Výzkumy čtenářství nám neřeknou jednu věc: co vlastně děláme, když čteme. Může to totiž být hodně různých věcí. Více v komentáři Jana Němce.
„Občas o svém způsobu psaní, při kterém jsem schopen na papíře nechat až trapně nečekané věci, mluvím jako o poezii mindfucku,“ říká básník Tomáš Gabriel v rozhovoru nad svou poslední sbírkou „Údolí pokusu o výsadbu bříz“, která vyšla na konci loňského roku v nakladatelství Fra.
Kniha, která hýří slovy a příběhy a která se nesnaží nijak přemrštěně literárně blýskat (třebaže její název by bylo možné číst jako až příliš suverénní). Knížka nenáročná i tematicky vstřícná k velkému množství čtenářů. Takové jsou ve zkratce „Ty nejlepší věci“.
I slabý vzdor „je důkazem, že za mediální realitou je ještě jiná“, píše ve své glose rusistka a spisovatelka Alena Machoninová.
„Slovo efektní je pro značnou část Jodorowského tvorby asi nejpříznačnějším adjektivem. Těžko hledat autora, který tak miluje tělesné násilí.“ K širokému dílu do češtiny hojně překládaného Alejandra Jodorowského přibyla další část: komiksová série „Juan Solo“.
Před třemi lety se objevila televizní minisérie „Pět let“ a zároveň vyšel debutový román „Stehy“. Scenáristky a spisovatelky Sáry Zeithammerové bylo najednou všude hodně. Nyní vydává svůj druhý román „Svatá“.
Kniha „Paranoia“ jungiánského analytika a esejisty Lugiho Zoji líčí dějiny lidstva jako výsledek následků psychické choroby rozvinuté často u vůdců, kteří — právě i prostřednictvím svého chorobného psychického stavu — dokážou strhávat masy a utvářet kolektivní mysl.
Typů prahu známe celou řadu — denně většinou nějaký ten práh překročíme, pokud jsme řidiči, možná i přejedeme. Některé zvuky jsou pro nás za prahem slyšitelnosti, jiné za prahem bolestivosti. A tak dále. S Petrem Vrchlabským můžeme ohledávat „Prostory za prahem“ vědomého.
Uplynulé dny se nesly ve znamení udílení literárních cen i anticen. Kdo letos získal Cenu Jiřího Ortena pro autora či autorku do 30 let, překladatelskou Anticenu Skřipec a Zlaté stuhy zaměřené na literaturu pro děti a mládež?
„Jakmile jsme nehybní, jsme jinde; sníme v nezměrném světě. Nezměrnost je pohybem nehybného člověka,“ píše Gaston Bachelard ve své „Poetice prostoru“. Úvahy o nezměrnosti, nehybnosti a snění volně navazují na autorčinu starší meditaci „Okno a psací stůl“.
Jakuba Katalpa vydala knihu „Úlice“. Dle nakladatelské anotace má jít o „bezohledný a mnohovrstevnatý román“. Recenze Kryštofa Edera hovoří spíše o tom, že jde o další literárně vyprázdněnou exploataci holokaustu, kterých máme v české literatuře desítky.
„Kdo ví — možná se facebookové skupiny stanou součástí zanikajícího světa, který leckdy tak urputně zaznamenávají,“ píše básník Lubomír Tichý v dalším dílu svého seriálu o prorůstání digitálních a venkovských prostorů.