Jako by se zoufale snažila najít nějaké východisko pro Donovo vykoupení v upřímnosti jeho citů. „Jo,“ odpověděl jsem jí, „asi miloval, ale co to mění?“ Spoustě lidí se zdá, že láska je jakousi podmínkou morální hodnoty, ne-li ctností.

Ale existuje i sobecká láska, majetnická láska, hamižná láska, povrchní láska. Láska, která nepramení z touhy sloužit druhým, zaručit, aby se měli co nejlépe, ale z nějaké hluboko zakořeněné vnitřní potřeby. Všechny tyhle druhy lásky jsou opravdové, ale opravdovost něčí lásky nijak nezmírňuje škody, které daný člověk napáchá při tom, kdy se ji snaží vyjádřit.
Můj dojem byl, že si můj příběh spojila s nějakým příběhem ve svém vlastním životě; možná s podobnou křivdou spáchanou někým, koho miluje — jejím manželem, otcem, synem — komu by přála vykoupení, i kdyby jen ve své mysli. Byla to starší žena, asi něco před sedmdesáti, ale při rozhovoru s ní mi vytanula naivita dítěte, které se s něčím odmítá smířit. V naší kultuře je obrovsky rozšířená představa, že se počítá myšlenka; že úmysl je důležitější než jeho provedení; a že může ospravedlnit, nebo aspoň odpustit, následky onoho provedení.

Taky mě vždycky zaskočí, když se mě někdo zeptá, jestli jsem muži, který mě zneužíval, odpustil — jako by odpuštění bylo jediným způsobem, jak případ uzavřít. Zaskočí mě jejich údiv, když jim řeknu, že jsem mu nejen neodpustil, ale že se dokonce domnívám, že takové odpuštění nepotřebuje ani jeden z nás. Když dodám, že všechno nemůže být odpuštěno a nemusí být odpuštěno pro nalezení vnitřního klidu nebo zahojení ran. Ti, co se na odpuštění ptají, tuhle odpověď nenávidí. Bez odpuštění pro ně nemůže přijít konec; příběh tak nuceně zůstává otevřený.

Nikdy mě ale nezaskočí, když se mi někdo (většinou je to starší muž) svěří, že byl také zneužíván. Nebo mi řekne, že jsem první, komu to kdy řekl. Nebo na mě významně kývne ve smyslu: „Taky jsem to zažil, kámo, rozumím ti.“ Tihle borci skoro nikdy nechtějí podepsat knihu. Vidím je, jak si ji v tichosti pořídí a vyplujou s ní z knihkupectví, a vždy jen doufám, že až si ji přečtou, tak se budou cítit trochu méně sami. I kdyby o tom už nikdy s nikým nepromluvili.

Co máš na mysli, když říkáš, že pro nalezení vnitřního klidu nemusí být odpuštěno?

Asi záleží na tom, co myslíš odpuštěním. To slovo má kořeny v řeckém aphēsis, což znamená „nechat jít“. Židé tím rozuměli vyškrtnutí nějakého špatného záznamu, vymazání dluhů, komunitní úkon, který měl resetovat společenský řád. Pro křesťany se odpuštění stalo úkonem nebeským, vymazáním duchovních dluhů, a v moderní době, kdy může být cesta k Bohu bezprostřednější, je to osobní rozhodnutí, které si jistou duchovní dimenzi uchovává. Takže, když to vztáhneme na Dona: byl souzen (čehož jsem se nezúčastnil), šel do vězení, byl propuštěn. Jinými slovy: bylo mu odpuštěno; společenské požadavky byly naplněny. Já nemám co k tomu dodat. Co se týče Boha, jeho myšlenky mě nechávají chladným. A co se týče mě, nemyslím si, že musím Donovi vystavovat účet. Obžaloval jsem ho na stránkách knihy; doslova jsem nad ním vyslovil rozsudek. Dostal jsem svou libru masa. A dokud tahle kniha existuje a lidé ji budou číst, budu ji nadále dostávat.

V knize i během rozhovoru několikrát zmiňuješ stud. Je rozdíl mezi studem, který jsi cítil jako dítě, a studem, který jsi cítil jako dospělý po vydání té knihy?

Potíž se studem je ta, že se těžko setřásá. I když jej necítíš, lidé se ti ho snaží vnutit. Ne snad proto, že by si mysleli, že jsi udělal něco špatně, ale poněvadž reprezentuješ něco v hloubi tak znepokojujícího, že by tě raději neznali, a nedaří se jim si tě spojit s čímkoli jiným. Není to tvůj stud, je to odraz lítosti a znechucení, který vidíš u ostatních. Jeho příčinou není, že se to stalo, ale že to někdo zjistil. To je zcela legitimní obava, protože riziko je velké. Není snadné uniknout tomu, že jsi byl zneužíván. A pokud odhalení zároveň zničí životy nemalému množství lidí — jako by zničilo, kdybych s ním přišel ještě v dětství —, brzy zjistíš, že se vždycky najde dost lidí, kteří ti odmítnou věřit. Věděl jsem, že vydání této knihy není bez rizika, nemluvě o tom, že jsem rukopis ukazoval přátelům, ještě než byl označkován prestižním vydavatelstvím. Nekonfrontoval jsem ale stud, spíše strach ze společenského ostrakismu.

Zmínil jsi taky, že se ti po čteních svěřili další muži se zkušeností se zneužíváním. Cítíš vůči nim po vydání knihy nějakou odpovědnost, nebo je pro tebe podstatné zůstat básníkem spíše než mluvčím určité zkušenosti? Možná je to falešné dilema?

Je. A nemám vůči nim odpovědnost. Rozhodně je nezastupuju a nemám pocit, že by jejich přiznání zakládalo nějaké mé povinnosti vůči nim. Ty jsou vůči poezii, vůči čtenáři. Shodou náhod, či osudu, jakkoli tomu chceme říkat, jsem nasbíral dobrý materiál na knížku. Jsem rád, pokud někomu poskytne útěchu, ale mým cílem bylo osvětlit vlastní zkušenost a vytěžit z ní dobrou báseň. Jelikož nejsem tak výjimečný, usoudil jsem, že se s ní někdo může ztotožnit. Ale tím to končí, mou komunitou je spisovatelská a umělecká obec, nikoliv podpůrná skupina.