„Nebyl to sen, ale ani skutečné to nebylo. Tak jako nesmrtelnost. Jak bezedné ložisko rozkoše. Jako dva výkřiky na modrý měsíc,“ píše ve svém fejetonu Ondřej Macl.
Dubnový fejeton Věry Horváthové Duždové o tom, jak běží čas, proč nepsat o strastech, o důležitosti Mezinárodního dne Romů, ale i o tom, že se život neptá a občas nás přivede do nečekaných situací.
Připadá vám psaní spisovatelů o sobě jaksi… neliterární? Místo toho, aby vymysleli svérázného pana domácího, čarodějku z Bradavic, chytrého detektiva, sáhnou po sobě samých. Píšou dopisy, deníky, memoáry, vzpomínání… Copak není hodnotnější vymyslet sofistikovanou fabuli románu?
Programátor z Červených Peček vyřešil krizi středního věku přetrháním všech vazeb na domov a přijal práci v jedné výpočetní firmě v Hongkongu. „Vstoupili jsme do doby bezdrátové,“ bylo to poslední, co řekl manželce.
Zkuste si sami za sebe představit jednu věc. A totiž: že nesmíte zpívat a vůbec se hudebně projevovat, protože vám to zákon zakazuje pod přísnými tresty.
Ponechat takový název? A pokud ano, jak zajistit, že se do fejetonu vůbec někdo začte? Když text nazvu takto, nemám spíš počítat s tím, že se mu každý vyhne? Kdokoliv si chce přečíst fejeton, vybere si jiný. O lásce, o umění nebo nesčetných jiných příležitostech života. Přesto název ponechávám,…
Když jsem Arletu viděl poprvé, bylo to v socialistickém lynchovském baru v lázních Luhačovice, kde se rudé světlo snoubilo s tmou. Rozuměl jsem z jejího rapování jen útržky: třeba „čiči, čí jseš? Jsem ničí, syčím“, rým „kde domov můj / fuj“ anebo „moje srdce dvacet čtyři sedm broken, ale je to joy“.
Má hlava se stala náletovým prostorem bez možnosti přistání. Tento den jsem si vyhradila pro psaní článku o vesmíru. Původně odosobněný mimozemšťan se stal mým přítelem a byl se mnou všude. Náměstí Republiky působilo jako včelí úl, když vtom přede mě vyskočili dva muži.
„Kdyby růži zvali syrečkem, voněla by stejně?“ V práci nám nedávno všem přišel nezvykle osobní mail od účetního. Do té doby jsme ho znali jako Láďu Chudáčika, to už ale neplatí: změnil si jméno na Láďu Šťastného.
Teprve před sto lety přinesl Marcel Duchamp do galerie pisoár a tak trochu tím způsobil revoluci v umění. Umělec je umění a umění je umělec. Člověk by čekal, že tato bezbřehá definice chvíli vydrží, avšak umělci se dnes opět bojí, že přijde revoluce další, totiž že jim práci ukradnou roboti.
Má humor hranice? Můžeme se smát nemocným? A co takové náhlé úmrtí? Věra Horváthová Duždová miluje černý humor, což přibližuje ve svém fejetonu na řadě příkladů. Její fantazie sahá dokonce tak daleko, že si vymyslela vlastní ves jménem Ztracenov.
Přišla smrt, poslední dny už vyhlížená, aby ho převedla do jiného života. „Smrt smrtí nekončí I smrt / přináší jenom jiný život.“ Zdeněk Rieger (1947—2023) byl rodinný terapeut, manželský poradce, odborník na krizovou intervenci, na vedení psychoterapeutických skupin, psal odborné knihy, fejetony,…