Kniha Krystyny Wanatowiczové poutavě ukazuje, že Nezval je i dnes neuvěřitelně „sexy“ historickou osobností. Zároveň však vědomě opomíjí básníkovu tvorbu, což je chyba, protože tak Nezvala zkoumá pouze z vnější, cizí perspektivy.
Nemůžu se zbavit pocitu, že v poslední básnické sbírce Martina Švandy „Nevinnosti“ vidím oči někoho jiného. Ve všech předchozích jeho knihách byla tendence k wernischovské poetice explicitně přiznaná, přesto si nejsem jistý jejich autorskou svébytností, píše v recenzi literární kritik Roman Polách.
Massalemova sbírka je komplexní reflexí naší soudobé společnosti, která je z velké části xenofobní, negativně se staví proti environmentálním problémům a odmítá takřka jakoukoli formu emancipace menšin. Žijeme zkrátka ve velmi podivné verzi postsocialistického konzervatismu.
Básně Kláry Krásenské, které k vám jdou v této chvíli naproti, jsou výběrem z básnické skladby "Veni, veni", která vyjde knižně příští rok v nakladatelství Argo.
Poezie Sufiana Massalemy je spektrální — nic se nevyskytuje v identické formě, každý tvar a každý život je novým setkáním s novou galaxií. Nakolik je naopak identická pouť horami Jablonce či blízkovýchodní pouští? Je to básnická dialektika těch dálek, jež jsou přímo v nás, a božských blízkostí, na…
Vasilios Chaleplis byl letos za svou prvotinu „Flavedo“ nominován na Cenu Jiřího Ortena. V Ostravě se široce podílí na živé kultuře a je součástí generace, jež jako první doplnila onu „devadesátkovou“ generaci okolo Černého pavouka a znovuoživila ostravský kulturní provoz.
Ve svých básních Lukáš Němeček prochází hospodami, jde kolem dálnic všednosti a zapaluje ohně pozorování světa kolem nás. Nebo se vytripovaný pohybuje na oceánských dunách v nespavém korábu. Není to žádná ambivalentnost, ale dialektika — je stále nutné cítit v ruce ten vesmírný uhlík života.
Před sto lety uveřejnil André Breton „Manifest surrealismu“. K tomuto výročí přineseme na H7O sérii článků, jež se budou zabývat surrealismem v perspektivách, v minulosti i v současnosti. První článek této série se věnuje modernistickým manifestům.
Básnická tvorba Josefa Bartáka se nachází právě na té hraně, na kterou člověk musí vyšplhat, aby se z ní potom rozeklaně rozhlížel po celý život. Jeho básně představujeme v rubrice Nová jména.
Svobodova nová sbírka nese typické rysy postmoderní poetiky: anestetičnost, fragmentaritu, tekutost. Také je ale plná lidské nejistoty, existenciálních problémů a lásky.
Básně Kristy Kašpar jsou takřka přesnými a prožitými deníkovými záznamy. Jenže za nimi se krčí něco, co nás podvědomě temně znervózňuje — hotely mají každou chvíli vybouchnout, netušíme, zda lidé kolem nás existují, neustále mění podoby, chtějí nás podpálit. Ukázku představujeme v rubrice Nová…
Básně Elsy Aidse jsou od vydání jeho první sbírky „Trojjediný prst“ (2011) reflektovány značně ambivalentně. Nejspíš proto, že se zcela záměrně rozcházejí s typickou lyričností české poezie.